pondělí 27. září 2010

Zazvonil zvonec a studia je konec

Tak jsem dostudovala. Jakože tentokrát opravdu, protože v tomhle prohlášení není žádné „asi,“ani „nejspíš“. Prostě konec a tečka. Pokud jde o důvod, řečeno ve zkratce mě napůl vyhodili, napůl jsem to sama ukončila.
Kdo má chuť to číst celé, najdete to spolu se stručným přehledem mé studijní katastrofy pod perexem.

Vezmu to chronologicky, hezky všechny mé studijní kalamity od začátku až do hořko-sladkého konce.

Nástup na školu – na odvolání.
Konec prvního ročníku – nedodělány 3 předměty – znaky, jazyková cvičení a fonetika. Chyběly mi tuším 4 kredity navíc, než kolik bylo do té doby dovoleno. Dál jsem prošla jen protože danou hranici snížili.
Druhý ročník – začalo se ukazovat, že s japonštinou budu na kordy víc, než jsem si myslela. A zatímco na japonštině jsem se učila a bylo to houby platné, na anglistice jsem na to začala těžce kašlat. Zimní zkouškové mě málem zabilo a na kontě mi zůstalo několik nesplněných předmětů.
Konec druhého ročníku - na kontě další nesplněné předměty. Předmět překladatelský seminář 2, který jsem nedala již v zimním semestru, byl v ohrožení, protože jsem tam měla o dvě absence víc a vyučující si ráda hrála na důležitou. Znaky a fonetika z prváku splněny, japonská jazyková cvičení nikoliv. Poslední pokus jsem měla mít koncem srpna.

Konec srpna/září –
31.8. písemná část jazykových cvičení – nesplněno o 16 bodů, nejvíce mě potopila část, v níž jsem si vcelku věřila. Bylo mi ale řečeno, že mě na ústní připustí a podle toho, co předvedu, rozhodnou, jestli mě pustí dál nebo ne.
6.9. ústní část jazykových cvičení – kvůli zdravotním problémům jsem měla týdenní odklad. Připravovala jsem na povídání o koníčcích, bydlení, rodině… prostě o všem, na co jsme kdy psali slohovku a na co se ptali ostatních. Bylo mi to na nic, jelikož se mě ptali na věci jako jak se učím apod. Krom řady nesmyslů jsem jim řekla jen dvě ucelené věty. Přesto mě nechali projít s tím, že jsem nejhorší student, kterému to dali a že bych měla zvážit, jestli je tenhle obor pro mě.
9.9. se konečně vyjádřila vyučující z překladatelského semináře. Po třech měsících ignorování a neodpovídání na mejly mi to nedala. Dvakrát neudělat jeden předmět znamená vyhazov. Díky tomu, že jsem si to ale kvůli špatným informacím zapsala ve stejném akademickém roce, po zimním semestru nikde nezůstala ani zmínka a vyučující by mě nechala se zapsat znovu. Znamenalo to ale, že tahle časovaná bomba může kdykoliv vybuchnout.
15.9. jsem šla na studijní, aby mi podepsali potvrzení o studiu. Toho jsem se ale nedočkala, jelikož mi bylo řečeno, že to nepůjde, jelikož mi bylo ukončeno studium. Do 10.9. jsem měla kvůli restům z prváku odevzdat Zápisový list A – seznam všech splněných předmětů, a odevzdat ho na studijním. Po roce jsem si to opravdu nepamatovala a v naivní naději, že bude stačit to mít všechno v systému, o němž oni sami tvrdí, že co v něm není, neexistuje, jsem se tím ani nezabývala. Podala jsem žádost o prominutí, ale bylo mi řečeno, ať si nedělám naděje.
21.9. jsem se konečně dozvěděla, že žádost byla opravdu zamítnuta. Ale prý mám podat odvolání rektorovi a určitě to projde.
23.9. jsem se oficiálně vzdala lhůty na odvolání a studium ukončila.

Tolik k faktům. Bohužel, v reálu jsem to jen jako chladný výpis událostí brát nedokázala. Poté, co jsem nedala písemnou část japonštiny jsem byla v jakési odevzdanosti. Byla jsem smířená s tím, že to nedám a že díky japonštině vyletím. S tím jsem žila tak půl roku a tak už jsem neměla sílu to nějak emočně komentovat. Ve stejném rozpoložení jsem šla i na ústní, kterou bych nejraději odvolala, jelikož to byl jeden z nejtrapnějších okamžiků mého života, jestli ne vůbec ten nejhorší. Když mi to dali, nedokázala jsem se z toho radovat, spíše jsem v hloubi duše litovala, že mě nevyhodili. Přála jsem si to, strašně moc jsem si to přála, ale sama jsem to rozhodnutí nedokázala udělat.

Když jsem na to konečně přestala trochu myslet a začala se zaobírat ukončením starého roku a začátkem toho nového, odpověděla mi na mejl vyučující z překladatelského. Její odpověď mě dostala. Prostě jsem nepočítala s tím, že mě ženská, která na hodinách splnila vždy jen 50% plánů, která mi tři měsíce nedokázala říct, jestli mi zápočet dá, nebo nedá, ignorovala moje mejly a odbývala mě, vyrazí kvůli dvěma absencím navíc. Tuhle možnost jsem si prostě nepřipouštěla. Jenže ona nastala a já se tak poté, co jsem se smířila s dalším rokem studia a dodala si odhodlání k marnému boji s japonštinou, cítila zrazená, zklamaná a vyčerpaná.

Pak mi opět bylo poskytnuto pár dní na vyrovnání se se situací. Během té doby jsem si vytvořila další iluzi toho, že to projde, že se to nezjistí a já si to zapíšu potřetí, dám to a všechno bude ok. Znovu jsem se jakžtakž sebrala a byla schopná jít dál, alespoň za předpokladu, že nebudu přemýšlet nad mizernými základy, na nichž moje vzdušné zámky stojí. A pak přišla poslední rána. Představte si, že jste si konečně trochu oddychli, že si myslíte, že konečně po špatném období začne zase lepší. Dáte paní ze studijního na stůl potvrzení k orazítkování a ona na vás najednou koukne a řekne, že je konec. Kvůli jednomu papíru. Kvůli seznamu předmětů, ke kterému se dostala během pár kliknutí.

Nedokázala jsem myslet. Jediné, co jsem ze sebe dostala bylo, že jsem dala jednu zkoušku, o které mi tvrdila, že ji ani nemám zaznamenanou. Zopakovala jsem jí to asi třikrát, ale jinak jsem jí neřekla nic. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem bojovník, že nic nevzdávám snadno. I přes krizové situace jsem dokázala jednat a snažit se zmírnit následky. Teď ale ne. Jen jsem na ni koukala a poslouchala ji, jak mi vykládá o žádosti o prominutí, o níž mi řekla spíš jen z lítosti, jelikož by je neměla ani přijímat, a nezmohla se ani na jedno slovo, ani na jednu myšlenku. Tehdy mi došlo, jak moc mě tahle škola zlomila.

Že ten poslední půl rok nebyl ideální jsem věděla. Uvědomovala jsem si, že mám totálně zničené zdraví a moje imunita víceméně neexistuje. Nedošlo mi ale, jak se stres podepsal i na mé psychice. Byla jsem bez energie, totálně vyšťavená a nedokázala jsem nic jiného, než jen čekat na ránu z milosti. Nedokázala jsem udělat konečné rozhodnutí, jen jsem se plahočila dál a neodvažovala se přemýšlet nad koncem té cesty. Nemyslím, že bych kdy měla problémy udělat nějaké rozhodnutí. Většinou jsem prostě vybrala nějakou možnost, aby byla situace rázem jasná a nekomplikovaná. Teď jsem to ale nedokázala.

Na jednu stranu jsem na škole chtěla strašně moc zůstat. Anglistiku jsem milovala, nic jsem nechtěla víc, než ji dokončit. Když jsem přemýšlela o škole, vždy to byla jen anglistika. Když jsem mluvila o škole, mluvila jsem převážně o ní. Jenže já studovala dvouobor a to byl podle mého důvod celé té nerozhodnosti, protože zatímco jsem si během druháku velmi oblíbila anglistiku, k japonštině jsem měla stále negativnější postoj. V letním semestru jsem ji začala nenávidět. Nebyl tu žádný opravdu významný problém s vyučujícím nebo katedrou jako takovou. Jen jsem prostě začala pociťovat neustálou křivdu, neustále jsem si připadala, že mi tu hází klacky pod nohy. Možná v tom měl svou malou úlohu i Watanabe, možná taky ne. Těžko říct. Nezačala jsem nenávidět ten jazyk, jen fakt, že se ho musím učit. A to se mi přeneslo i na katedru, přestože mě zdejší vyučující na konci podrželi až překvapujícím způsobem a já jim za to nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat. Hlavně pak protože i to jsem částečně cítila jako křivdu a neštěstí.

Když mi pak bylo řečeno, že mi proděkanka to pozdní odevzdání formuláře nepromine, ale že mám napsat odvolání rektorovi a on to určitě uzná, věděla jsem, že je na čase, abych rozhodla a přestala před tím utíkat. Nebylo to ale snadné. Na studijní jsem si pro rozhodnutí šla klidná. Utěšovalo mě hlavně vědomí toho, jak malá šance je na to, aby mě pustili dál, když proděkanka přede mnou už tři lidi se stejným problémem vyhodila. Nebyla jsem psychicky v pořádku, ale došla jsem k závěru, že vyloučení je to nejlepší, co by se mi mohlo stát, protože bych konečně měla klid, zatímco kdybych mohla pokračovat, musela bych řešit další dva velké problémy, znovu bojovat s japonštinou a přitom před sebou neustále mít uvědomění si faktu, jak malé šance na dokončení oboru mám. Nečekala jsem, že se najde nějaká možnost, jak jít dál a tak jsem vše považovala za vyřízené. Situace byla najednou prostá a jednoduchá, řešitelná. To dopoledne jsem se po dlouhé době cítila opět dobře.

Jenže studijní referentka bohužel po prohlášení: „Vaše žádost byla zamítnuta,“ nezmlkla. Následovala po tom ta magická věta: „Můžete se odvolat a nejspíš vám to projde.“ Jednoduchá věta, která mě ale znovu vrátila do moře nejistoty. Ne hned. Ne, řekla jsem jí, že si to nepřeji a že chci studium ukončit. Snažila se mi to rozmluvit a tím ještě víc podkopala mé chabé hradby z klacíků. Když jsem pak vyšla, čekala na mě spolužačka. Pak jsem potkala kamarádku a další spolužačku. Všem jsem musela vysvětlit situaci, všechny mi řekly, jaká je to škoda a jak je to mrzí. Nechtěly mi ublížit, ale svým způsobem to udělaly. Když jsem pak jela domů, zase mi začalo být do breku. Vybavila se mi všechna ta slova lítosti nad tím, že končím, a nabídka na odvolání. Můj klid se rozplynul a ze mě zase zbyl jen uzlíček nervů, který nebyl schopný racionálně uvažovat, natož zaujmout stanovisko. Zmítala jsem se mezi tím, co bych chtěla a tím, co bych měla. Asi o dvě hodiny později nade mnou opět začalo vítězit přání nad zdravým rozumem a já napsala to odvolání. V té chvíli jsem se vrátila zpět na cestu, nedívala se doleva ani doprava, ale jen na dva kroky před sebe. Prostě půjdu dál. Všechny ty problémy, malá možnost, že mi to rektor nevezme, to všechno je nepodstatné. Byl přede mnou nový školní rok a já byla rozhodnutá do něj nastoupit.

Kdyby to odpoledne nepřišla Kavárnistka a nedonutila mě znovu si nahlas říct všechna pro a proti, znovu mi nepomohla si uvědomit, jaká by byla blbost pokračovat, nejspíš bych to odvolání odevzdala. A pak bych litovala. Strašně moc. Celý další rok. Nebylo snadné si připustit, že je konec. Ale když se tak konečně stalo a já přestala uvažovat nad tím, jak se na škole udržet, měla jsem najednou dost síly se zamyslet nad tím, co dál. V hlavě se mi začal rodit plán, který možná nevyjde, možná ano. Ale ať už to dopadne jakkoliv, jsem venku z pasti. Z pasti, kterou jsem nenáviděla i milovala zároveň, v níž jsem chtěla zůstat i z ní vypadnout. Z pasti, která mě ničila a mohla by své dílo i dokonat, kdybych neutekla.

Pravdou ale je, že lítost tu asi zůstane ještě na dlouho…

8 komentářů:

KatkaSedl řekl(a)...

Doufám, že mě za to nebudeš nenávidět, ale přeju ti, aby ti vyšlo, co máš v plánu.

kavi řekl(a)...

Moc hezky napsané :) Na jednu stranu jsem ráda, že ti to pomohlo a že se můžeš konečně pohnout dál, na druhou mě mrzí, že jsem přišla o skvělou spolužačku, která mi nejen pomáhala zvládnout školu po stránce učení, ale byla mi i oporou z hlediska lidského. Samozřejmě i já ti přeju, aby ti odteď už všechno vycházelo, a doufám, že nastane doba, kdy mi budeš říkat sempai a budeš ke mně vzhlížet vyděšeným pohledem prváka XDDD

Morgana Ehran řekl(a)...

Asi bych tu neměla co dělat, ale chci říct jen pár slov...
Ačkoliv se moc neznáme, záleží mi na tobě a tak ti přeju hodně štěstí do budoucna a doufám, že už to bude jen lepší a lepší. Podle tvých představ.

T'Sal řekl(a)...

Díky Vám všem *muck*

Katka: Taky doufám, že u tebe bude brzy všechno ok :-*

Kavárnistka: Tak to nevím... vzhledem k tomu, že pokud se někam budu hlásit, tak jen na anglistiku, kde už dvě třetiny studia znám, tak se toho vyděšeného pohledu asi nedočkáš... leda by mě něco praštilo do hlavy a já se znovu přihlásila na japonštinu. To bych vyděšená zaručeně byla XDD

Morgana: Ale to víš, že tu máš co dělat. Tenhe blog má značně širokou VIP základnu xD

sevia řekl(a)...

Přála bych si dokázat udělat těžká rozhodnutí jako ty, protože tohle bylo těžké. Hodně štěstí.

T'Sal řekl(a)...

Sevia: Kdybych je uměla dělat, skončila bych už během minulého zimního semestru a ušetřila si spoustu problémů... A taky spoustu peněz.

Gladness řekl(a)...

Já ti budu držet palce s tou anglistikou a nakonec jsem ráda, že jsi s tím sekla, protože za ten stres a obtíže to vážně nestálo...

Beldaran řekl(a)...

Někdy je těžší něco ukončit, než se s tím potýkat dál. Musím říct, že tvůj přístup mi připadá opravdu statečný, že jsi se pro něco rozhodla a udělala to. Vím o sobě, že bych v sobě asi nikdy tolik morálních sil neměla. Hodně štěstí do budoucna.