úterý 29. prosince 2009

Chceš moje foto? - dodatek

Vzpomínáte si na tenhle rozhovor? Tak tu mám pokráčko. Dneska mě dotyčný totiž zase vytočil k naprosté nepříčetnosti. Vzhledem k předchozím zkušenostem mu na to stačily dvě věty >.< Takže přehled jeho otravování od onoho rozhovoru.

2.7.2009
On: porad ne?
Já: Já a mé okolí ti děkujeme za skvělou komedii, přátelé vzkazují, že už se tak dlouho nenasmáli.
On: hm¨)

12.7.2009
On: :-P

21.7.2009
On: sex?

23.7. 2009
On: :-P:-P:-P

16.8.2009
On: sex?
Já: Tvoje vedení asi bude hodně dlouhý, co?

28.12.2009
On: odkud se zname?
Já: Pro gackta, tohle už snad není pravda. Tahle debata už proběhla dvakrátkrát. Odnikud. Jednou sis mě přidal, aniž bych věděla, kdo jsi, a od té doby otravuješ.
On: promin
On: posli foto prosim
On: si vzpomenu
Já: Di už do háje!
*nakliknut do ignoru*

Zlatíčko, že? >.<

úterý 8. prosince 2009

Anime rekapitulace I

Aneb jsem líná psát komplet recenze a tak jen menší shrnutí, co jsem v posledku viděla (sepsáno 3.11. ehm ^^;). Světe div se, začala jsem totiž zase koukat na anime a dokonce i doháním nějaký ten mainstream, aby na mě Kavárnistka neustále nekoukala jako na negramotného podivína, co v životě viděl jen samé neznámé věci (což dle mého není vůbec pravda XD).
Full Metal Alchemist, Agent Aika, Sayonara Zetsubou Sensei a spousta spoilerů.

pondělí 7. prosince 2009

Kéž by větev nepraskla a na provaz byla sleva

Původně jsem chtěla dát do nadpisu cosi o nestíhání, ale když jsem se koukla na svoji seznamáckou domácí stránku, kde už takové nadpisy v rss byly dva, tak jsem si řekla, že je na čase být zase jednou prudce originální.
A teď k tomu hororu, co si říká škola.

pondělí 2. listopadu 2009

Nový vzhled

Jistě jste si všimli, že jsem změnila kabát blogu. Layout jsem netvořila, jen stáhla, protože se mi líbil. Tedy alespoň ta horní část, s tím středem moc spokojená nejsem, a navíc se mi stýská po starém vzhledu, tak uvidíme, jak dlouho se tu tenhle ohřeje.

Bylo trochu peklo ho zprovoznit. Sem tam nějaká chybka, zarovnání v levém sloupci nemůžu za boha srovnat a nejde mi zprovoznit ikona rychlé editace -.- Také jsem si při změně šablony trochu neuvědomila, že se mi obsah pravého sloupce smaže, takže jsme přišla o seznam blogů - důvod proč jste se tam možná nenašli. Tak trochu jsem si tyhle blogy nenaházela do záložek, protože jsem je měla tady, takže jsem jela podle paměti. A všichni víme, v jakém stavu má paměť je XD

Přibyl jakýsi vyhledávač, co jsem zkoušela, tak dokonce i funguje, což se může hodit. Taky máte nalevo přehrávač s dvěmi písničkami, které se mi k tomuhle vzhledu strašně líbily. Neměl by se pouštět sám, kdyby jakákoliv chyba, písněte, napravím

Trochu jsem upravila štítky a už se dokonce začínají i podobat mé představě o nich. Ještě to ale bude chtít trochu práce XD A také jsem přešla na automatický odkaz na skrytou část článku. Staré odkazy postupně smažu a pokud se vám po rozkliknutí sice článek přesměruje, ale nic nového tam nebude, nic jsem do skryté části nedávala. Odkazy budou totiž i u krátkých článků, nedá se to u nich vypnout. Vzhledem k tomu, že takových článků tu mám ale jen minimum, tak mi to nervy nedrásá.

Toť vše, takže teď je řada na vás, abyste se vyjádřili XD

neděle 27. září 2009

Ku... ku... kukačka

Jistě si všímáte, že mé nadpisové umění dosahuje nevídaných rozměrů, ale kdo tam kruci má neustále psát něco originálního a SMYSLUPLNÉHO? x_____X Jinak další článek o všem možném, hlavně chci konečně z PC dostat všechny ty fotky, co jsem nafotila. Takové malé smetiště, no... XD

~ Tak nějak asi stále nejsem oficiálně zapsaná do druháku. Index si sice vzali i s mou žádostí o postup, ale dokud nezískám validační známku na ISIC, tak na něj můžu jen vzpomínat. O všech těch potvrzeních, co potřebuji, ani nemluvě. Zatím mi to ale nějak nevycházelo, jelikož když jsem se konečně ve čtvrtek dostala na studijní, zjistila jsem, že si ty dvě stovky musím zaplatit účtem nebo složenkou. Ne že by v tom kanclu, kde vydávají validační známky, nebyla přímo i pokladna a ne že by to pro mě bylo snazší a bez jakéhokoliv poplatku, kdyby brali hotovost, ale že já se ještě divím -.- Jen doufám, že vypátrám, jak vytisknout výpis z účtu -.-

~ V pondělí jsem odjela od rodičů a konečně si sebou přivezla svoje morče. Mrcha malá na mě asi přes léto zapomněla, protože na sebe zase nenechá skoro ani sáhnout -.- Za trest je dočasně bez zeleniny.

~ Mé skloňování jména Šmudlinka zmutovala na Šmudlinka, Šmudlinky, Šmudlince, Šmudlinku, Myši-myši-myšička myšičkatá, Šmudlince, Šmudlinkou...

~ Krom morčete jsem si od rodičů přivezla i solidní nachlazení, protože se tam ještě netopí a já neustále mrzla. Začalo se to projevovat už v pondělí ve vlaku a za pár hodin jsem byla tuhá. Naštěstí jsem ještě zvládla dorazit domů a vše vybalit. Pak už jsem se jen svalila na postel a umírala. Díky tomu jsem ve škole moc nepobyla. V úterý jsem měla volno, což bylo štěstí, protože jsem nebyla schopná chodit. Při procházce do koupelny a zpátky jsem sebou elegantně sekla o zem, kde jsem si poležela asi pět minut, než jsem byla schopna se doplazit do postele. Ve středu jsem udělala tu blbost, že jsem šla na všechny hodiny, protože mi bylo trochu lépe, díky čemuž jsem se vrátila na úterní stav. Bohužel jsem v té blbosti musela pokračovat a ve čtvrtek si udělat jeden zbytečný výlet na studijní a o tři hodiny později na překladatelský seminář. Ze zbytku hodin jsem se omluvila a v pátek zůstala doma. Dva dny v klidu a v peřinkách a hned to mizí rychleji.

~ Asi tak měsíc zpátky jsem si udělala radost a koupila si strašně pěknou bundu. Stejně jsem potřebovala něco na podzim. Mám tu sice jedno sako, ale je takové lehčí a navíc se na něj všechno chytá, takže je to trochu na nervy. (To byl oficiální důvod, ten neoficiální je, že se mi prostě jen strašně líbila a nejspíš bych si ji koupila, i kdybych měla plnou skříň svršků XD)

~ Kdysi, kdysi dávno byl někde odkaz na takové to vytváření panáčků. Víte co, nějak je oháknete, doplníte kulisy a tak podobně, a pak si to uložíte do PC a je vám to k ničemu. Hlavně, že se ale místo učení na pár hodin zabavíte XD Tak jsem si vytvořila svého záporáka, ale někde se něco ošklivě zvrtlo x___X >> Můj záporák

~ Myslím, že jsem sem ještě neposílala fotky svých fialek, takže tady jsou - fialka jedna a fialka dvě. Teď bohužel takhle pěkně nevypadají, jelikož přes léto dostaly pěkně do těla a nemůžou se vzpamatovat. Často jsem byla na dlouho pryč a neměl je kdo zalévat. Snažím se jak můžu, ale stále se to nezlepšuje. Hlavně s tou fialovou je kříž, je na každou změnu hrozně citlivá x_X

~ Ségruša si jednou upravovala vlasy a trochu blbnula, ale to se nedalo nevyfotit. Abyste věděli, že když jí vyčítám ničení naší atmosféry, tak to myslím smrtelně vážně XD - foto.

~ A další sis fakt - její schopnost nahrazovat slovesa citoslovci je prostě nepřekonatelná XD Ukázka: "Ona na mě dělá mnyau aaa vrrr a dělá mi duc a reje do mě drápkama".

~ Během zkouškového mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než si zase trochu pohrát s kartami. Teď už sice vykládám jen výjimečně, tak jsem dost vyšla ze cviku, ale stejně jsem si to vyfotila, abych pak mohla zjistit, jestli se to splnilo. A řeknu vám, byl to pěkně blbý nápad, jelikož mě to moc neuklidnilo x_X - foto - Díky Gacktovi za to, že to dopadlo lépe, i když jsem tu komplexku z japonštiny vážně neudělala. Alespoň jsem se ale nemusela stěhovat a začít vydělávat, jak mi bylo předpovězeno x_X

~ Má blogová lenost je nehorázná. Až teď jsem si vzpomněla, že jsem se vůbec nepochlubila tím B-T albem, které jsem si objednala o____O Bylo to trochu o nervy, protože to poslali jen tak, nikoliv doporučeně, takže balík za už nevím kolik jen tak svěřili jednomu zaměstnanci z hospody dole, ale naštěstí ke mě dorazilo v pořádku a užívá si výslunní v mé knihovně *.*

~ Tohle a tohle jsem nafotila minulou zimu a tak nějak to perfektně vyjadřuje, jak vidím současný sever. Docela mě štve, jak to tam jde do háje...

~ Anthony Head by měl mít víc rolí jako byl Nathan v Genetické opeře! Ten chlap je tak sexy, když nechá projevit své evil-já, kam se na to hrabou ty jeho jsem-malý-neškodný-Giles chvíle x___X

A to je pro dnešek konec odpadního materiálu XD

středa 23. září 2009

Stále student

Ano, nějakým zázrakem se stalo, že jsem stále na škole. Nakonec to šlo přes tu žádost, protože projednání změn asi trvalo déle než čekali... nebo mě prostě jen chtěli solidně vydusit a pobavit se na můj účet -.-

VŠ mi nějak není souzená. Do prváku přes odvolání, do druháku přes žádost... Rozhodně jim to ale nehodám nějak usnadňovat, protože mě se zbavit je těžké velice velmi. Musím přeci dostát své pověsti veskrze protivné osoby *devil* Na druhou stranu jsem docela ráda, že se další zádrhel (nepočítaje předměty z prváku) může objevit až na konci třeťáku, takže alespoň ten přechod z druhého do třetího ročníku by mohl být bez nějaké extra byrokracie ^.^;

A to je asi tak všechno, co jsem chtěla.


úterý 15. září 2009

Cesta za rodinkou a novinky ze studijního

Tenhle článek jsem sepsala v úterý 15.9. ve vlaku a tak trochu jsem ho zapomněla postnout, takže se nedivte, že se zobrazil až teď. Nechtělo se mi to přepisovat a doplňovat o další novinky, proto jsem to vyřešila takto.

Tak jsem volala na studijní a dozvěděla se, že se ta moje žádost ještě vůbec nedostala na seznam aktivit, jelikož prý zrovna projednávají snížení kreditního limitu pro podmíněný postup do dalšího ročníku. Tak vám nevím, ale to je vážně zničehonic osvítil duch svatý a oni to ještě před týdnem nevěděli, nebo mi to prostě jen neřekli? -.- V každém případě se mé šance na postup značně zvýšily. Alespoň tak usuzuji z toho, jak se paní na druhé straně spojení vyjádřila, jelikož mě víceméně ujišťovala, že by to mělo být v pořádku, že už se jen čeká na oficiální prohlášení či co a ať sleduji jejich úžasný web. Tak doufám, že je to klapne, i když to znamená, že bych se měla začít hodně rychle učit ^^;

I přes tento fakt jsem zůstala u původního plánu a to, že dnes po vyřízení věcí se studijním pojedu za našimi. Nebude se sice konat žádné lítání po úřadech, ani nenesu žádné potvrzení, které po mě chtěl otec, ale tak co. Když má dost času byrokracie, můžu ho mít i já... respektive mi nic jiného ani nezbývá.

Původně jsem chtěla jet v sobotu na Sekai sraz do Brna, kam mě bez mého vědomí přihlásila Gladness, což se mi obtěžovala říct až docela nedávno. Vcelku zábavná věc, jelikož jsem na irc kanál Sekai začala chodit až teď, abych na srazu neoxidovala jako naprostý cizák. Nakonec to ale padlo, jelikož zrovna dnes otec odjíždí na chatu a vrací se až v sobotu, kdy navíc do Litvínova přijede i děda z Bezna, kterého sem neviděla už tak dobré dva roky. Proto se sraz zrušil a já zůstanu nejspíš do pondělí, abych se vůbec s otcem viděla. Je to sice hloupé přijet takhle, když odjíždí, jenže díky té pitomé žádosti se mi to všechno posunulo a já můžu buď přijet takhle nebo to pro tento měsíc zrušit, což se mi moc nechce (i když mé peněžence by to pomohlo). Už tak nejspíš přijdu o první den školy, protože začínáme v pondělí a to já nejspíš teprve pojedu směr Olomouc, jinak bych musela vypustit buď otce, nebo dědu.
A po tom, co se rozhodnu se takhle obětovat, mi sestra ještě napíše, proč za nimi tedy vůbec jedu, když ještě nevím 100%, že jsem student -.-
S rodinou je kříž, já to vždycky říkala.

A že mi ta dnešní cesta směr rodiče začala... x_X Ráno všechno v pohodě, vstala jsem dřív, což bylo štěstí, jelikož mi nezvonil budík. Zavolala na studijní, zjistila, že to vůbec nijak nepokročilo a tak jsem měla ještě tak tři hodiny času. Už jsem měla sbaleno a i jsem byla oblečená, tak jsem jukla, jestli mi něco nejede dřív a jelo, takže se mělo vyrážet v deset. Všechno jsem stíhala dokud jsem si nevzpomněla, že ještě musím do bankomatu pro hotovost, bez které bych daleko nedojela. Najednou ten čas začal docela rychle docházet. Tak jsem vylítla na zastávka a zjistila, že zase nějak překopali spoje. Skvělé. Dofrčela jsem na Hrdiny, odtud hodila sprint na náměstí, cestou na pár minut pokecala s milým klučinou, co prodával jakési buddhistické knížky či co a zastavila jsem se až ve frontě na bankomat. Na pobočce mé drahé banky jsou bankomaty dva, ale u jednoho stál jakýsi magor a civěl do něj, takže k užití byl jen jeden. Navíc se mě to místo běžné hlášky, jestli chci stvrzenku, zeptalo, jestli chci pokračovat, i když nelze vydat stvrzenku. Samozřejmě, jak jsem pospíchala, tak jsem jen automaticky zmáčkla ne, načež mi to vyhodilo kartu a rozloučilo se to se mnou. A takhle třikrát. Další úžasný trapas do sbírky. A pak zase další sprint na nádraží.

Po příletu na nádraží a zakoupení sakra drahého lístku jsem mrkla na tabuli odjezdů a koukám, koukám, ten můj měl přijet na kolej číslo 5, což se mi zdálo divné, jelikož vždycky jezdí na dvojku. Nevím jestli jsem si to špatně přečetla, nebo jestli to zvorali při nastavování, ale samozřejmě to bylo špatně a vláček mi dorazil jako vždy na dvojku. To jsem ale zjistila, až když jsem dorazila na pětku, která je až někde v pryč. Takže jsem s báglem a noťasem sprintila zpět na dvojku, kam mi měl každou chvíli přijet spoj, přičemž jsem nadávala jako dlaždič. A to jsem si myslela, že se mi ten slovník začíná lepšit.

Díky tomu, že jsem to měla na fest, jsem si ani nestihla koupit jídlo a pití, z čehož jsem moc odvázaná tedy nebyla. Jednak jsem vůbec nic nejedla, ani nepila a navíc jsem po tom ranním tělocviku byla docela chcíplá. Nezbývalo ale, než počkat do Prahy a koupit si to na velice laciném hlaváku -.- (edit: Gackt žehnej spoji EC Hradčany a tomu pánovi s vozíkem plným jídla, co tam chodí *pláče dojetím, cpouc se bagetou*

A závěr článku? Nenávidím cestování. Nenávidím studijní. A štve mě rodina -.-

pátek 11. září 2009

Větev praskla, provaz povolil

...aneb abych vysvětlila co se stalo, jak to se mnou tedy teď je a dala najevo, že se žádná sebevražda nekonala. Hlavně už mě ale štval ten poslední příspěvek na hlavní stránce, kdo na to má neustále koukat -.-

Takže, bod první - co se stalo? Prolítla jsem u zkoušek a to hned u tří. První byla fonetika, která se konala klasicky během zkouškového, v době, kdy vše vypadalo růžově a bezproblémově, takže co drahá T'Sal udělala? Vybodla se na to, protože fonetika byla jen za dva kredity a ty přeci nikoho nezabijí. Ehm... Pak následoval odjezd jedné vyučující do Japonska, takže se mi třetí pokus Znaků spojil s komplexkou na japonštině, která je...no... řekněme, že velice dlouhá a prověřující všechny aspekty vaší neschopnosti japonštiny. První dva pokusy se mi nevyvedly, takže jsem své naděje vkládala do třetího, jenž se konal v druhé polovině srpna. Bohužel jsem drobet podcenila situaci a zjistila, že za dva týdny se jazyk skutečně nenaučím, takže závěrečné skóre bylo více než mizerné. Nedosáhla jsem ani 50% procent, což mi v onen den poněkud pošramotilo nervy, jelikož mít stejné skóre jako při druhém pokusu, na který jsem se skoro neučila, to bylo jak rána pěstí. Přičítám to tomu, že jsem díky překopanému režimu před zkouškou vůbec nespala, ale upřímně... nějak si to nevěřím.

Díky bohu, zkouška zabrala skoro celý den, takže už nezbývalo moc hodin pro totální depresi a pláč. Druhý den jsem zase byla stará dobrá T'Sal v bojové náladě, protože bylo potřeba urychleně vymyslet co dál. Má vlastnost rychle se přes všechno dostat a zaměřit se na praktický život a jasné plány občas překvapuje i mě. V kladném slova smyslu, samozřejmě.

Můj poslední pobyt na pracovním úřadě spojený s otcovou těsnou blízkostí mému psychickému zdraví skutečně neprospíval, proto není divu, že jsem si to nechtěla zopakovat. Navíc bylo od začátku rozhodnuto, že se sem nějak příští rok protlačím znovu a tak se mi nechtělo pouštět byt, na který jsem zvyklá a který mi víceméně vyhovuje (ač by se to nemuselo zdát). Začala jsem tedy shánět informace a budovat plán, z něhož vypadlo přibližně toto:

Se svým drahým a jistojistě ochotným otcem se domluvím, zda-li by mě na dva, tři měsíce nezaložil, abych měla něco do začátku. Během té doby si já pokusím najít nějakou (jakoukoliv) práci, z které by bylo možno zaplatit nájem a jídlo. Vzhledem k tomu, že mám nájem 2500, nejsem příliš omezována výší platu, což beru jako nespornou výhodu. Můžu tak dělat víceméně cokoliv, nejvíce to vidím na prodavačku (pokud tedy seženu něco, kde nechtějí důchodce. Asi nějaký nový trend, co koukám -.-).

