sobota 28. března 2009

Náš malý byteček

Za devatero horami, devatero řekami a parkem plným úchyláků byl malý velký byteček a v tomhle bytečku žila jedna nebohá myš a spousta bláznů.

Ano, jak jste jistě poznali, tenhle příspěvek bude celičký jen o mém „novém“ bydlišti, o němž jsem tu již nesčetněkrát trousila poznámky, většinou nejspíš nelichotivé. Je to však téma natolik zajímavé, že si zaslouží ucelenější post a i pár foteček, focených mou drahou osobou, takže se občas opět nachází na pomezí moderního umění XD


Náš dům se nachází na rozhraní historického centra města a jeho moderní části, díky čemuž to nemám nikam daleko a jsem relativně v centru dění. Hned před vchodem je navíc zastávka tramvaje, jejíž trasa vede nejen ke škole, ale i k nádraží. V tomhle ohledu je to tu luxus nad luxus. Z druhé strany je pak vlakové nádraží, které je mě osobně na dvě věci a jež je jedním z důvodů, proč se pro mě pojem „ticho“ stal jakousi fantaskní záležitostí.

Dům sám o sobě má nově nahozenou fasádu, nejspíš v rámci rekonstrukce, jež tu prý proběhla minulý rok. Sice už tedy nevedeme krásné římsy a podobné serepetičky, jaké mám na starých domech ráda, ale co se dá dělat. Mé estetické já se muselo smířit s horšími věcmi. Třeba hned s chodbou, která vás při první návštěvě vyděsí k smrti. Před námi tu bydleli jistí osmahlejší spoluobčané v hojném počtu a podle toho ta chodba také vypadá. Když jsem sem přišla poprvé, měla jsem chuť to stěhování odvolat a doteď každou novou návštěvu uklidňuji, že byt sám o sobě vypadá o něco lépe.

Náš byteček je pak značně velký. Krom jedné miniminikuchyně, dvou nevelkých koupelen a dvou toalet je tu celkem 7 pokojů, z toho 3 dvoulůžáky a 4 jednolůžka. Nic moc úhledného, ale žít se tu dá.

Můj pokoj je nejspíš největší ze všech, díky čemuž mám dvě topení (rychlejší vyhřátí) a i dvě okna (rychlejší únik tepla), jimiž v noci do mého pokoje vniká oranžové světlo pouliční lampy, o čemž už psala Sarah. Ano, tehdy jsem se jí smála, ale teď na tu lampu sama pohlížím s láskou. Absolutní tma stala nepřítelem mého spokojeného spánku.

Od té doby, co se Tereza odstěhovala jsem si docela navykla mít tento pokoj jen pro sebe, takže to bude nejspíš docela zajímavé, až mi sem někoho nastěhuji. Tajně ale doufám, že to bude až příští školní rok, protože během druhého semestru, který pomalu ale jistě míří ke svému konci, se sem nejspíš už nikdo stěhovat nebude.


Ted když za sebou máme vcelku nezáživný úvod, přejdu k zábavnějším věcem. Nebo spíše lidem. Co jsem odpozorovala, tak se spolubydlícími to není nikdy lehké, ovšem ten náš blázinec občas vyniká. V jednu chvíli nás tu bydlelo jedenáct, přestože správně by tu mělo žít jen deset lidí. Jeden klučina tu bydlí načerno. To asi aby nás tu nebylo málo. Pak se naštěstí odstěhovala Tereza *vypouští rachejtle* a příští týden se prý budou stěhovat Tomek s Luckou od vedle, aniž by za sebe měli náhradu. Alespoň tu bude chvilka klidu.

Ne že bych Tomka s Luckou neměla ráda. Zprvu mi sice docela vadili, ale od té doby, co si sem jiná spolubydlící nastěhovala svého přítele, mi najednou nepřišli až tak strašní. S páry je totiž ten problém, že v bytě už žijí natrvalo, stejně tak jako já. A jakmile někde žijeme na trvalo, máme tendence si nárokovat právo na území. Zprvu se to tu trochu třelo jen mezi mnou a Luckou s Tomkem, ovšem teď tu máme další pár, který si tu chce všechno zařizovat podle svého, dělat si tu z toho vlastní domácnost. Díky Gacktovi, že všichni ostatní tu žijí jen přechodně tzv. kolejním způsobem života, takže o nich ani není moc vědět.

Bohužel o nich kolikrát není vědět ani tehdy, když by mělo. Pakliže někde bydlíme, je přirozené, že nějaký ten čas věnujeme údržbě svého bydliště. Tady to ovšem nejspíš nikomu nedochází. Když jsem se sem nastěhovala, doslova se to tu topilo ve špíně a, bez jakýchkoliv okolků, nebýt mě zůstalo by to tak. Nikdo tady na nic nesáhne. Fakt, že toaleta a koupelna nezůstávají čistými sami od sebe, ale že je někdo musí každý týden čistit, což dokáže být s tolika lidmi na bytě opravdu chuťárna, tu mým drahým spolubydlícím asi nikdo nikdy nesdělil. Od září jsem zaregistrovala jen několik chabých pokusů, které byly nakonec spíše na obtíž. Třeba když si jistá osoba chtěla zahrát na obětního beránka a vytřela naši koupelnu stylem všechen-bordel-shrnut-u-stěny a tím její pojetí úklidu koupelny haslo. To, že sprchový kout nebyl bílý ale hnědý a totéž s umyvadlem, jí asi uniklo. Nemluvě o tom, že tenhle akt byl naprosto zbytečným, jelikož jsem příštího dne tu koupelnu skutečně uklidila (tedy umyla i sprcháč a umyvadlo) a trochu tak nacákala na podlahu, což se samozřejmě muselo vytřít. Tentokrát pořádně.

To však nebyl jediný případ polovičaté práce. Už asi třikrát se mi stalo, že jsem přišla do kuchyně, tam smetená podlaha, nepořádek na hromádce u dveří, tam ponechán osudu a koště opřené o zeď. Poprvé to tam bylo dva dny, pak už jsem byla poučena, takže jsem nečekala, až to dotyčný dodělá, jelikož bych se nedočkala a uklidila to sama. Jindy zase přijdu, u dveří koš z kuchyně, čekající až ho někdo vynese, což už je tu běžná praxe, jíž se neúčastním, a v kuchyni na zemi hozený ještě složený odpadkový pytel a odklopený koš. Hádejte, kdo uvedl věci do pořádku…

Vůbec tu funguji jako uklízecí četa. Někdy uvažuji o tom, že bych si tu za svou práci měla nechat platit, ale jelikož tu někteří odmítají přispět drobnou částkou i na čistící prostředky, nejspíš bych se se svým nápadem neuchytila. Už mám zaběhnutý režim, že o víkendu vždy uklidím záchod a koupelnu (jen naší, na druhou kašlu, protože ji neužívám), vysaji chodbu a alespoň jednou za dva týdny setřu a poklidím pořádně v kuchyni. Občas se ale najde i prácička navíc, abych se nenudila. Jednoho dne třeba, se u hlavních dveří protrhl pytel s odpadky, které se pak povalovaly na zemi. Koš v kuchyni neužívám. Jednou za čas tam hodím skořápku od vajíčka nebo tak, když ji zrovna nemám v čem přenést do pokoje, ale jinak nic. Nechci s tím košem totiž být spojována, abych pak nakonec zase nebyla jediná, kdo ho vynáší. Z toho důvodu jsem i odmítala uklidit nepořádek na chodbě. Uběhl však den, druhý, třetí a jediná změna, která nastala byla v neustálém zvětšování naší soukromé skládky. Vzhledem k tomu, že ke mně občas zajde Kavárnistka, mi to samozřejmě bylo trapné, jelikož ať už jsou to mé odpadky nebo ne, nachází se v bytě, v němž žiji, a vrhá to tak špatné světlo i na mě. Nakonec mi nezbylo, než se hrabat v jejich odpadcích, znovu je všechny naskládat do jiného pytle, svázat a počkat dva dny, než byly vyneseny.

Copak se pak lze divit tomu, že tu o víkendech věčně něco uklízím? Kavárnistka a další se mi kvůli tomu dost často smějí. Zprvu mi to nevadilo, ale opakovaný vtip není vtipem a všeho se brzy přejí, díky čemuž mě takové poznámky v současné době přivádí do varu. Jako kdybych snad měla na výběr. Buď budu každý týden po svých spolubydlících uklízet, nebo tu budu žít v naprosté špíně, jelikož očekávat, že se v někom hne svědomí, je marné. To jsem si tu ozkoušela hned na začátku, kdy jsem tři týdny čekala na úklid koupelny a ono nic. Ne, zdejšímu obyvatelstvu očividně nevadí koupat se div ne v bahništi, jíst příbory, které se v příborníku noří do centimetrové plísně, či vracet ušpiněné nádobí mezi čisté. Někdy mě tak napadá, jestli bych poznala rozdíl, kdyby tu nežili studenti, ale bývalý nájemníci.

Jistě, mohly by se zavést povinné služby, ale upřímně, jak myslíte že by to dopadlo? Už vidím zdejší dívčiny, jak si pod pojmem „úklid záchodu“ představí lehké smetení podlahy a opláchnutí umyvadla. Něco mi říká, že by je nejspíš ani nenapadlo omýt mísu, což je sice poměrně nechutná práce, ale nezbytná. A kdo by se chtěl půl hodiny drhnout se sprchovým koutek, to stačí trochu ošmelit, že? Ne, díky, nechci.

Ale tak jako to s Japonci tříská od jednoho extrému k druhému, tak je to i ve zdejším bytě. Za těch pár měsíců jsem zaznamenala jeden pokus o skutečný úklid, z něhož jsem nakonec ale také nebyla zrovna nadšená. Poté, co se nám sem nastěhoval jedenáctý člen domácnosti, se ženská polovička daného páru na pár týdnů projevovala dosti agresivním způsobem v uzurpování území. Většinou to šlo přes radikální úklid, kterým nejspíš chtěla dát najevo: „já jediná tu za něco stojím, tak se kliďte z cesty.“ Ano, to že pořádně vydrhla kuchyni sice bylo záslužné a chvályhodné, ovšem to, že se s přítelem ve dvanáct najedla a od té doby tam řádila, díky čemuž se do kuchyně (v sobotu!) nemohl až do večera dostat nikdo jiný, už tak úchvatné nebylo. Se Sarah nám nezbylo, než se prostě jit najíst do Mekáče. Ještě v následujících týdnech jsme pak po celém bytě nacházeli lístečky, které se jaly nám oznamovat, čím jsme se provinili a čeho bychom se měli vyvarovat. V poslední době už ji to naštěstí začalo přecházet. Myš si prostě nevybere…

Vzkazy jsou vůbec zdejší nedílnou součástí komunikace. Sama jsem jich již pár napsala, protože pokud chcete něco vzkázat celému bytu, je to rychlejší než obcházet pokoj po pokoji a navíc pak ani nevidíte, jak vás všichni posílají ke všem čertům, takže si můžete na chvilku připadat důležitě. Nedávno se nám tu ale vyskytl i případ, kdy tu přes vzkazy asi týden probíhal spor mezi dvěma pokoji, což už mi tedy do hlavinky nelezlo ani v nejmenším. Vždyť pokud mám spor s určitou osobou, tak si to s ní snad vyříkám osobně. Je to jednak rychlejší a jednak pak nejsme k smíchu zbytku bytu a všem návštěvám, co kolem nástěnky projdou.


Problémy tu však nejsou jen s osazenstvem, ale i s bytem samým. Byt byl před rokem rekonstruován a díky tomu je zde vše jen rok staré. Přesto se to tu nějak všechno nějak sype, jako kdyby zdejší vybavení pamatovalo pana Husáka. Příčina je na nasnadě – při snaze ušetřit se do tohoto bytu nakoupili jen laciné šunty, které nikdy ani pořádně nefungovaly, natož aby něco vydržely. Pračka nám tu spolehlivě ničí prádlo, jelikož i když peru jen na malou teplotu a dám jemné praní, vysoušení probíhá takovou drastickou metodou, že se bojím, co budu za půl roku nosit. To co mi v dobrém stavu vydrželo i pět let, začíná pomalu ale jistě chátrat. Na záchodě se musí neustále kontrolovat, jestli po spláchnutí neprotéká voda, jelikož nějak blbne záklopka, žehlička nežehlí, ani nenapařuje, přestože by měla dělat obé a boiler… ten by vydal na samostatnou kapitolu.

Už od začátku s ním byly problémy, ale v poslední době je to stále horší a horší, takže jsem se musela naučit je řešit. Vzhledem k tomu, že nám ohřívá vodu nejen do koupelen apod. ale i do topení, je tím nejdůležitějším vybavením zde. Když vypadne, mrzneme, nemůžeme se ani koupat, nic. První, vcelku zanedbatelnou věcí je časové nastavení, díky němuž se na noc snižuje nastavení teploty na 19 stupňů. Každý večer se tak musím vždycky zvedat, protože při 19° se nesepne, ani kdyby tady byla nula. Druhým, už zásadnějším problémem je neustále zhasínající plamen. Podle návodu se to může čas od času stát, ovšem pakliže se tato závada vyskytuje častěji, znamená to, že je s přístrojem něco v nepořádku. Já bych řekla, že když plamen musíme křísit tak dvakrát, třikrát denně, je to špatně. Podle správce takhle vypadá perfektně fungující boiler. A třetím, nejotravnějším problémem je snižující se tlak. Z boileru neustále dokapává (chvílemi i doslova odtéká) voda, čímž to klesá i tlak, který by se měl pohybovat někde mezi hodnotami 1,2 – 2. Nevím, jestli je to odkapávání normální nebo ne, ale i kdyby ano, něco mi říká, že když se voda musí připouštět každé tři dny, není to OK. Asi přede dvěma dny si navíc Sarah všimla, že tlak vody je najednou na 2,9, přestože jsme den předtím vodu dopouštěly na 2,1. Pochybuji, že náš boiler najednou zničehonic zavedl opačnou politiku, takže to spíš vypadá tak, že tu s ním někdo operuje, aniž by si přečetl návod, což se mi také příliš nezamlouvá. Ještě štěstí, že za tu dobu tlak opět klesl o 1,2, díky čemuž je zase v normálu. Asi tak ještě na dva dny…

O zábavu se také občas stará hospoda pod námi. Přes týden je tu většinou klid, jelikož zavírají ve dvanáct a tak není problém s rušením spánku. V pátek a sobotu ovšem jedou déle a tak se v tyto dny šum ze zdola stává neodmyslitelnou částí zdejšího života. Jednou za čas se však dole pořádá jakási karaoke párty, kterou zpravidla pořádně osolí, takže rozumím každému slovu v písničce, a i protáhnou. Jednou tuším jeli až do tří x_X To už pak docela leze na nervy. Musím se ale přiznat, že od té doby, co tu bydlím, se mi začala docela líbit písnička Sladké mámení XD

Rušení nočního klidu ovšem nemá na svědomí jen hospoda, ale i samotné osazenstvo bytu. Přeci jen, bydlí tu studenti a ne všichni bohužel žijí jako já, takže se stává, že i o všední dny někdo přijde kolem třetí. To by mě tak nebralo, kdyby se pak dotyční v klídku nezačali vybavovat a smát se na chodbě, jako by snad bylo odpoledne. Jednou jsem měla sto chutí na ně vlítnout. Obzvláště úsměvné mi to pak přišlo ve chvíli, kdy jsme se po jednom takovém návratu se Sarah bavily příštího dne dopoledne na chodbě, a jedna dívčina, která té noci s klidem v duši tropila hluk, nám vyčetla, jestli nám nevadí, že tu ještě někteří lidé spí. Ve všední den, v půl desáté… Jsem ohleduplný člověk, ale měla jsem sto chutí ji poslat k modemu.

Takže jak vidíte, skutečně se v tomhle blázinci nestíhám nudit. Pravda, poskytuje mi sice mnoho zábavných historek, jimiž můžu bavit širé okolí, ovšem když v tom musíte žít, občas vám to začne lézt na mozek. Docela už se těším na vlastní bydlení.

neděle 22. března 2009

Jak T’Sal skutečně nezbalíte

Vzpomínáte, jak jsem se v minulém přípěvku zmiňovala o tom, že mě toho dne vytočili dva lidé? Pominu další hádku týkající se X-Japan, na to jednou snad sepíšu jakýsi souhrn a obhajobu mých názorů, abych pak už jen mohla posílat odkaz a ignorovat, a zaměřím se na posledního nápadníka, který se mě snažil "oslnit" -.-

Můžete to nazvat hysterií, ale co skutečně nemůžu vystát je, když za mnou někdo přijde a začne mi říkat, co smím dělat, co nesmím dělat, co bych si měla myslet a proč bych si měla přestat myslet, co si myslím. Čím to, že s tímhle vždycky, ale vždycinky přijdou jen muži? Ještě jsem nezažila jediný případ, kdy by mi takhle radikálně do života kecala žena. Nikdy.

Proč mají tihle ubožáci neustálou potřebu si dokazovat, jací jsou machři tím, že si přijdou a očekávají, že si z nich sednu na zadek? Samozřejmě, Vaše Výsosti, vy víte nejlíp, co je pro mě nejlepší a co vlastně chci, či jaká jsem. Já to přeci nemůžu vědět. Jsem jen hloupá holka, co neumí samostatně přemýšlet. Ještě že se vždycky objeví rytíř, který je ochoten myslet za ní. Co bych si bez vás všech asi jen počala?
Nejspíš žila šťastně až do smrti!

Takže vzkaz pro Anonyma ze vzkazů, týpka z ICQ, jehož debata mi poslouží jako krásný příklad toho, co NEMÁTE dělat a všem ostatním, jim podobným. Táhněte k čertu, šmejdi!

Ukázková debata

Robert Plant - Led Zeppelin

Sice bych tu mohla vykládat o tom, jak mě dnes vytočili dva lidé a osazenstvo bytu mi přijde stále více a více padlé na hlavu, ale tenhle den začal tak krásně, tak proč ho neukončit i něčím hezkým. Nebo spíše něčím sexy *devil*

Předtím než mě osoba číslo dvě vytočila, stačila mi ještě naočkovat skupinu Led Zeppelin. Tedy...skupinu... Hudebně nejsou špatní, ale zatím se mi skutečně hodně líbilo jen pár písniček. To co mě u nich skutečně zaujalo, byl totiž zpěvák. Většinou tyhle týpky ze 70. let moc nemusím, protože... no... ta trvalá, kníry a oblečení, co se tehdy nosilo, dokázaly zabít jakéhokoliv bišíka XD Vždycky se ovšem najde výjimka potvrzující pravidlo a v tomto případě je to Robert Plant.

Krom jména a toho, že je zpěvákem výše zmíněné skupiny, o něm nevím zhola nic a šance, že by se to změnilo, je menší jak malá. Jediné, co u mě má hoch jisté, je složka v mé soukromé galerce, protože lidi, on je fakt kus! *spokojené zavrnění*



Jeho nejvíc sexy fotka, jakou jsem vyhrabala.





Dlouho jsem nemohla přijít na to, koho mi občas připomíná, a pak mi to došlo - Jasona Isaacsa!







A jedna pro zasmání.


Ještě zajímavější než na fotkách je ale v pohybu, což je taky důvod, proč už stahuji jejich koncert XD



Všímavější z vás jistě zpozorovali, že není zrovna členem fanklubu knoflíků na košilích. Naštěstí je na co koukat a kupodivu je vidět i kůže, takže za to má body navíc XD

Dnes už má samozřejmě do krasavce daleko, jelikož všechny tyhle fotky jsou ze začátku 70. let. Proč se ale tímto faktem obtěžovat, když se s ním stejně nikdy nesetkám *plně se soustředí jen na jeho biší-léta* Fantazie je prostě krásná věc XD

pátek 20. března 2009

Bisexualita

Co je to přesně bisexualita a kdo sem ještě spadá a kdo ne? Co jsem tak odpozorovala, je to značně komplikovaná otázka, na níž není snadné najít odpověď. Přesněji řečeno jedinou odpověď. Každý z nás vnímá ony hranice trochu jinak. Já sama se za bisexuála považuji a proto bych sem ráda sepsala, jak ji vlastně vidím já.


O článku s tímto tématem jsem uvažovala již několikrát, ale nakonec jsem ho vždy odložila nebo jsem zapomněla. Dnes mi ho ale připomněl blog s názvem Fuckárna, který sleduji od jeho založení, třebaže se zde projevuji jen minimálně. Autoři blogu zde mimo jiné vyvěšují určitá ožehavější témata, nad nimiž mohou návštěvníci diskutovat, a docela nedávno se zde objevila i otázka, jakou sexuální orientaci máme.

Ze 13 komentářů se zde objevily tři (mě nepočítaje) "přiznání" k bisexualitě, všechny od dívek. Co mě osobně ale zarazilo, bylo vyznění těchto reakcí. Ve všech třech se totiž psalo víceméně to, že s dívkou by jim sex nevadil, ale milovat by mohly jen muže, případně že by jim při sexu s ženou něco chybělo. Další komentář pak dokonce obsahoval pasáž: "...dokonce v jednom období jsem řekla, že budu lesba..."

Nemám tušení, kolik slečnám bylo a tak se v následujících řádcích můžu mýlit, v každém případě, minimálně co se posledního případu týče, mi to přijde trochu jako projev období experimentování. Sexuální orientace není něco, co by se mohlo jen tak ze dne na den rozhodnout. Kdyby ano, o kolik snazší by byl život některých lidí a jak by jen byli šťastní všichni ti, kteří trvají na tom, že jsou homosexualita a podobné "úchylky" jen duševní choroba. Tak tomu ale není. Ať už jde o geneticky dané předurčení nebo pomalý postupný vývoj, jde o něco, co se u nás ve většině případech rozvine zcela přirozeně, aniž bychom to mohli nějak ovlivnit (ponechávám prostor takovým případům, kdy se sexualita, dá-li se to tak vůbec říct, může změnit v rámci nějakého traumatického zážitku).

V posledních letech je, hlavně u dívek, ale v posledku se to trochu rozmohlo i u chlapců, pravděpodobně díky tomu, že společnost začíná být trochu otevřenější, jakousi módní záležitostí "být bi". Já osobně na to hledím trochu s nelibostí, jelikož si toho všímá dost lidi a tak i mě pak často hází do této skupiny. Jsem pak cílem určitého přezírání, vědoucích pohledů a hlášek: "Však ono ji to časem přejde."

Na jednu stranu se takovému chování nedivím, jelikož i já sama tohle občas dělám, obzvláště mluvím-li s mladšími lidmi, kteří se nacházejí v období sexuálního vývoje a ve věku, kdy se snadno nechávají ovlivnit svým okolím. Nikoho neodsuzuji, je to přirozená fáze vývoje a i já si jí prošla, stejně tak jako všichni ostatní.

Na druhou stranu to ale může být docela otravné, třebaže si toho snažíte nevšímat. I má vlastní matka si několik let myslela, že jde o jakési přechodné období, o snahu upoutat na sebe pozornost či se nějak odlišit a občas ji z toho podezírám i dnes.

Dle mého je to výsledek několika faktorů. Tím prvním z nich je, že je snazší chápat vše kolem nás ve většinovém měřítku, jelikož takové věci jsou nám známé a víme, jak s nimi naložit. Když něco takového jako bisexualitu víceméně popřeme, i takový názor se vyskytuje v odborných kruzích, můžeme dotyčného přiřadit k jasně vyhraněné skupině a tím si ujasnit naše chování k němu. Pro některé je snazší chápat i homosexualitu než bisexualitu, jelikož opět je zde daná jasná hranice, která nám umožňuje vytvořit si jasný názor.

Druhým kamenem úrazu je fakt, že termín "bisexualita" jako takový není, jak už jsem zmiňovala v úvodu, jasně vytyčený. Kdo přesně je bisexuální? Je experimentování, zahánění stereotypu její součástí? Je bisexualita pouze o fyzické přitažlivosti? O duševních sympatiích, nebo je kombinací obojího?

Já mohu poskytnout jen svůj vlastní názor. Dle mého, dívčiny, o nichž jsem se zmiňovala výše, nejsou bisexuální. Všechny se přiznaly k tomu, že jim nevadí mít se ženou sex, ale na úrovni plnohodnotného vztahu by osobu stejného pohlaví nehledaly. To je podle mého známkou jasné heterosexuality a otevřené mysli, nebránící se změně.

Z mého hlediska bisexualita neobsahuje žádný kompromis, žádné zatížení pro jedno pohlaví více než pro druhé. Je to rovnováha. Neposkytuje mi více možností, není to tak, že když to nevyjde s mužem, najdu si ženu a naopak, takže nakonec prostě s někým skončím a možná s ním prožiji celou řadu let svého života, aniž by se mi stýskalo po druhé straně. Jedno mi prostě nestačí, protože toužím po obojím. Chci rovnováhu. Chci dva vztahy, jeden s ženou a jeden s mužem. Tak jako si heterosexuál nedokáže představit život bez někoho opačného pohlaví a homosexuál zase bez někoho stejného pohlaví, mě se nelíbí představa, že budu mít jen jedno.

Můžete mě nařknout z chamtivosti, či z promiskuity, já vám to neberu. Váš názor totiž nezmění nic na faktu, že když budu vést vztah jen s jedním pohlavím, stále mi to přijde nekompletní. Něco mi bude chybět. Něco, co mi může poskytnout jen druhá strana rovnice.

Tohle je dle mého názoru bisexualita a právě podle této definice budu všechny "bisexuály" soudit, stejně tak, jako mě oni budou soudit podle své definice.

čtvrtek 19. března 2009

Japonské jaro 2009

Tak nám právě skončil 5. ročník (alespoň tak si to vymyslel předseda do novin) olomouckého Japonského jara, pořádaného zdejším japonským klubem, který stojí při katedře asijských studií. Já sama se ho ale účastnila poprvé a musím říct, že už se docela těším na další rok, protože na rozdíl od pražského Bodaidžu macuri, které trvalo jeden jediný den, byl olomoucký program mnohem pestřejší a zajímavější.