úterý 29. června 2010

Kde domov můj?

Rodina je prý základ státu. Je to prostředí, v němž se vytváří jedinečnost každého jedince. Domov je pak místo, které máme ve většině případů spojeno s rodinou. Je to místo, k němuž se váže spousta vzpomínek, k němuž máme citový vztah a kam se často vracíme. Co se ale stane s domovem, když rodina přestane existovat?

Rodinu jsem vždy chápala jako instituci, která by do vás měla vtisknout určitou náklonnost ke skupině lidí, která ji tvoří, donutit vás upřednostňovat ji před skupinami jinými a tuto sounáležitost pak přenést na další generaci. Mezi rodinnými příslušníky by měla být pouta, která nelze vytvořit s jinými lidmi. Tento názor na rodinu jsem si ale utvořila až dodatečně, sledováním svých přátel a jejich postoje k rodině, jejich rodinných vztahů. Má vlastní rodina mě bohužel této sounáležitosti naučit nedokázala.

Nedá se říct, že bychom se doma potýkali s nějakými závratnými problémy jako je alkoholismus, domácí násilí nebo podobné věci. Nic tak radikálního se u nás nikdy neobjevilo a mnoho rodin nám má nejspíš stále co závidět. Přesto se mi při slově "rodina" vybaví spíše negativní pocity, hlavně přetrvávající skryté napětí, čekající ve vysoké trávě jako šelma na kořist, obavy z chybného kroku, který by šelmu vylákal, a neustálá připravenost k boji. Vybaví se mi potřeba být silnější než ostatní, protože pokud si nedokáži vybojovat své místo, budu muset už jen ustupovat, ustupovat až na hranice svých možností. Když přede mnou nebudou mít respekt, nikdy nic nezískám. Zatímco ostatní u rodiny hledají útočiště a oporu, já se při každém problému připravuji, že budu čelit nejen jemu, ale i následným reakcím ze strany mých bližních. Zatímco jiní hledají u rodiny radu, já musím sama najít řešení a připravit plán na každou alternativu, protože vím, že to budu při prezentaci problému potřebovat. Na jednu stranu jsem sice schopna během tří dnů sestavit zcela reálný dlouhodobější plán svého budoucího života, obsahující řešení mnoha překážek, které by se mohly vyskytnou, na tu druhou si však v obtížných obdobích přijdu jak Rus v první linii. Ať se otočím na jakoukoliv stranu, všude jsem pod palbou.

Dřív jsem si říkala, že si pocity, které bych měla cítit, neuvědomuji, jen protože jsem se svou rodinou v každodenním kontaktu. Říkala jsem si, že až se nakonec jednou odstěhuji, bude se mi po nich stýskat a budu se ráda vracet k nim domů. Konečně pak uvidím rodinu tak, jak bych ji měla vidět. Jenže se tak nestalo. Nejen že se mi po odstěhování nestýskalo, já se ani moc nechtěla vrátit. Poprvé jsem pocítila svobodu. Když jsem přišla domů, nebyl tu nikdo, před kým bych se hned musela bránit. Když se objevil problém, mohla jsem ho v klidu rozebrat, zamyslet se nad ním a rodině dát vědět, až když jsem měla jasno. Hned první měsíc mého relativně samostatného života (nebereme-li v potaz ekonomickou stránku, jelikož zde jsem ještě zcela závislá), jsem se rozhodla, že se zpátky nevrátím, ať už by cena za pobyt v Olomouci byla jakákoliv, a z tohoto rozhodnutí jsem po roce a půl nesešla ani o kousek, spíše se jen stále více utvrzuji v tom, že se vrátit nechci. Nikdy.

Upřímně, ono by už asi stejně nebylo kam. Naše rodina již totiž neexistuje. Nejdřív jsem se odstěhovala já. Krátce po mě i matka, která konečně našla odvahu se postavit na vlastní nohy. Příštím školním rokem odjíždí sestra do Prahy. Tyto velké změny u nás přišly docela rychle, hlavně rozvod rodičů, který proběhl v mžiku oka. Ale ve skutečnosti to asi zaskočilo jen otce, který stál stranou rodiny, přestože byl tak trochu centrem všech nejen rodinných, ale i spousty mých osobních problémů, se kterými se nejspíš budu potýkat ještě hodně dlouho. Byť jsme do té doby žili spolu, naše rodina už tehdy prostě neexistovala. Byli jsme jen skupina lidí, která se chtěla oddělit, ale nemohla. Poslední tři roky jsme nikdo z nás nedělal nic jiného, než že jsme se v tichosti modlili za svobodu, přeseknutí vzájemných pout, a bojovali o každý doušek vzduchu.


