neděle 11. dubna 2010

Městské války 1: Zlatý kříž – Pavel Renčín

Chcete vědět, co se stane když bohatého úředníka zvyklého na pohodlí a kreditky vytrhnete z jeho světa a hodíte ho do prostředí, kde je nejdůležitější vlastností čest a tím nejcennějším, co můžete vlastnit, meč? Jak si takový hejsek asi poradí s démony a spiknutím, které se snaží zabít všemocnou Prahu? Václav Vran by nejspíš dal cokoliv, jen aby to nemusel zjišťovat…

Jak už název trilogie napovídá, jde o městskou fantasy. Vašek Vran je dobře situovaný bankovní makléř (nebo tak něco), jehož život se točí jen kolem burzovních grafů, drahých obleků od Huga Bosse a poklidného života se svou přítelkyní. Z práce domů, z domova do práce, ve volném čase nějaká ta PC střílečka. A tak stále dokola. Jeho život je k uzoufání nudný a on si v duchu nepřeje nic jiného než nějakou změnu, nějaké vzrušení. A to ho bohužel potká. Jak se říká, dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se to splnit.
Jednoho večera u něj zničehonic zazvoní tajemný cizinec a po něm policistka. Oba po něm chtěli, aby napřáhl dlaň a něco přijal, přičemž žena uspěla. Od té doby má Václav na ruce černé znamení, které jako by přitahovalo temná stvoření, jejichž jediným cílem je jak se zdá ho rozsápat na kousky. Před prvním z nich ho ochrání podivný muž, který ho sledoval celou cestu z práce. Těžko říct, co ho šokovalo víc, zdali děsivý tvor obklopený černými plameny, nebo muž, který pod kabátem nosí obouruční meč. Jeho ochránce je v souboji bohužel zabit. Jediné, co mu stihne říct je, ať najde Itivana, že ten bude vědět, co dělat. Kdo je ale Itivan? A co byla ta zač ta stvůra? A proboha, meč?!
Nic z toho nedokáže Václav pochopit. Chce se prostě jen dostat zpátky domů ke své přítelkyni, shodit ze sebe smradlavé šaty, smýt ze sebe špínu a na všechno zapomenout. Chce být opět tím nejnudnějším člověkem v Praze. Jenže to už se nejspíš nikdy nestane, jelikož se ocitá v řetězci za sebou rychle jdoucích událostí, které ho unášejí stále hlouběji a hlouběji do světa, který do té doby nevnímal. Do světa, který existuje souběžně s naším, jen je skrytý našim zrakům, protože ho nechceme vidět. Podivní muži, pod jejichž plášti se rýsují meče, procházejí bez povšimnutí kolem nás, nad hlavou se nám vznáší kouzlem skrytý koš táhnutý holuby a přes cestu nám přeběhne černý kocour, kterého bychom mohli zaslechnout mluvit, kdybychom ovšem chtěli.
To vše se ale po setkání s přenádhernou Prahou zdá Vaškovi zcela nepodstatné. Praha, stejně jako i další města, má své ztělesnění, které je spjato s městem. Co se stane městu, stane se i jí a naopak. A právě z toho důvodu teď Praha umírá. Někdo totiž krade cedule označující začátek/konec města. Sice by se to mohlo zdát jako malichernost, ale ve světě skutečné Prahy je to pohroma. Tyto cedule totiž drží Prahu pohromadě, jsou jako kůže, která nás pokrývá, uzavírají dopravní tepny, které jsou zároveň tepnami personifikované Prahy. A když někdo jednu z cedulí ukradne, začne Praha krvácet.
A právě proto k sobě Praha Václava povolává. Je totiž vyvoleným, který ji jako jediný dokáže zachránit a zloděje, kteří jsou podle jistých podezření z konkurenčního města Brna, zastavit. Tak začíná jeho nový život, v němž se musí co nejrychleji stát schopným rytířem, jelikož jedině tak přežije, a zachránit nejvznešenější královnu ze všech…

K české literatuře přistupuji tak nějak s nedůvěrou. Je to pozůstatek z hodin češtiny ještě na střední, kde jsem došla k závěru, že Češi neumí nic jiného, než jen brečet nad tím, jak se mají špatně. Zatímco jinde se tvořili nádherné epické příběhy, mi fňukali, jak nás utlačují ti a tamti, či jsme házeli jeden politický spis za literárním. A ani současní autoři mě nijak nezaujali. Prostě jsem si k nim nedokázala najít cestu. První vlašťovkou, která trochu vyvrátila můj názor, byl Kulhánek a Pavel Renčín by mohl nastoupit na druhé místo, alespoň pokud jeho další věci budou stejně tak dobré jako první díl Městských válek. Tahle kniha mě totiž zaujala velice velmi.
Zprvu jsem měla trochu problém si zvyknout na česká jména, hlavně pak na Vaška. Když mu říkali Václav, ještě to šlo, ale u Vaška jsem si vždycky představila jednoho natvrdlého vidláka ze Šumavy. Naštěstí díky Vranovi začínám tohle české jméno s bohatou tradicí zpětně doceňovat (i když dítě bych tak nepojmenovala ani náhodou).
Když jsem se ale dostala přes tohle, už mi nic nebránilo v tom si knihu pořádně užít. Krom častých popisů Prahy (což bylo občas otravné), ať už té naší známé nebo té personifikované, se tu nabízí také spousta narážek na české legendy nebo bájné tvory z našich luhů a hájů. Tajně doufám, že v dalších dílech se to bude objevovat více. Stejně tak mě zaujal i humor. Není to žádná strašně vtipná knížečka, u které byste se chlámali od začátku do konce, to ne. Vlastně je tu humoru pomále, co si tak vzpomínám, ale když už se objeví, je nevtíravý, sedne do dané situace a koutky se vám určitě zvednou. Václav navíc dokáže být občas i příjemně cynický.
Na knize mě však zaujaly převážně dvě věci. První z nich byla magie. Musím uznat, že Renčín se na magii dívá pro mě zatím neotřelým způsobem. Figurují v ní totiž takové věci, jako ochranný náhrdelník z otvírátek plechovek, sesbíraných za novu, voda z louže z Vršovic, nebo jízdenky z tramvají č. 7 a č. 12, jejichž trasy tvoří na Andělu kříž. Mě by tohle prostě nenapadlo.
Tou druhou je pak hlavní postava. Václav není typický hrdina bez bázně a hany, protože do toho má opravdu hodně daleko. Několikrát se zachoval jako naprostý srab, nevím kolikrát jsem si při čtení řekla, že se v danou chvíli chová jako idiot, neustále si stěžoval, neustále se mu stýskalo po jeho pohodlném životě, neustále všem lezl na nervy. A to se mi na něm právě líbilo. Byl tak totiž uvěřitelný, choval se, jak by se v dané situaci chovala valná většina z nás, a proto nebyl problém se s ním sžít. Navíc jste si pak mnohem více cenili jeho postupného vývoje, jeho stále častějších světlejších chvilek, kdy začaly prosvítat i jeho lepší, do té doby nepotřebné vlastnosti, a toho, jak se začíná zocelovat a jak se z něj stává hrdina, jakým by měl být. Jde to ale pomalu. Žádné abrakadabra a máme tu nového Artuše. Myslím, že právě to je věc, která si mě získala nejvíc.

Recenzi, dá-li se to tak nazvat, píšu se značným časovým odstupem, což mě trochu mrzí, protože během čtení mě napadala spousta věcí, o kterých jsem se chtěla zmínit. Bohužel ale nebyl čas a pak zase nálada. V hlavě mi tedy zůstal jen jakýsi hlavní dojem z knihy, v němž převládají spíše dobré stránky nad špatnými, kterých si moc nevybavuji. Není to nejlepší kniha, jakou jsem kdy četla, ale jestli i další dva díly budou přinejmenším tak dobré jako ten první, budu se k trilogii nejspíš ještě několikrát ráda vracet.

6 komentářů:

Gladness řekl(a)...

Zlatý kíž není špatný a rozhodně je to vcelku netradiční fantasy, o to je milejší, že je z prostředí mé milované Prahy. XDDD

Jsem to četla tak rok zpátky a docela se mi to líbilo, i když ke konci už mi to nepřišlo tak čtivé, jako první část.
Rozhodně si ale dvojku přečtu, jakmile budu mít čas.


Jinak s tou českou literaturou souhlas. Taky můj názor změnil Kulhánek, po něm Fabian (píše miliary sci-fi), prý je dobrý Šlechta, ale nevím, pořádně jem od něj nic nečetla a pak se mi líbila kniha od Francové.
Chm, tak když se tak na to koukám, tak ono to vlastně s tím českým sci-fi a fantasy tak zlé není. XDD

Taylor řekl(a)...

Já jsem to dočetla včera a potřebuju druhý díl, asi tak hned! Renčína mám ráda, teda povídky ne (četla jsem jich pár a nepochopila ani jednu, ale bylo to už dávno, třeba jim dám druhou šanci), ale na Nepohádku nedám dopustit. Vlastně díky němu jsem začala mít ráda městskou fantasy (předtím to byli jen samí elfové, fuj XD). Humor má skvělý (v té Nepohádce ještě víc, třeba setkání s pohádkovým dědečkem, který hrdinovi sežere všechen proviant a jediné přání, které umí splnit je, že tě vytočí natolik, až ho pošleš do prdele, to je úžasná scénka :DD) a s pojetím magie souhlasím, to je taky výborné, trochu mi tím připomíná Neila Gaimana, a myslím, že k němu ho přirovnává dost lidí.

Taylor řekl(a)...

- - SPOILERS! - -

Jo, ještě jsem k tomu chtěla říct, že mě ale nasral, protože David a Itivan byli moji oblíbenci :/

T'Sal řekl(a)...

Glad: Nj, já při čtení měla občas strašnou chuť se danou částí města projít, ale bohužel, mám to trochu z ruky XDD
Tajně jsem doufala, že se třeba jukne i do Olomouce, tohle město by se k fantasy přímo nabízelo, ale podle výpisu měst, ke kterým sháněl materiál, mám asi smůlu T_T
*zapřemýšlí* Hmm, je fakt, že co chi zkusit české autory, taky jsou to všichni sci-fi/fantasisti. Ono se ale není co divit, česká fantastika je docela proslulá řekla bych. (jen mít čas na čtení -.-)

Taylor: Druhý díl mi tu už od února tuším leží v knihovně, ale nějakou dobu se na něj asi ještě nedostane. Potřebuji dohnat povinnou, tak jsem zábavnou četbu poslala na dobro do kytek x_X
Já od něj zatím četla jen tohle, ale chci se podívat i na jeho další věci. Už jenom protože se ti nezdály, jsem zvědavá, jak moc při psaní mění styl...
(A promiň za editaci posledního komentáře, ale přišlo mi to takhle lepší, kdyby sem náhodou zavítal někdo, kdo to ještě ne(do)četl ;))

- - SPOILERS! - -

Itiho mi ani nepřipomínej, toho jsem obrečela T_T Furt jsem doufala, že se z toho třeba dostanou a ono nic T_T

Anonymní řekl(a)...

:-) hmm, no tak to jsem zvědavý, co budete říkat po přečtení Runového meče... Nějak věřím, že je lepší než Zlatý kříž, přinejmenším více překvapí. Tak hezký den,
Pavel Renčín

Anonymní řekl(a)...

Holky a dámy, jestli opomíjíte českou fantastiku, přicházíte o hodně ;-) Třeba Jana Rečková píše báječné knížky, Saša Pavelková taky (dobrá, ta je ze Slovenska, ale to přece nevadí:), Františka Vrbenská, Leonard Medek, Mirek Žamboch, (Mistra Kulhánka a Pavla Renčína netřeba jmenovat :-)
Mám načteno docela dost, a odpřisáhnu na cokoli chcete, že Češi jsou mnohem originálnější než převážná většina zahraničních autorů (pomineme-li opravdové velikány jako Tolkien a Pratchett ;-)

Ginny