pondělí 12. dubna 2010

Čtenář

Rozhodla jsem se trochu se inspirovat Kuroyume a jejími tématicky zaměřenými foto-posty, které si ráda projíždím. I já sama kolikrát sednu ke Googlu nebo DevianArtu a vyhledávám si obrázky pod hesly, která se mi zrovna zdají atraktivní. Myslím tedy, že nebude vadit, když se s vámi čas od času podělím so to nejlepší, co se v mých složkách najde.

Jako první jsem si vybrala téma čtenáře. Ke knihám jsem dříve měla hodně blízko a i nyní je pro mě čtení stále velmi důležité, byť je v současné době neustále odsouváno kvůli počítači. Celé dny trávím na internetu a zabíjím čas víceméně nesmyslnými činnostmi, které mi nic nedávají a k ničemu nevedou. Tahle situace se mi nelíbí, ale jakmile si na PC zvyknete v takové míře jako já, je těžké ho vypnout a nechat ho tak déle jak pět minut. Je však pravdou, že i tahle moderní vymoženost měla v mém životě zásadní význam, který se rozhodně dá pokládat za kladný. O tom ale až jindy.

Čtení pro mě bylo vždy symbolem samoty. Když čtete, nemůžete se bavit s jinými lidmi, nemůžete být společensky aktivní. V celém širém světě existujete pouze vy a kniha před vámi. Přestože se čtení může zdát náhodnému divákovi jako klidná, nenáročná činnost nevyžadující zvláštní úsilí, opak je pravdou. Byť jen sedíte a hledíte na písmena, ve vaší hlavě se otevírají nové vesmíry, vznikají nové myšlenky a vaše srdce se potýká s novými pocity. Každým slovem napínáte svou fantazii ještě o kousek dál a přesto nikdy nedosáhnete jejích limitů. Slova, vířící ve vaší mysli, vás unášejí pryč a na okamžik za vámi zavírají brány všedního světa.

Právě to mě na čtení nejvíce přitahuje. Na okamžik můžu zapomenout, kdo jsem a kde jsem, můj život se rozplyne a s ním i vše, na co bych nejradši zapomněla. Stávám se někým jiným, pokaždé jinou osobou, objevuji stále nová místa, prožívám stále nová dobrodružství, pronikají mnou stále nové myšlenky. Přání, ve skutečném světě nesplnitelná, se zde zhmotňují lusknutím prstu, jediné, co vás omezuje, jste vy sami a vaše limity, vaše hranice, které s každou další větou posouváte dál a dál.

Jeden z mých profesorů mi na začátku tohoto semestru řekl, že je to zřejmě jeden z nejpoutavějších důvodů proč číst, ale že dokáže být i nebezpečný. Člověk by se mohl v knihách ztratit a už se nevrátit. Vždyť co mu může tento svět nabídnout, aby překonal oceán idejí skrývajících se v knihách? Je toho pramálo.

Je však otázkou, zdali takový člověk skutečně o něco přijde? Pokud vás kniha dokáže ovlivnit, pokud vás dokáže rozplakat či rozesmát, nejsou požitky z ní snad také skutečné? A k čemu nám jsou na konci života všechny naše zkušenosti, všechna naše setkání a příhody, když stejně zemřeme a nezbude po nás nic. Jen vzpomínka, která za pár let zmizí a pak už tu nebude nic, co by z našeho "skutečně prožitého života" zůstalo. Jaký je pak rozdíl mezi tím, kdo skutečně žil a kdo svůj život prosnil? Odpověď už enchám na vás...

Photobucket Photobucket

Photobucket Photobucket

Photobucket Photobucket

Photobucket Photobucket

Photobucket

Photobucket

5 komentářů:

Gladness řekl(a)...

Čtení je sice nespolečenská činnost, na druhou stranu, své nejvíc čtecí období jsem měla ve 12ti-15ti, to jsem chodila do knihovny 3x týdně a vždy si odnášela plnou náruč knih, a stejně jsem měla kamarádky a nepřipadala si stranou.

Času, který strávím nad knihou, nikdy nelituju, je to pro mě jeden z nejkrásnější relaxů.

Dokud člověk podle mě rozliší, co je realita, a co ne, tak nevidím na knihách nic špatného. :-)

KatkaSedl řekl(a)...

Myslím si, že už jen ten fakt, že někdo sdílí lásku ke čtení je jasný společenský znak. O knihách se taky povídá mezi lidmi.

A taky si myslím, že člověk se může "skazit" velmi snadno při čtení knih. Je to lákavé se prostě nevrátit z našich fantazíí a zůstat v té nekonečné noře bílého králíka.
Samu čtu, ale s tebou ani s Glad se nemůžu srovnávat, jedna kniha mi trvá měsíc, když musím, tak to jde samozřejmě i rychleji, ale popravdě, když musím, tak mě ta kniha vysloveně neoslovuje.
A i v normálním životě mě příběhy z knih ovlivňují, nedokážu to pořádně popsat, ale vím, že mě to trochu zrdžuje od "normálního" života. Ale to je asi jen můj pocit.
A samozřejmě mám názor "PAPERBACK RULES!" :)

KatkaSedl řekl(a)...

Jo a ještě něco. Já jsem nikdy nebyla knihomol. Ale vždycky jsem si na základce připadala stranou. Myslím si, že tohle je už hrozně individuální věc a strašně záleží na povaze člověka.

Bellatrix řekl(a)...

Poslední dobou vůbec skoro nečtu a ukrutně mi to chybí ... a některé knihy bych si ráda přečetla znova, takové ty věci co jsem přečetla třeba před pěti lety si už vážně nepamatuju ...
Počítač je v ohledně žraní času zlo, sama u něho trávím až příliš času, ale to není tak úplně důvod toho nečtení, já ty knížky jen nemám kde brát ... ale to by se mohlo se změnou školy a města ve kterém se budu pohybovat změnit:)
Co se týče snění ... mě už je jedno, že ten můj duševní svět není skutečný ... pro mě skutečný je. Můžu do něj kdykoli vstoupit a kdykoli do něj utéct ...
Co se týče smrti, spíš se přikláním k té nesmrtelnosti duše, ale popravdě už mi to je docela jedno ... každopádně i tak, nezáleží na tom, jestli život prožiju nebo prosniju, ale na tom, jestli se mi ten život tak bude líbit ... spíš bych to brala z toho úhlu, že po smrti už bude defacto každý po pár letech všem ukradený, až na ty, kteří něco stvořili, jako třeba ty knihy, na některé se určitě jen tak nezapomene ... ale taky nás nezajímá, jestli ten autor život "naplno" prožil nebo ho jen prosnil a hodil to na papír ...

Kira Seigi řekl(a)...

Když jsem byla mladší, četla jsem opravdu hodně. Teď, stejně jak jsi napsala, jsem četbu odsunula kvůli počítači. A ono je opravdu těžké ho vypnout a sednout si ke knize.