A tím se nabízí otázka, co je pro mě skutečným domovem? K našemu bytu v rodném městě jsme měla vždy hluboký citový vztah, o němž jsme si dlouho myslela, že setrvá a budu tak mít potíže se stěhováním. Dodnes vím, že stěhování nesnáším dobře a jakýkoliv delší pobyt na novém místě je pro mě psychicky poněkud náročnější. Přesto jsem si svůj nový byt v Olomouci zamilovala téměř okamžitě. Pokud nebudu muset, neodstěhuji se odsud, dokud nebudu mít na vlastní a to nejspíš ještě hezkých pár let nebude. Snad to souvisí s nově nabytou svobodou, ale cítím se zde skutečně jako doma, přestože by byt, kde žije 9 dalších, naprosto neznámých lidí, a pokoj, který nemám sama pro sebe, někdo asi jen těžko nazval domovem.

Otcův byt na severu, kde jsme dřív všichni žili, pro mě však hodnotu domova ztrácí. Mění se, mizí z něj jednota a stabilita, které od domova vyžaduji. Vše tam jde mimo mě, nic nemůžu ovlivnit. Když se vracím do Olomouce, cítím, že se vracím domů. Jsem šťastná a ráda, že jsem zpět. Nevadí mi, že mě zde nikdo nečeká, o to víc si tohoto místa cením. Jsem samotář. Otázkou je, zdali bych jím byla tak jako tak, nebo zdali ho ze mě udělala má rodina...

2 komentáře:

Gladness řekl(a)...

Tak domov ti dělá rodina, kterou já beru jako někoho, kdo mě má rád tak bezpodmíněčně a nesobecky, jak jen jiný člověk dokáže.
Stěhovala jsem se za svůj život 3x, takže byt/barák v tomhle ohledu pro mě nemá rozhodující roli.
Je to o lidech, ne o věcech.

Faktem je, že ty jsi dalším důkazem toho, kolik mých přátel a známých přes net mají ne úplně správně funkční rodiny.
Teda nám to doma tak ještě před rokem dost haprovalo, ale i tak jsem vždycky měla prarodiče, případně tetu a její rodinu od vedle. Teď když už s tátou dobře vycházíme, tak je to taky o ničem jiném. Takže domov je pro mě hlavně místo, kde žije táta.

Fay of Shadows řekl(a)...

Pane jo, skoro mi bylo líto tohleto číst. Jako taky nemám ukázkovou rodinu a můj táta se choval jako korunovaný vůl a až jeho nemoc a vidina toho, že zůstane sám, z něj udělala normálního chlapa a tátu, kterého jsem dřív potřebovala. Nebýt toho všeho, asi bych neměla tolik mindráků a nebyla zakomplexovaná pocitem méněcennosti... ale to je jiné story. I přes tohle všechno se ale ráda k těm lidem vracím. Zvlášť tehdy, když se třeba doma pohádám s "manželem", tak pojedu domů, vybrečím se mamince, zanadávám si. S tátou si zapomlouváme, protože on mého muže nerad... a zase se jede dál. Dost si neumím se svou povahou představit samotářský život. Já totiž nejsem vyhraněný extrovert nebo introvert. (Hodně testů mi dopadlo nerozhodně) a občas mám ráda klid, ale jindy mi velmi chybí společnost a takové to domácí mazlení. Ale zase je fakt, že jsem taky tak trošku utekla do Prahy právě před rodinou (a hlavně tátou a ségrou)... a vlastně až smrt mě velmi blízkého člověka mě donutila vrátit se domů, kam jsem teda nechtěla ani za boha. Jako... teď bych tam taky ani za boha nechtěla na víc, než na dva dny, páč po dvou dnech mám absťák po tom být sama... jsem se do toho zamotala. Co jsem tím chtěla jen říct? ... asi to chce čas. Nebo si jednou vytvoříš takový domov, abys v něm byla šťastná nejen ty, ale i ti lidé (případní lidé), které si k sobě pustíš. A když ne, tak život není stavěný na tom, abys měla rodinu, když se na to necítíš. Přátel je taky dost a můžou ti vynahradit nějaké vazby. :)