pátek 2. dubna 2010

Letní pevnost – Kunio Cudži

Fujuko Hasekurová byla mladá umělkyně, která se snažila vypořádat se svým životem a nalézt si cestu k lidem a společnosti. Po její smrti se však tisk opřel do její uzavřené povahy a proto dal jistý inženýr, s nímž se seznámila v zahraničí, dohromady její deníky a dopisy, aby světu ukázal kým Fujuko skutečně byla.

Fujuko se lidem tak trochu stranila už odmala. Až na pár výjimek neměla moc přátel a její dětství bylo spíše osamělé. Její svět netvořilo nic jiného než rozlehlý rodinný dům a jeho okolí, v němž prožila celé své dětství a který se jí nesmazatelně vtiskl do duše. Její povaha a několik nešťastných událostí v rodinně, díky nimž se její dětský snový svět začal pomalu střetávat s každodenní realitou skutečného života, ji nakonec ještě více vedly k uzavřenosti a celkové odtažitosti od lidí kolem sebe.

Nakonec ji studium uměleckého tkaní zavedlo až do dalekých severských zemí v Evropě, kde se chtěla blíže seznámit s evropským středověkým uměním. Cizí prostředí, neznámé město, neznámý jazyk, to vše se však podepsalo na jejím duševním stavu, který se ještě zhoršil. Pobyt v zahraničí v ní zesílil pocit izolovanosti, který do té doby sice cítila, avšak nikdy v takové míře. Její myšlenky se neustále zaobíraly existenčními problémy a do její duše se pomalu vkrádalo šílenství, z něhož se dostala až díky těžké chorobě a přátelství se sestrami Güldenkroneovými, s nimiž se zde seznámila. Právě s Elsou Güldenkroneovou se vydala na plavbu, z níž už se ani jedna nevrátila.

Jejich loď beze stopy zmizela a tiskem se začaly šířit zvěsti o Fujučině šílenství, teorie o její touze zemřít a nebo se alespoň ztratit z povrchu zemského. Právě to motivovalo jistého inženýra, s nímž se Fujuko v severské zemi seznámila a s nímž se občas i vídala, aby tak oba strávili pár chvil ve společnosti někoho ze své domoviny, k nashromáždění jejích deníků a jiných osobních písemností a jejich zpracování. Chtěl tak ukázat, že ať se Fujuko a Else stalo cokoliv, byla to jen nehoda a nikoliv Fujučin záměr. Chtěl, aby lidé alespoň zčásti pochopili, kým tato nesmírně komplikovaná osobnost byla.

Celá kniha je od začátku až do konce víceméně jen souhrnem Fujučiných osobních myšlenek a úvah, její vnitřní psychologické úvahy zaobírající se světem kolem nás a životem samým. Děj zde nenajdete, což byla jedna z věcí, které mi na knize vadily.

Proti filozofickým úvahám a psychologickým rozborům nic nemám, ale musí být podávány jen do určité míry, ne od první strany do poslední. Kniha musí mít děj! Ten jsem tady ale postrádala. Již od začátku zhruba víte, kdo Fujuko je a co se jí stalo. Po celou knihu se tak jen dopracováváte k tomu, kým byla a to ve zdlouhavých pasážích, kde autor nešetří slovy. Těch několik málo dějových míst, k nimž upíráte celou svou pozornost, protože jste již několik stran připravováni na to, jak byly pro dívku zásadní, se pak odbude odstavcem, dvěma a pak už zase následují jen dlouhosáhlé pasáže o tom, jak to změnilo její život, její vnímání všeho. Při čtení mě tak neustále přepadal pocit marnosti, protože mi po sté stránce bylo jasné, že zbývajících dvě stě nebude jiných, že není naděje na zlepšení. Četlo se mi to špatně. Jsem pomalý čtenář, ale tři sta stran bych normálně dala za dva dny, aniž bych nějak extra strádala. U Letní pevnosti jsem ale měla problém se začíst, nedokázalo si to udržet mou pozornost. Kolikrát jsem projela několik odstavců a pak se přistihla, že jsem je vůbec nevnímala a tak jsem musela začít znovu, což mě ubíjelo ještě víc.

Přitom ale nemůžu říct, že by byl příběh špatný. Fujuko byla zajímavá, stejně tak i její život. Obzvláště mě zaujaly spisky o jejím dětství a domě, v němž žila. Měly své zvláštní kouzlo, které jsem pak postrádala u částí z Evropy. Bohužel i to se ale nakonec utopilo v autorově záplavě myšlenek. Jakmile jsem začala mít pocit, že je to zajímavé, jakmile jsem se začala začítat, spolehlivě to zatloukl zpátky do země.

Pokud jde o mě, bylo to nejspíš zatím to nejhorší, co jsem z japonských autorů četla. Svaté Taiko a tamějších tisíc seppuk, z nichž jsem ke konci dostávala kopřivku, protože tam se alespoň něco dělo!

2 komentáře:

KatkaSedl řekl(a)...

Zní to zajímavě a dokonce si to dokážu představit jako film. Točila bych to v pastelových tónech zelené, krémové a staro-růžové...hlavně to dětství a tak.
A recenze taky za 1. :)

T'Sal řekl(a)...

Myslím, že jako film by to bylo tisíckrát stravitelnější...alespoň pro mě, protože u knihy jsem málem umřela XDD