Na pracovním úřadě jsem si hned den po tom ověřila, zda-li je možné se nechat převést na pobočku mimo místo trvalého bydliště, jelikož to se mi měnit nechtělo a navíc by to ani nebylo možné, jelikož bych jistojistě nezískala souhlas majitele bytu. To že tu podepisujeme smlouvu vždy jen na rok, má své důvody. Naštěstí to možné je.
Pak jsem byla na našem studijním, abych se zeptala, jestli není nějaká možnost, jak se dostat do druháku, případně, co mám při ukončení studia udělat. Milou paní úřednicí mi bylo doporučeno, abych zkusila proděkance napsat žádost o udělení výjimky, protože jsem měla dostatečný počet kreditů, jen trochu... divně získaných.

Se splněním požadavků v prváku je to totiž takhle: Každý předmět je bodován určitým počtem kreditů. Když splníme, kredity se nám započítají, když nesplníme, přijdeme o ně. Abychom prošli do druhého bloku (2. a 3. ročník), musíme mít za první rok nejméně 54 kreditů. Podle zapsaných předmětů jsem měla v ideálním případě získat 60 kreditů. Z toho se tedy odečetly kredity za fonetiku (2) a pak i za komplexku a znaky (celkem 8), což mi činí 50 kreditů. O 4 kredity méně, než bych měla mít.

Na druhou stranu jsem měla 4 kredity navíc za jeden C-předmět. C-předměty mají sice minimální důležitost a tak trochu nechápu, proč je vůbec máme zadané, ale když jste zoufalí, snažíte se to uhrát na kdeco. Aby se neřeklo, že jsem to nadbytečné Céčko měla jen tak z rozmaru, tak jsem vše náležitě vysvětlila. V prvním ročníku jsme si měli zapsat a splnit celkem dva C-předměty. Vzhledem k tomu, že jsem se na zimní semestr do předmětů zapisovala později a moc toho na mě nezbylo, rovnou jsem si vzala obě Céčka (muzikologie s Gregem), abych v letním semestru měla klid. Samozřejmě, že v polovině letního semestru pak přišel Watanabe-sensei a oznámil nám, že koncem roku budeme mít blok přednášek od jednoho profesora z Utsunomiye a že je to pro všechny bez výjimky povinné. A to bylo to nadbytečné C. Kdybych to věděla předem, tak se na jednoho Grega vykašlu, protože mě Music of Silk Road vů~~bec nebavila -.-

Takže přibližně tuhle situaci jsem ve své žádosti nastínila a pak ji svěřila do rukou studijního. Vzhledem k tomu, že se záležitosti minulého školního roku měly uzavírat 4.září, bylo mi sděleno, že proděkance moji žádost odnese až toho dne, jelikož nás takových bude nejspíš více. Prý mi pak dají vědět poštou.

A na dopis čekám do dnes.

Kdybych napsala, že zuřím, byla bych velice krotká a dalo by se to nazvat eufemismem. Zatímco jim totiž o nic nejde, mě tu naskakují dny, během nichž v případě velmi pravděpodobného neuznání nemám placené sociální a zdravotní (tedy povinné je tuším jen jedno z nich, ale čert ví, které). Sice jsem otci řekla, že pokud mi to neuznají, budu to muset doplácet, ovšem z toho, jak náš rozhovor končil slovy: "Tak si to hlavně ohlídej, abys něco nedoplácela..." usuzuji, že to prostě odmítl vzít na vědomí, tedy si to budu muset platit ze svého přídělu. Nemýlím-li se, je to měsíčně kolem tisícovky, což pro mě teď není zrovna nejméně (ach, ty prokletá hýřivosti!). Hlavně mi ale utíká čas na hledání práce. Sice bych si ji mohla hledat už teď, ale vzhledem k tomu, že se vidím na místě prodavačky, kde nábor nových zaměstnanců probíhá stylem: "Máme volné místo, nastupujete v pondělí," nechce se mi do toho jít, když tu ta malá šance, že budu pokračovat ve studiu, stále je.

Jednoduše řečeno, uvízla jsem ve slepé uličce a jen čekám, co se stane. Každý den kontroluji schránku a každý den čekám od otce naštvaný telefonát, jak to že si tak dlouho jen tak sedím na zadku a nic nedělám. Život je fakt výhra -.-


středa 26. srpna 2009

...

Tak jsem dnes dostudovala. Nedala jsem ani mizernejch 50% a to jsem se učila víc než na minulé dva pokusy dohromady. Bylo mi to jasný od prvního překladu, ale stejně jsem tam musela celý ty hodiny sedět a dál se potit a ještě čekat... to čekání je na tom to nejhorší, protože i když víte, že jste bez šancí, nedá vám to a vy doufáte....a pak vidíte jenom ubohejch 284 bodů z 630... k tomu abych splnila, mi chybělo nějakejch 150 bodů...fakt paráda...
A pak přijdu domů a na stole mi leží podělaná nájemní smlouva, kterou musím do pěti dnů podepsat nebo vypadnout....
Ale můžu si za to sama, štěstí holt konečně došlo. Tak už to prostě chodí...

úterý 18. srpna 2009

Čajovna

Venku zase začalo svítit sluníčko a počasí se vůbec posledních pár dní vydařilo. Venku možná není nějakých 30°C, ale když máte okna na jih a slunko vám do pokoje svítí od svítání do západu, je venkovní teplota poněkud scestné téma, jelikož uvnitř máte hotovou výheň třeba i v zimě. Většinou to řeším tak, že otevřu okno a v kuchyni balkon, aby mi to hezky profukovalo. Bohužel, tohle lze praktikovat jen když jsem v bytě sama a to se stává jen o víkendy. Když tu někdo je, musím si dveře pokoje zavřít, aby mi sem nekoukali jak do vitríny, a to je pak to moje pouhopouhé okno bezradné.
Navíc mám v poslední době nějakou společenskou náladu, ale nikde nikdo a na mě padl pocit, že se stěny mého pokoje začínají chovat divně. Halucinace nejsou dobrým znamením, tak jsem popadla skripta se znaky a vypadla do čajovny.

Čajovny pro mě dost dlouhou dobu byly velkou neznámou. Myslela jsem si, že je to něco jako kavárna, jen s větším důrazem na čaj. U nás ve městě žádná nebyla, jelikož ji zrušili, takže se tam ani nechodilo. Já si vystačila s nekuřáckou vinárnou a cukrárnou a proto mě nějaké čajovny ani nechyběly. Vlastně jsem o nich začala častěji slýchat až tady v Olomouci od spolužáků. Poprvé mě do čajovny přivedla Gladness na menší rendezvous s Chill a jejími přáteli. Mé první dojmy tehdy nebyly zrovna lichotivé, ale nakonec jsem tomu místu přišla na chuť. Další návštěva čajovny, tentokráte olomoucké, přišla až o pár měsíců později v rámci místního lolita srazu. Od té doby do čajovny chodím stále častěji a častěji.

To co mám na čajovnách tak ráda, je jejich jedinečná atmosféra. Člověk tam má pocit soukromí a zároveň jakési přátelské sounáležitosti. Můžete tam sedět s přáteli, setkat se s vámi do té doby naprosto neznámými lidmi nebo posedět jen tak sami a nijak vám to nevadí. Vždycky jsem tam zažila jen dobrou náladu a zajímavé rozhovory, řeč jako by tu nemohla váznout. Není to tu tak formální jako v kavárnách, ani hrubiánsky uvolněné jako v hospodách, člověk se tedy necítí svazován, ale ani ho neobtěžuje opilství ostatních.

Skvělou výhodou je, že tu klidně můžete sedět dvě, tři hodiny nad jednou konvicí čaje a nikdo na vás nekouká stylem "buď si objednej, nebo vypadni". Zkuste si takhle dlouho sedět třeba v kavárně. Buď přijdete na mizinu, nebo vůči vám bude obsluha vstřícná jako medvěd grizzly ke svému obědu. Alkoholu příliš neholduji, mám ráda spíše teplé nápoje, hlavně kávu, ale stejně ji vždy raději vyměním za čaj. Hlavně kvůli tomuhle, ale také z toho důvodu, že jedna konvice, kterou si můžete nechat klidně i dvakrát, třikrát znovu zalít vás vyjde stejně jako jeden šálek kávy, což je pak docela na konečném účtu poznat.

Slabším bodem čajoven je jídlo. Všelijakému tomu kuskusu a oříškům zatím moc neholduji, takže střídám jen marlenku, která sice je sladkým nebem na zemi, ale jen v určité míře, a tousty (bez rajčat, už mě u nás poznávají, jsem zvědavá, kdy si tohle zapamatují XD). Všechno má své dobré i špatné stránky...

Nedílnou součástí návštěvy čajovny se pro mě také stala vodní dýmka. Dlouho jsem se jí bránila, protože jsem bývalý kuřák a i teď bych občas pro jediný šluk vraždila (a to jsem prosím kouřila v 6. třídě asi tak tři měsíce jednu, dvě cigarety týdně, frajeřinky, nou cement x_X) a nechtěla jsem, aby u mě vodnice tyhle stavy případně ještě zhoršila. Bála jsem se ale zbytečně, jelikož se nic takového nekoná. Možná je i vodní dýmka návyková, ale oproti cigaretám, které ve mě za tak krátkou dobu vzbudily tak silnou závislost, je tohle procházka růžovým sadem. Ano, občas na ni mívám chuť, ale není to ta neodbytná touha si alespoň jednou potáhnout jako u cigaret. Je to, jako kdybyste dostali chuť na čaj nebo čokoládu. Chvíli s vámi je a pak zase rychle odezní.
V tomhle ohledu mě zkazili až tady v Olomouci. Poprvé jsem vodnici zkusila na jarním lolita srazu a pak až párkrát se spolužákem. Já sama se v tom zatím houby vyznám a jsem amatér, ale stejně je fajn si jen tak sednout a chvíli dát svým plicím zabrat. Je to krásně uvolňující a na rozdíl od alkoholu se nemusím tak hlídat, abych to nepřepískla, jelikož účinkuje pomaleji a postupněji než alkohol, který se, alespoň u mě, projeví náhlým nárazem.

A proč vlastně píšu tuhle ódu na čajovny? Protože mi dnešní návštěva neuvěřitelně zvedla náladu. Vzala jsem si sebou skripta znaků, že se budu učit, ale nakonec z toho moc nebylo. Zopakovala jsem si jednu lekci a jednu se naučila. Krásně jsem si ale odpočinula od stereotypu a ukojila své sociální cítění, které poslední dobou trochu strádá. Přišla jsem krátce po páté a sedla si hezky do křesílka v rohu. Světlo sice nic moc, ale příjemné místo, odkud vidíte na většinu čajovny a přitom jste tak trochu schovaní.
Lidé začínají chodit až tak od sedmi hodin večer, takže jsem tam měla dvě hodiny docela klid. Skoro nikdo tam nebyl, jen na proti mě seděl jakýsi pár. Nevím, jestli spolu chodili nebo ne, v každém případě mi přišlo, že on se docela snaží. Jen jsem tak seděla, pokuřovala si dýmku, popíjela čaj a poslouchala o čem si povídají. Takový nácvik na důchodcovská léta. Mládenec byl tak trochu ťulpas, ale přišlo mi to docela roztomilé. Dívka mi zase připadala jako někdo, kdo má přehled a stojí nohama na zemi. Trochu se vyznala v PC a v kouření dýmky taky nebyla začátečník, což se o jejím protějšku nedalo říct. Jednak se strašně divil, že Avast dokáže viry i smazat, a pak měl s dýmkou docela problémy
, což mě docela překvapilo, jelikož byl ještě nedávno kuřák a když jsem to víceméně bez problémů utáhla já, která šlukovala naposledy asi tak ve dvanácti letech, tak to podle mého neměl pro něj být až takový záhul, třebaže měli třešeň (jako já), která má sice výraznou chuť, ale je docela silná (mé plíce by vám o tom teď řekly své XD). Ale každý jsme jiný...
Dívčina pak na pár minut odešla na toaletu a jak jsem tam tak seděli sami, prohodil směrem ke mě, že jsem očividně mnohem zdatnější kuřák než on. Začali jsme si tedy povídat o dýmkách, jelikož jsme je oba měli před sebou a tak se nabízelo společné téma. Nikdy jsem nebyla fandou rozhovorů s naprosto cizími lidmi, například ve vlacích a tak. Nechápala jsem, proč si lidé stěžují, že tohle pomalu mizí, spíše jsem byla ráda, protože to, že jsme se náhodou octli na jednom místě, ještě neznamená, že se musíme
nějak brát na vědomí. Tohle ale bylo příjemné, snad právě díky tomu prostředí...

A zase jsme se rozkecala... Tím vším jsem vlastně jen chtěla říct, jak moc mám čajovny ráda a jak jsem ráda, že mi Glad a holky ze srazu ukázaly jejich kouzlo ^.^

pondělí 29. června 2009

Chceš moje foto?

A je tady další rozhovor pro vaše pobavení. Občas si říkám, kde jsou ty krásné časy, kdy mi psali jen moji milovaní Turci, obyvatelé různých -stánů a jiných teroristických zemí. Vážně se mi po nich stýská T____T

X: Požadována autorizace // :'-(
Já: Ehm...známe se?

(druhý den)

X: odkud se zname?
Já: To nevím, posílal jsi mi žádost o autorizaci...
X: hm, posli foto prosim
Já: nemyslím, že bych chtěla.
X: treba si vzpomenu odkud te znam, hm?
Já: *pošle foto*
X: hm sexy
Já: ...
X: copak? *nereaguje* kolik ti je? *stále nereaguje* hm? (To jeho "hm" mě přivádělo do varu -.-)
Já: Promiň, ale nemyslím, že mám zájem v této debatě pokračovat.
X: proc? chci te poznal, polsu foto klidne
Já: Ale já nechci poznat tebe. Známých mám dost.
X: hm sdkoa. Vypadas hezky. Nechces moje foto?
Já: Nemyslím, že by bylo až tak těžké pochopit, že nemám zájem. Sbohem.

(Druhý den)

X: opravdu se nechces seznamit?
Já: Ale samozřejmě, že ano! Dneska ráno mi spadlo auto na hlavu a rozmyslela jsem si to. Ne znamená ne, najdi si to ve slovníku.
X: a proc? jen duvod
Já: protože prostě nemám zájem. To je snad dost dobrý důvod, nebo k tomu chceš vědecké podklady?
X: hm tak jako vypadala jsi jako sikovna holka tak jsem nevedel ze to takhle mdopadne
Já: whatever. Sbohem.
X: hm skoda, jsem ti mohl aspon poslat foto treba bych se zalibil
Já: když se někdo chová jako idiot, je jedno jak vypadá.
X: pockej a co sjem udelal tak hroznyho?
Já: Nechápeš jedno slabičné slovo "ne", to vypovídá o spoustě věcí.
X: hm opravdu nechces to foto? *ignoring* hu

(za půl hodiny)
X: hm chces to foto-?


Jaktože tací ještě nevymřeli? Vždyť to odporuje všem evolučním zákonům x__X

pátek 5. června 2009

Další At-chanův úlet?? o.O

Prosím, řekněte mi někdo, že si na obličeji nenechává narůst to, co si myslím, že si tam nechává narůst T___T Šílený vkus na oblečení bych mu ještě odpustila, ale tohle.... x___X


středa 3. června 2009

T'Salin vydaření den

Už nevím, kdo z vás mi vyčítal, že poslední dobou na blog píšu, jen když si chci na něco/někoho stěžovat, ale dnes v tom hodlám pokračovat. Chcete vědět, jak vypadají T'Saliny dva hodně špatné dny? Tak si hezky počtěte...

Všechno začalo včera ve tři ráno. V tu dobu jsem se vracela od matky, s níž jsem do té doby koukala na nějaký kýčovitý horor na Film+. Přijdu ke dveřím otcova bytu, kde máme obě se sestrou základnu, strčím klíč do zámku a... nic. Drahá sestra se v hospodě zase pěkně zmohla a nenapadlo ji zkontrolovat, jestli jsem doma. Automaticky počítala s tím, že ano a tak zamknula, nechala klíče v zámku a dala řetěz na dveře. Díky tomu mě postavila před volbu, jestli jít spát k matce na křeslo a riskovat, že se ráno, kdy jsem potřebovala odjet, zase nedostanu domů, nebo zazvonit na otce, který byl od neděle do pondělí 24 hodin práci, pak měl doma půl dne dělníky a lehl si až toho večera, což se rovnalo sebevraždě. Zvolila jsem sebevraždu, zázrakem přežila, i když kdyby uměly pohledy vraždit, nemusíte mě ani stírat.

Dopoledne si v klidu sbalím, šťastná, že se mi podařilo ulovit hrnec s pokličkou, který nám v Olomouci bolestně chybí, a odjedu si. Na nádraží si koupím lístek, který byl z mě neznámých důvodů o dvacet korun lacinější než ten opačným směrem, což jen přidalo tomu, že jsem z Litvínova jela vlakem poprvé a jeden přestup jsem měla dost na těsno, takže nervózní jsem byla už tak na půdu. Když mi pak za Prahou průvodčí kontrolovala lístek a řekla, že mám špatný, málem mě složil infarkt. Naštěstí se nakonec ukázalo, že jsem jí omylem podala lístek z cesty za rodiči, takže opačný směr.

Krom toho, že to ve vlaku byl jeden bezďák za druhým, to už bylo relativně v pohodě. Akorát když jsem si zapnula PC, šlo strašně pomalu, tak jsem ho zase vypnula. Problém nastal až večer, poté co jsem ho znovu zapojila a on nešel o nic lépe. Z mě neznámých důvodů mi využití CPU vyjelo na 100% a ať jsem vypínala, co jsem vypínala, neseskočilo ani o kousek dolů. Chvíli jsem v tomhle stavu projížděla program na čistění, ale když mi běžel hodinu a byl na 50%, přičemž normálně jede tak 20 minut maximálně, tak jsem to vypnula. Bylo mi také divné, že i když jsem měla PC už hodinu v zásuvce, baterie se mi nenabila ani o jedno procento. Zkusmo jsem tedy noťas vytáhla ze zásuvky a vualá, všechno šlapalo, jak mělo. Znovu jsem zapojila, CPU okamžitě vyletěla na 100%. Vyhodila jsem tedy kabel a rychle si zařizovala, co se dalo. Měla jsem půl hodiny a potřebovala jsem zjistit, čím by to mohlo být. Kdybych byla nucena přeinstalovat, nejenže přijdu o všechna data, ale hlavně jsem bez Windowsů, protože to PC jsem dostala bez nich. Podle příznaků jsem si našla, že by to mohlo být exnutou baterií, což je sice dost drahá sranda, ale nemusí se u toho přeinstalovávat systém. Bylo tedy jasné, že musím své PC odnést do opravny.

Neměla jsem co dělat. Materiály na zkoušku, kterou jsem měla mít za dva dny, byly všechny na netu a já už byla bez šťávy. Koukla jsem tedy na mobil a že půjdu spát. V tom jsem si uvědomila, že jsem doma nechala nabíječku na mobil. Nechávala jsem si ho nabíjet v obýváku, ale sestra si pak uvědomila, že asi ztratila mobil a tak zpacifikovala ten můj a odešla s ním. Když mi ho vrátila, už jsem si na nabíječku nevzpomněla. Kdyby ho znovu napíchla, automaticky ji uklidím, ale takhle... Takže další problém. Mobil je můj jediný budík a já potřebuji v pondělí až středu vstávat na důležité zkoušky, přičemž si nejsem jistá, jestli mi do té doby vydrží.

Druhý den jsem tedy hned volala otci, aby mi nabíječku poslal poštou a že musím dát PC do opravy. Okavidně se mu to nelíbilo, ale co se dalo dělat. Ptala jsem se ho, jestli si mám tedy opravit i rozbitou vypaločku, nebo to nechat. Řekl, že to mám tedy zaplatit, ale když na mě pak v servisu vyhrkli konečnou cenu kolem 7000,-, asi ji nechám jít.

Do servisu jsem jela krátce po poledni a zase jsem působila jako naprostá kravka. Má teorie s baterií se mu moc nelíbila, což se zase nelíbilo mě. Systém prostě musí zůstat! Zmínila jsem se mu pak i o vypalovačce a špatném kontaktu na kabelu a to už se musel smát. Prý jestli radši nechci nové PC, jelikož se dá slušné v akci sehnat i za 15 000 Kč. Bylo by to sice hezké a nejspíš by se to i vyplatilo, ale já teď nemám ani těch 7 tisíc, natož 15, takže to bude muset počkat. Noťas si tedy nechal a že mi dnes nebo zítra zavolá.

Ze servisu jsem letěla do školy, oběhnout nástěnky, jelikož i když mají obě katedry své stránky a i když existuje na zapisování zkoušek internetový STAG, nikdo z nich to nepoužívá. Vždyť komu by se nelíbilo každou chvíli běžet k nástěnkám ve škole, aby si zjistil, jestli mu něco neuteklo, že?! A samozřejmě uteklo. Zápis zkoušky ze zemáku do indexu se konal ve čtvrtek dopoledne (což tam vyvěsil ve čtvrtek dopoledne), kdy jsem odjížděla, a v pondělí, kdy jsem byla ještě stále pryč. To už jsem byla s nervama v kýblu a objevit se ještě jeden problém, tak se prostě skládám.

Teď sedím v knihovně, kde jsem si vytiskla prvních 17 stránek fonetiky, kterou píšu v pondělí (poslední termín a já na ní ještě ani nekoukla) a samozřejmě, všechny poznámky mám v PC. Jedinou dobrou věcí na absenci PC je, že se tím doma eliminovala veškerá zábava a tak se budu i učit. Pokud tedy nebudu jen spát a uklízet. Druhým důvodem, proč tu sedím, je, že až trochu uvolním napětí tímhle příspěvkem, tak se začnu drtit anglinu. Semestr gramatiky za jedno odpoledne. Já se upřímně modlím, aby byl i třetí termín, jinak jsem asi solidně v háji.

A to je asi všechno... prozatím. Jen čekám, co se ještě pokazí, protože proč to všechno nehodit najednou, že?

středa 20. května 2009

Těhotenství

Tak jsem zase brouzdala na Novinkách a narazila na článek o novém spotu, který by měl upozornit na problém vzrůstajícího počtu nezletilých matek ve Velké Británii. Spot sám o sobě mi přišel totálně mimo mísu, ale o tom tu psát nechci. Překvapilo mě, nebo spíš vyděsilo, kolik lidí v komentářích - mužů i žen - si myslí, že mít dítě ve věku 18-20 je vlastně ideální.

Mou první myšlenkou na tyhle komentáře bylo, že to před dvaceti, třiceti lety prostě chodilo jinak. Má matka mě měla v 25-ti a to už si o ní všichni mysleli, že je s ní něco v nepořádku, že nejspíš měla nějaký problém otěhotnět, jelikož to bylo strašně pozdě.
Pak jsem se ale dočetla, že zmíněným ženám je 20-25 a všechny už mají děti...
Nějak nevím, co na to říct. Je sice pravda, že z biologického hlediska je to asi lepší takhle, jelikož čím starší žena, tím větší potíže s otěhotněním a tím větší rizika jak pro rodičku, tak i pro dítě. Jenže z biologického hlediska by byla lepších spousta dalších věcí, které jsou v moderní společnosti nemyslitelné.
Mě osobně bude za pár měsíců 22. Studuji vysokou školu a dá-li Gackt, ještě pár let v tom budu pokračovat. Ekonomicky jsem zcela závislá na otci, který mi vše platí. Já sama si sotva umím vyplnit složenku, nevím nic o daních, nikdy jsem pořádně nepracovala, mou největší starostí je projít zkouškovým, mít pěkný šatník, užt si nějakou srandu. Sama se cítím ještě dítětem, když je problém, jsem schopná ho řešit, ale mou první reakcí je jít za rodiči, aby pomohli. Když se podívám na své vrstevníky, mnozí z nich jsou na tom stejně. Ne všichni, ale většina. Takhle přeci nevypadají zodpovědní rodiče.
Většina mladých lidí v dnešní době si chce něco užít. Vystudovat školu, která by jim mohla zajistit dobrou práci, vidět kus světa, najít si své místo na světě a zapojit se do společnosti. To samozřejmě vyžaduje svůj čas a tak se dost lidí skutečně usazuje a je ochotno se vázat kolem třiceti let. Až když sami nasbíráme zkušenosti a dokážeme se sami o sebe postarat, uvažujeme, že bychom mohli mít rodinu, jelikož jsme schopni vytvořit stabilní prostředí, v němž funguje. Proto ten vzrůstající trend matek po třicítce. Možná je to se zvyšujícím se věkem riziko, ale já bych do dítěte před třicítkou rozhodně nešla.
Pokud mladá dívka otěhotní, jakou má jistotu, že s ní její přítel zůstane? Já bych řekla, že velmi nízkou. Ano, najdou se páry, v nichž to spolu partneři myslí zcela vážně a vydrží jim to. To nepopírám. Je také ale dost lidí, kteří raději ten výše uvedený plán. Jenže ten se rozplyne před očima, jakmile se na scéně objeví dítě. Otec to má vždy snazší. Vyplatí se alimenty a děcko s matkou o něm už nemusí nikdy slyšet. Pokud nemá vžité určité mravní hodnoty, nijak to jeho život nepoznamená. Pokud je má a s dívkou zůstane, je otázkou, zda-li jen pocit povinnosti stačí k tomu, aby z něj byl dobrý otec a manžel.
Žena to má horší. Jestliže se nerozhodne pro potrat, znamená to pro ni minimálně několik měsíců značně komplikovaného života. V případě, že studuje nebo pracuje, bude muset tuto činnost přerušit. Pokud se rozhodne si dítě ponechat i po porodu, má smůlu na několik let. Její život se začne točit jen kolem něj, v případě práce se sice bude moct po čase vrátit, ale bude to značně náročné a málokterý takhle člověk má dostatečně pevné zaměstnání, aby ho takový faktor neohrozil. Školu si bude moct dovolit jen když jí s dítětem bude jak časově, tak finančně někdo pomáhat, většinou prarodiče. Na několik let bude mít po zábavě. Nebude žádný 14-tidenní zájezd kamsi, jelikož má doma děcko a prarodiče se třeba nechtějí starat. Navíc dítě stojí spoustu peněz. Pokud si bude chtít najít práci, bude neustále narážet na nějaké překážky. Když se po práci shání muž se závazky, všichni předpokládají, že se o děti v případě nouze postará žena. U nás ale potenciální zaměstnavatelé hned počítají s tím, že si budete vybírat spoustu dovolených kvůli tomu, že je dítě nemocné, že s ním musíte tam a tam, a raději vezmou někoho jiného.
Zkrátka a jasně, máte mládí v tahu, pořádně volní jste až tak za deset let minimálně.
Pokud jde tedy o mě, dítě v 18-ti je blbost, jelikož tyto dívky jsou pro mě samy ještě dětmi. Takový už je holt vývoj společnosti, že se věk, kdy lidé začínají být skutečně samostatní, zvyšuje. A pokud jde o věk mezi 20-25, je to na každém, co si vybere. Jestli rodinný život nebo školu a pár volných let nově nabyté svobody a času jen pro sebe samé. Já volím to druhé.


sobota 2. května 2009

Zpráva ze záhrobí

Bylo mi vyčteno, že prý sem moc nepíšu, což mě donutilo se kouknout na výpis příspěvků a.... uznat, že je to pravda XDD Času samozřejmě je a spousta, ale kdo mě zná, tuší odkud vítr vane - ano, od lenosti. Nechce se mi psát/dopisovat ucelenější příspěvky, tak zatím jen výpis *další snaha o uplatnění přísloví "vlk se nažral a T'Sal to nedalo moc práce" v praxi*


  • Nějak propadám nostalgii, díky čemuž mě napadlo věnovat pár příspěvků tady svým dávným mladým časům, ale uvidíme, co z toho vypadne XD
  • Koupila jsem si dvě africké fialky.
  • Dvě africké fialky mi tu chcípají x_X Sice mi v květinářství řekla, že jim přímé slunce vadí, ale doma jsme je také měli na oknech směrem k jihu, takže to do nich furt pražilo. Že by nad Olomoucí byla nějaká ozónová díra či co? x_X V každém případě se je snažím zachránit tak, že je ve tři odpoledne přemisťuji z levého rohu okna do pravého, aby byly neustále ve stínu. Moc to nepomáhá...
  • Asi tak dva týdny zpátky mi bylo řečeno, že budu mít spolubydlící. Má to být Terezina (ano TA Tereza, co tu bydlela posledně) kamarádka, díky čemuž v poslední době propadám lehké hysterii. Naštěstí se má nastěhovat až někdy v létě nebo v září.
  • Opět jsem si přivlastnila infantilní způsob psaní, jemuž jsem se zde snažila vystříhat. Viz. počet smajlů na příspěvek XD
  • V místnosti to poslední týden žije. Jako že vážně, bez ironie. Za tenhle týden už máme skoro 200 hodin o.O Moc dlouhé trvání tomu ale nedávám.
  • Přítel jedné spolubydlící, ten co tu žil navíc, se odstěhoval, to znamená, že už tu nemáme žádný pár a já jsem tak jediná, kdo tu na víkendy zůstává *šťastná jako blecha*
  • Rozhodla jsem se konečně uzavřít jednu dlouhou a ne zrovna veselou kapitolu svého života, jenže jako na potvoru mi to osoba, které se to týká, začala nevědomky ztěžovat... zase... Občas bych si přála být na dálkové ovládání...
  • Následující zkouškové vidím dost bledě, protože mi nějak nejde se učit. Znaky jsou ZLO! T___T
  • Konečně jsem si koupila knížku Frankenstein, takže ty půjčené Kodžiki asi budou muset ještě chvilku počkat. Tedy, ne že bych měla Vojnu a mír dočtenou x_X
  • Mám za sebou další lolita sraz, dvě návštěvy olomoucké zoo a objevila jsem jednu zdejší čajovnu...
  • ...do níž jsem hned zatáhla Kavárnistku, abych tam měla s kým chodit.
  • Jedu na koncert Dir En Grey. Jen doufám, že mi to nepřekazí nějaká zkouška, protože lístek za 600,- už je na cestě x_X
  • Zuřím, jelikož sehnat lístek do divadla jen s měsíčním předstihem je nemožné... tedy pokud nechci sedět až někde úúúplně vzadu. Pá pá, Králi Leare x_X Trochu jsem to ale vykompenzovala baletním představením Královna Margot, na níž se moc těším.
  • Poprvé jsem nebyla na Valdštejnských slavnostech, jelikož jsem se rozhodla zůstat doma. Jednak nemusím svou rodinku vidět každé tři týdny a navíc jsem chtěla mít konečně úplně volný víkend.
  • Musela jsem změnit telefonní číslo z mě neznámých důvodů, které se mi nikdo neobtěžoval vysvětlovat, a skončila jsem s kreditem u Vodafonu, aniž by se mě vůbec někdo ptal, jestli to chci. Mít mobil psaný na rodiče je vážně super -.-
  • Skoro si říkám, že kdybych o víkendu nemusela uklízet a prát, chybělo by mi to.



sobota 28. března 2009

Náš malý byteček

Za devatero horami, devatero řekami a parkem plným úchyláků byl malý velký byteček a v tomhle bytečku žila jedna nebohá myš a spousta bláznů.

Ano, jak jste jistě poznali, tenhle příspěvek bude celičký jen o mém „novém“ bydlišti, o němž jsem tu již nesčetněkrát trousila poznámky, většinou nejspíš nelichotivé. Je to však téma natolik zajímavé, že si zaslouží ucelenější post a i pár foteček, focených mou drahou osobou, takže se občas opět nachází na pomezí moderního umění XD


Náš dům se nachází na rozhraní historického centra města a jeho moderní části, díky čemuž to nemám nikam daleko a jsem relativně v centru dění. Hned před vchodem je navíc zastávka tramvaje, jejíž trasa vede nejen ke škole, ale i k nádraží. V tomhle ohledu je to tu luxus nad luxus. Z druhé strany je pak vlakové nádraží, které je mě osobně na dvě věci a jež je jedním z důvodů, proč se pro mě pojem „ticho“ stal jakousi fantaskní záležitostí.

Dům sám o sobě má nově nahozenou fasádu, nejspíš v rámci rekonstrukce, jež tu prý proběhla minulý rok. Sice už tedy nevedeme krásné římsy a podobné serepetičky, jaké mám na starých domech ráda, ale co se dá dělat. Mé estetické já se muselo smířit s horšími věcmi. Třeba hned s chodbou, která vás při první návštěvě vyděsí k smrti. Před námi tu bydleli jistí osmahlejší spoluobčané v hojném počtu a podle toho ta chodba také vypadá. Když jsem sem přišla poprvé, měla jsem chuť to stěhování odvolat a doteď každou novou návštěvu uklidňuji, že byt sám o sobě vypadá o něco lépe.

Náš byteček je pak značně velký. Krom jedné miniminikuchyně, dvou nevelkých koupelen a dvou toalet je tu celkem 7 pokojů, z toho 3 dvoulůžáky a 4 jednolůžka. Nic moc úhledného, ale žít se tu dá.

Můj pokoj je nejspíš největší ze všech, díky čemuž mám dvě topení (rychlejší vyhřátí) a i dvě okna (rychlejší únik tepla), jimiž v noci do mého pokoje vniká oranžové světlo pouliční lampy, o čemž už psala Sarah. Ano, tehdy jsem se jí smála, ale teď na tu lampu sama pohlížím s láskou. Absolutní tma stala nepřítelem mého spokojeného spánku.

Od té doby, co se Tereza odstěhovala jsem si docela navykla mít tento pokoj jen pro sebe, takže to bude nejspíš docela zajímavé, až mi sem někoho nastěhuji. Tajně ale doufám, že to bude až příští školní rok, protože během druhého semestru, který pomalu ale jistě míří ke svému konci, se sem nejspíš už nikdo stěhovat nebude.


Ted když za sebou máme vcelku nezáživný úvod, přejdu k zábavnějším věcem. Nebo spíše lidem. Co jsem odpozorovala, tak se spolubydlícími to není nikdy lehké, ovšem ten náš blázinec občas vyniká. V jednu chvíli nás tu bydlelo jedenáct, přestože správně by tu mělo žít jen deset lidí. Jeden klučina tu bydlí načerno. To asi aby nás tu nebylo málo. Pak se naštěstí odstěhovala Tereza *vypouští rachejtle* a příští týden se prý budou stěhovat Tomek s Luckou od vedle, aniž by za sebe měli náhradu. Alespoň tu bude chvilka klidu.

Ne že bych Tomka s Luckou neměla ráda. Zprvu mi sice docela vadili, ale od té doby, co si sem jiná spolubydlící nastěhovala svého přítele, mi najednou nepřišli až tak strašní. S páry je totiž ten problém, že v bytě už žijí natrvalo, stejně tak jako já. A jakmile někde žijeme na trvalo, máme tendence si nárokovat právo na území. Zprvu se to tu trochu třelo jen mezi mnou a Luckou s Tomkem, ovšem teď tu máme další pár, který si tu chce všechno zařizovat podle svého, dělat si tu z toho vlastní domácnost. Díky Gacktovi, že všichni ostatní tu žijí jen přechodně tzv. kolejním způsobem života, takže o nich ani není moc vědět.

Bohužel o nich kolikrát není vědět ani tehdy, když by mělo. Pakliže někde bydlíme, je přirozené, že nějaký ten čas věnujeme údržbě svého bydliště. Tady to ovšem nejspíš nikomu nedochází. Když jsem se sem nastěhovala, doslova se to tu topilo ve špíně a, bez jakýchkoliv okolků, nebýt mě zůstalo by to tak. Nikdo tady na nic nesáhne. Fakt, že toaleta a koupelna nezůstávají čistými sami od sebe, ale že je někdo musí každý týden čistit, což dokáže být s tolika lidmi na bytě opravdu chuťárna, tu mým drahým spolubydlícím asi nikdo nikdy nesdělil. Od září jsem zaregistrovala jen několik chabých pokusů, které byly nakonec spíše na obtíž. Třeba když si jistá osoba chtěla zahrát na obětního beránka a vytřela naši koupelnu stylem všechen-bordel-shrnut-u-stěny a tím její pojetí úklidu koupelny haslo. To, že sprchový kout nebyl bílý ale hnědý a totéž s umyvadlem, jí asi uniklo. Nemluvě o tom, že tenhle akt byl naprosto zbytečným, jelikož jsem příštího dne tu koupelnu skutečně uklidila (tedy umyla i sprcháč a umyvadlo) a trochu tak nacákala na podlahu, což se samozřejmě muselo vytřít. Tentokrát pořádně.

To však nebyl jediný případ polovičaté práce. Už asi třikrát se mi stalo, že jsem přišla do kuchyně, tam smetená podlaha, nepořádek na hromádce u dveří, tam ponechán osudu a koště opřené o zeď. Poprvé to tam bylo dva dny, pak už jsem byla poučena, takže jsem nečekala, až to dotyčný dodělá, jelikož bych se nedočkala a uklidila to sama. Jindy zase přijdu, u dveří koš z kuchyně, čekající až ho někdo vynese, což už je tu běžná praxe, jíž se neúčastním, a v kuchyni na zemi hozený ještě složený odpadkový pytel a odklopený koš. Hádejte, kdo uvedl věci do pořádku…

Vůbec tu funguji jako uklízecí četa. Někdy uvažuji o tom, že bych si tu za svou práci měla nechat platit, ale jelikož tu někteří odmítají přispět drobnou částkou i na čistící prostředky, nejspíš bych se se svým nápadem neuchytila. Už mám zaběhnutý režim, že o víkendu vždy uklidím záchod a koupelnu (jen naší, na druhou kašlu, protože ji neužívám), vysaji chodbu a alespoň jednou za dva týdny setřu a poklidím pořádně v kuchyni. Občas se ale najde i prácička navíc, abych se nenudila. Jednoho dne třeba, se u hlavních dveří protrhl pytel s odpadky, které se pak povalovaly na zemi. Koš v kuchyni neužívám. Jednou za čas tam hodím skořápku od vajíčka nebo tak, když ji zrovna nemám v čem přenést do pokoje, ale jinak nic. Nechci s tím košem totiž být spojována, abych pak nakonec zase nebyla jediná, kdo ho vynáší. Z toho důvodu jsem i odmítala uklidit nepořádek na chodbě. Uběhl však den, druhý, třetí a jediná změna, která nastala byla v neustálém zvětšování naší soukromé skládky. Vzhledem k tomu, že ke mně občas zajde Kavárnistka, mi to samozřejmě bylo trapné, jelikož ať už jsou to mé odpadky nebo ne, nachází se v bytě, v němž žiji, a vrhá to tak špatné světlo i na mě. Nakonec mi nezbylo, než se hrabat v jejich odpadcích, znovu je všechny naskládat do jiného pytle, svázat a počkat dva dny, než byly vyneseny.

Copak se pak lze divit tomu, že tu o víkendech věčně něco uklízím? Kavárnistka a další se mi kvůli tomu dost často smějí. Zprvu mi to nevadilo, ale opakovaný vtip není vtipem a všeho se brzy přejí, díky čemuž mě takové poznámky v současné době přivádí do varu. Jako kdybych snad měla na výběr. Buď budu každý týden po svých spolubydlících uklízet, nebo tu budu žít v naprosté špíně, jelikož očekávat, že se v někom hne svědomí, je marné. To jsem si tu ozkoušela hned na začátku, kdy jsem tři týdny čekala na úklid koupelny a ono nic. Ne, zdejšímu obyvatelstvu očividně nevadí koupat se div ne v bahništi, jíst příbory, které se v příborníku noří do centimetrové plísně, či vracet ušpiněné nádobí mezi čisté. Někdy mě tak napadá, jestli bych poznala rozdíl, kdyby tu nežili studenti, ale bývalý nájemníci.

Jistě, mohly by se zavést povinné služby, ale upřímně, jak myslíte že by to dopadlo? Už vidím zdejší dívčiny, jak si pod pojmem „úklid záchodu“ představí lehké smetení podlahy a opláchnutí umyvadla. Něco mi říká, že by je nejspíš ani nenapadlo omýt mísu, což je sice poměrně nechutná práce, ale nezbytná. A kdo by se chtěl půl hodiny drhnout se sprchovým koutek, to stačí trochu ošmelit, že? Ne, díky, nechci.

Ale tak jako to s Japonci tříská od jednoho extrému k druhému, tak je to i ve zdejším bytě. Za těch pár měsíců jsem zaznamenala jeden pokus o skutečný úklid, z něhož jsem nakonec ale také nebyla zrovna nadšená. Poté, co se nám sem nastěhoval jedenáctý člen domácnosti, se ženská polovička daného páru na pár týdnů projevovala dosti agresivním způsobem v uzurpování území. Většinou to šlo přes radikální úklid, kterým nejspíš chtěla dát najevo: „já jediná tu za něco stojím, tak se kliďte z cesty.“ Ano, to že pořádně vydrhla kuchyni sice bylo záslužné a chvályhodné, ovšem to, že se s přítelem ve dvanáct najedla a od té doby tam řádila, díky čemuž se do kuchyně (v sobotu!) nemohl až do večera dostat nikdo jiný, už tak úchvatné nebylo. Se Sarah nám nezbylo, než se prostě jit najíst do Mekáče. Ještě v následujících týdnech jsme pak po celém bytě nacházeli lístečky, které se jaly nám oznamovat, čím jsme se provinili a čeho bychom se měli vyvarovat. V poslední době už ji to naštěstí začalo přecházet. Myš si prostě nevybere…

Vzkazy jsou vůbec zdejší nedílnou součástí komunikace. Sama jsem jich již pár napsala, protože pokud chcete něco vzkázat celému bytu, je to rychlejší než obcházet pokoj po pokoji a navíc pak ani nevidíte, jak vás všichni posílají ke všem čertům, takže si můžete na chvilku připadat důležitě. Nedávno se nám tu ale vyskytl i případ, kdy tu přes vzkazy asi týden probíhal spor mezi dvěma pokoji, což už mi tedy do hlavinky nelezlo ani v nejmenším. Vždyť pokud mám spor s určitou osobou, tak si to s ní snad vyříkám osobně. Je to jednak rychlejší a jednak pak nejsme k smíchu zbytku bytu a všem návštěvám, co kolem nástěnky projdou.


Problémy tu však nejsou jen s osazenstvem, ale i s bytem samým. Byt byl před rokem rekonstruován a díky tomu je zde vše jen rok staré. Přesto se to tu nějak všechno nějak sype, jako kdyby zdejší vybavení pamatovalo pana Husáka. Příčina je na nasnadě – při snaze ušetřit se do tohoto bytu nakoupili jen laciné šunty, které nikdy ani pořádně nefungovaly, natož aby něco vydržely. Pračka nám tu spolehlivě ničí prádlo, jelikož i když peru jen na malou teplotu a dám jemné praní, vysoušení probíhá takovou drastickou metodou, že se bojím, co budu za půl roku nosit. To co mi v dobrém stavu vydrželo i pět let, začíná pomalu ale jistě chátrat. Na záchodě se musí neustále kontrolovat, jestli po spláchnutí neprotéká voda, jelikož nějak blbne záklopka, žehlička nežehlí, ani nenapařuje, přestože by měla dělat obé a boiler… ten by vydal na samostatnou kapitolu.

Už od začátku s ním byly problémy, ale v poslední době je to stále horší a horší, takže jsem se musela naučit je řešit. Vzhledem k tomu, že nám ohřívá vodu nejen do koupelen apod. ale i do topení, je tím nejdůležitějším vybavením zde. Když vypadne, mrzneme, nemůžeme se ani koupat, nic. První, vcelku zanedbatelnou věcí je časové nastavení, díky němuž se na noc snižuje nastavení teploty na 19 stupňů. Každý večer se tak musím vždycky zvedat, protože při 19° se nesepne, ani kdyby tady byla nula. Druhým, už zásadnějším problémem je neustále zhasínající plamen. Podle návodu se to může čas od času stát, ovšem pakliže se tato závada vyskytuje častěji, znamená to, že je s přístrojem něco v nepořádku. Já bych řekla, že když plamen musíme křísit tak dvakrát, třikrát denně, je to špatně. Podle správce takhle vypadá perfektně fungující boiler. A třetím, nejotravnějším problémem je snižující se tlak. Z boileru neustále dokapává (chvílemi i doslova odtéká) voda, čímž to klesá i tlak, který by se měl pohybovat někde mezi hodnotami 1,2 – 2. Nevím, jestli je to odkapávání normální nebo ne, ale i kdyby ano, něco mi říká, že když se voda musí připouštět každé tři dny, není to OK. Asi přede dvěma dny si navíc Sarah všimla, že tlak vody je najednou na 2,9, přestože jsme den předtím vodu dopouštěly na 2,1. Pochybuji, že náš boiler najednou zničehonic zavedl opačnou politiku, takže to spíš vypadá tak, že tu s ním někdo operuje, aniž by si přečetl návod, což se mi také příliš nezamlouvá. Ještě štěstí, že za tu dobu tlak opět klesl o 1,2, díky čemuž je zase v normálu. Asi tak ještě na dva dny…

O zábavu se také občas stará hospoda pod námi. Přes týden je tu většinou klid, jelikož zavírají ve dvanáct a tak není problém s rušením spánku. V pátek a sobotu ovšem jedou déle a tak se v tyto dny šum ze zdola stává neodmyslitelnou částí zdejšího života. Jednou za čas se však dole pořádá jakási karaoke párty, kterou zpravidla pořádně osolí, takže rozumím každému slovu v písničce, a i protáhnou. Jednou tuším jeli až do tří x_X To už pak docela leze na nervy. Musím se ale přiznat, že od té doby, co tu bydlím, se mi začala docela líbit písnička Sladké mámení XD

Rušení nočního klidu ovšem nemá na svědomí jen hospoda, ale i samotné osazenstvo bytu. Přeci jen, bydlí tu studenti a ne všichni bohužel žijí jako já, takže se stává, že i o všední dny někdo přijde kolem třetí. To by mě tak nebralo, kdyby se pak dotyční v klídku nezačali vybavovat a smát se na chodbě, jako by snad bylo odpoledne. Jednou jsem měla sto chutí na ně vlítnout. Obzvláště úsměvné mi to pak přišlo ve chvíli, kdy jsme se po jednom takovém návratu se Sarah bavily příštího dne dopoledne na chodbě, a jedna dívčina, která té noci s klidem v duši tropila hluk, nám vyčetla, jestli nám nevadí, že tu ještě někteří lidé spí. Ve všední den, v půl desáté… Jsem ohleduplný člověk, ale měla jsem sto chutí ji poslat k modemu.

Takže jak vidíte, skutečně se v tomhle blázinci nestíhám nudit. Pravda, poskytuje mi sice mnoho zábavných historek, jimiž můžu bavit širé okolí, ovšem když v tom musíte žít, občas vám to začne lézt na mozek. Docela už se těším na vlastní bydlení.

neděle 22. března 2009

Jak T’Sal skutečně nezbalíte

Vzpomínáte, jak jsem se v minulém přípěvku zmiňovala o tom, že mě toho dne vytočili dva lidé? Pominu další hádku týkající se X-Japan, na to jednou snad sepíšu jakýsi souhrn a obhajobu mých názorů, abych pak už jen mohla posílat odkaz a ignorovat, a zaměřím se na posledního nápadníka, který se mě snažil "oslnit" -.-

Můžete to nazvat hysterií, ale co skutečně nemůžu vystát je, když za mnou někdo přijde a začne mi říkat, co smím dělat, co nesmím dělat, co bych si měla myslet a proč bych si měla přestat myslet, co si myslím. Čím to, že s tímhle vždycky, ale vždycinky přijdou jen muži? Ještě jsem nezažila jediný případ, kdy by mi takhle radikálně do života kecala žena. Nikdy.

Proč mají tihle ubožáci neustálou potřebu si dokazovat, jací jsou machři tím, že si přijdou a očekávají, že si z nich sednu na zadek? Samozřejmě, Vaše Výsosti, vy víte nejlíp, co je pro mě nejlepší a co vlastně chci, či jaká jsem. Já to přeci nemůžu vědět. Jsem jen hloupá holka, co neumí samostatně přemýšlet. Ještě že se vždycky objeví rytíř, který je ochoten myslet za ní. Co bych si bez vás všech asi jen počala?
Nejspíš žila šťastně až do smrti!

Takže vzkaz pro Anonyma ze vzkazů, týpka z ICQ, jehož debata mi poslouží jako krásný příklad toho, co NEMÁTE dělat a všem ostatním, jim podobným. Táhněte k čertu, šmejdi!

Ukázková debata

Robert Plant - Led Zeppelin

Sice bych tu mohla vykládat o tom, jak mě dnes vytočili dva lidé a osazenstvo bytu mi přijde stále více a více padlé na hlavu, ale tenhle den začal tak krásně, tak proč ho neukončit i něčím hezkým. Nebo spíše něčím sexy *devil*

Předtím než mě osoba číslo dvě vytočila, stačila mi ještě naočkovat skupinu Led Zeppelin. Tedy...skupinu... Hudebně nejsou špatní, ale zatím se mi skutečně hodně líbilo jen pár písniček. To co mě u nich skutečně zaujalo, byl totiž zpěvák. Většinou tyhle týpky ze 70. let moc nemusím, protože... no... ta trvalá, kníry a oblečení, co se tehdy nosilo, dokázaly zabít jakéhokoliv bišíka XD Vždycky se ovšem najde výjimka potvrzující pravidlo a v tomto případě je to Robert Plant.

Krom jména a toho, že je zpěvákem výše zmíněné skupiny, o něm nevím zhola nic a šance, že by se to změnilo, je menší jak malá. Jediné, co u mě má hoch jisté, je složka v mé soukromé galerce, protože lidi, on je fakt kus! *spokojené zavrnění*



Jeho nejvíc sexy fotka, jakou jsem vyhrabala.





Dlouho jsem nemohla přijít na to, koho mi občas připomíná, a pak mi to došlo - Jasona Isaacsa!







A jedna pro zasmání.


Ještě zajímavější než na fotkách je ale v pohybu, což je taky důvod, proč už stahuji jejich koncert XD



Všímavější z vás jistě zpozorovali, že není zrovna členem fanklubu knoflíků na košilích. Naštěstí je na co koukat a kupodivu je vidět i kůže, takže za to má body navíc XD

Dnes už má samozřejmě do krasavce daleko, jelikož všechny tyhle fotky jsou ze začátku 70. let. Proč se ale tímto faktem obtěžovat, když se s ním stejně nikdy nesetkám *plně se soustředí jen na jeho biší-léta* Fantazie je prostě krásná věc XD

pátek 20. března 2009

Bisexualita

Co je to přesně bisexualita a kdo sem ještě spadá a kdo ne? Co jsem tak odpozorovala, je to značně komplikovaná otázka, na níž není snadné najít odpověď. Přesněji řečeno jedinou odpověď. Každý z nás vnímá ony hranice trochu jinak. Já sama se za bisexuála považuji a proto bych sem ráda sepsala, jak ji vlastně vidím já.


O článku s tímto tématem jsem uvažovala již několikrát, ale nakonec jsem ho vždy odložila nebo jsem zapomněla. Dnes mi ho ale připomněl blog s názvem Fuckárna, který sleduji od jeho založení, třebaže se zde projevuji jen minimálně. Autoři blogu zde mimo jiné vyvěšují určitá ožehavější témata, nad nimiž mohou návštěvníci diskutovat, a docela nedávno se zde objevila i otázka, jakou sexuální orientaci máme.

Ze 13 komentářů se zde objevily tři (mě nepočítaje) "přiznání" k bisexualitě, všechny od dívek. Co mě osobně ale zarazilo, bylo vyznění těchto reakcí. Ve všech třech se totiž psalo víceméně to, že s dívkou by jim sex nevadil, ale milovat by mohly jen muže, případně že by jim při sexu s ženou něco chybělo. Další komentář pak dokonce obsahoval pasáž: "...dokonce v jednom období jsem řekla, že budu lesba..."

Nemám tušení, kolik slečnám bylo a tak se v následujících řádcích můžu mýlit, v každém případě, minimálně co se posledního případu týče, mi to přijde trochu jako projev období experimentování. Sexuální orientace není něco, co by se mohlo jen tak ze dne na den rozhodnout. Kdyby ano, o kolik snazší by byl život některých lidí a jak by jen byli šťastní všichni ti, kteří trvají na tom, že jsou homosexualita a podobné "úchylky" jen duševní choroba. Tak tomu ale není. Ať už jde o geneticky dané předurčení nebo pomalý postupný vývoj, jde o něco, co se u nás ve většině případech rozvine zcela přirozeně, aniž bychom to mohli nějak ovlivnit (ponechávám prostor takovým případům, kdy se sexualita, dá-li se to tak vůbec říct, může změnit v rámci nějakého traumatického zážitku).

V posledních letech je, hlavně u dívek, ale v posledku se to trochu rozmohlo i u chlapců, pravděpodobně díky tomu, že společnost začíná být trochu otevřenější, jakousi módní záležitostí "být bi". Já osobně na to hledím trochu s nelibostí, jelikož si toho všímá dost lidi a tak i mě pak často hází do této skupiny. Jsem pak cílem určitého přezírání, vědoucích pohledů a hlášek: "Však ono ji to časem přejde."

Na jednu stranu se takovému chování nedivím, jelikož i já sama tohle občas dělám, obzvláště mluvím-li s mladšími lidmi, kteří se nacházejí v období sexuálního vývoje a ve věku, kdy se snadno nechávají ovlivnit svým okolím. Nikoho neodsuzuji, je to přirozená fáze vývoje a i já si jí prošla, stejně tak jako všichni ostatní.

Na druhou stranu to ale může být docela otravné, třebaže si toho snažíte nevšímat. I má vlastní matka si několik let myslela, že jde o jakési přechodné období, o snahu upoutat na sebe pozornost či se nějak odlišit a občas ji z toho podezírám i dnes.

Dle mého je to výsledek několika faktorů. Tím prvním z nich je, že je snazší chápat vše kolem nás ve většinovém měřítku, jelikož takové věci jsou nám známé a víme, jak s nimi naložit. Když něco takového jako bisexualitu víceméně popřeme, i takový názor se vyskytuje v odborných kruzích, můžeme dotyčného přiřadit k jasně vyhraněné skupině a tím si ujasnit naše chování k němu. Pro některé je snazší chápat i homosexualitu než bisexualitu, jelikož opět je zde daná jasná hranice, která nám umožňuje vytvořit si jasný názor.

Druhým kamenem úrazu je fakt, že termín "bisexualita" jako takový není, jak už jsem zmiňovala v úvodu, jasně vytyčený. Kdo přesně je bisexuální? Je experimentování, zahánění stereotypu její součástí? Je bisexualita pouze o fyzické přitažlivosti? O duševních sympatiích, nebo je kombinací obojího?

Já mohu poskytnout jen svůj vlastní názor. Dle mého, dívčiny, o nichž jsem se zmiňovala výše, nejsou bisexuální. Všechny se přiznaly k tomu, že jim nevadí mít se ženou sex, ale na úrovni plnohodnotného vztahu by osobu stejného pohlaví nehledaly. To je podle mého známkou jasné heterosexuality a otevřené mysli, nebránící se změně.

Z mého hlediska bisexualita neobsahuje žádný kompromis, žádné zatížení pro jedno pohlaví více než pro druhé. Je to rovnováha. Neposkytuje mi více možností, není to tak, že když to nevyjde s mužem, najdu si ženu a naopak, takže nakonec prostě s někým skončím a možná s ním prožiji celou řadu let svého života, aniž by se mi stýskalo po druhé straně. Jedno mi prostě nestačí, protože toužím po obojím. Chci rovnováhu. Chci dva vztahy, jeden s ženou a jeden s mužem. Tak jako si heterosexuál nedokáže představit život bez někoho opačného pohlaví a homosexuál zase bez někoho stejného pohlaví, mě se nelíbí představa, že budu mít jen jedno.

Můžete mě nařknout z chamtivosti, či z promiskuity, já vám to neberu. Váš názor totiž nezmění nic na faktu, že když budu vést vztah jen s jedním pohlavím, stále mi to přijde nekompletní. Něco mi bude chybět. Něco, co mi může poskytnout jen druhá strana rovnice.

Tohle je dle mého názoru bisexualita a právě podle této definice budu všechny "bisexuály" soudit, stejně tak, jako mě oni budou soudit podle své definice.

čtvrtek 19. března 2009

Japonské jaro 2009

Tak nám právě skončil 5. ročník (alespoň tak si to vymyslel předseda do novin) olomouckého Japonského jara, pořádaného zdejším japonským klubem, který stojí při katedře asijských studií. