čtvrtek 19. března 2009

Japonské jaro 2009

Tak nám právě skončil 5. ročník (alespoň tak si to vymyslel předseda do novin) olomouckého Japonského jara, pořádaného zdejším japonským klubem, který stojí při katedře asijských studií. Já sama se ho ale účastnila poprvé a musím říct, že už se docela těším na další rok, protože na rozdíl od pražského Bodaidžu macuri, které trvalo jeden jediný den, byl olomoucký program mnohem pestřejší a zajímavější.

Oficiální začátek byl v pondělí 9.3. Toho večera byla na pořadu dne přednáška s názvem "Čeština očima Japonce" a na svědomí ji neměl nikdo jiný než náš drahý Watanabe-sensei. Na tuto přednášku jsem se docela těšila, jelikož je podle mého zajímavé vidět svůj mateřský jazyk z pohledu cizince, který ho vnímá zcela jinak než my a všímá si v něm věcí, jež jsou pro nás samozřejmostí a tak se nad nimi vůbec nezamýšlíme. Naneštěstí to W-sensei pojal docela jinak, což ovšem rozhodně neznamená, že bych se nějak nudila. Když tenhle človk totiž něco vypráví, musíte se smát, ať už chcete nebo ne.
Sice jsme se nedozvěděli moc o češtině jako takové, ale zato jsme si poslechli, jak se W-sensei učil česky - od samouka, přes letní kurzy až po klasické studium - co pro něj bylo nejtěžší a co si tak trochu vybíjí na nás. Došla jsem k závěru, že je to lehce pomstichtivá osoba xDD

Ve středu téhož týdne se pak konala ochutnávka japonského jídla, jíž jsem se ovšem neúčastnila. Japonská kuchyně mě příliš neláká a navíc se mi nechtělo nikam táhnout, jelikož ve středu jsem většinou ráda, že jsem vůbec jsem. Musela jsem se tedy spokojit s vyprávěním předsedy japonského klubu a mého spolužáka v jedné osobě o tom, jak to s Hirotou-sensei málem seklo o zem, když se dozvěděla, kolik toho bude muset navařit.

Příštího dne byla v programu napsána přednáška o tanci v divadle nó, ale nakonec došlo ke změně a přednášelo se o oblékání kimon. Předášela nám Takako Macui-sensei z univerzity Ucunomija, samozřejmě japonsky, ale W-sensei naštěstí překládal. Bylo zvláštní od něj slyšet slovo "sexy"... několikrát XD Přednáška jako taková mi ale příliš nedala, jelikož jsem už předtím viděla videozáznamy z loňského roku a ono se o takovém tématu nedá mluvit zrovna různorodě. Jediné, co jsem si z toho odnesla byly dvě věci:
1) na tom množství šňůr, co se používá k zafixování kimona, bych se klidně mohla spustit z desátého patra.
2) Japonci se vážně museli spokojit s málem, pokud se týče nezakrytých částí ženského těla. Nevím, nevím, co by si před několikamálo stoletími počali, kdyby viděli ty evrospké výstřihy .

Úterý 17.3. bylo ve znamení hudby. Japonskému klubu se ozvala známá operní pěvkyně Nao Higano (http://www.naohigano.com/), svého času působící v Opeře slovenského národního divadla, a sama se nabídla, že by vystoupila v rámci japonského jara. Spolu s ní přijel i Vlastislav Matoušek, aby ji doprovodil na japonskou bambusovou flétnu šakuhači. Východní klasickou hudbu osobně moc nemusím. Podle mého postrádá vitalitu a preciznost západní klasiky, ale musím říct, že to nebylo špatné vystoupení, přestože mě během něj napadlo pár cynických poznámek.
Vystoupení bylo zahájeno dvouhrou na šakuhači, přičemž pana Matouška doprovázel i jeden z jeho studentů. Zatímco tento mladík, v poněkud neupraveném obleku a ve sportovních teniskách, stál vpředu před námi, pan Matoušek, poněkud bohémský typ, bos, v odrbaných džínsách a volné košili, nám stál za zády a pomalu během hry postupoval dopředu. Musela jsem uznat, že to bylo impozantní. Velkou zásluhu na tom měla i skvělá akustika naší auly, což mě upřímně řečeno překvapilo, jelikož jsem ji zatím vnímala jen jako ošklivý sál se silně komunistickým nádechem.
Instrumentální skladby se pak střídaly se skladbami, během nichž zpívala Nao Higano. Slyšeli jsme několik lidových písní a pak pět panem Matouškem zhudebněných klasikých básní waka, které jak tuším čerpal z Manjóšú. Paní Higano pak projevila jakousi snahu společného zpívání jakési dětské písně, ale já se raději neúčastnila, jelikož mám zakázáno zpívat byť jen v sebeobraně.
Pak také zapívala jakousi píseň "Sakura saku" či jak, při níž prý oko žádného Japosnce nezůstane suché. Samozřejmě, že jakmile to paní Higano řekla, všichni se plni očekávání jako na povel otočili směrem k watanabemu-sensei XD

Následujícího dne, ve středu, pak bylo na Konviktu divadelní představení Malého divadla Kjógenu. Pokud někdy budete mít příležitost, rozhodně se na tuhle divadelní skupinu běžte podívat, protože vám zaručuji, že se budete bavit od začátku do konce. Kjógen jsou divadelní frašky z prostředí samurajských dob, krátké komické hry, kterými se prokládají mnou "velmi oblíbené" hry nó. Nadšencům z MDK se podařilo dostat pod vedení japonského mistra a člena tradičního hereckého rodu, díky čemuž mezi české obecenstvo postupně uvádějí klasické hry v českém jazyce, avšak se zcela japonskou stylizací. Pravda, určité fráze a citoslovce nechávají v japonštině, jelikož to tak prostě lépe vyzní, ale na začátku každého představení probíhá jakési seznámení s žánrem, vysvětlení symboliky a i přeložení těch pár věcí, které se v daných hrách objeví. A mohu vás ujistit, že ona "přednáška" byla svou zábavností rovnocenným soupeřem samotným hrám. Je to už dlouho, co jsem se u něčeho takhle smála, a pokud se mi zase někdy naskytne možnost, rozhodně si je ještě někde vyhmátnu.

Žádné komentáře: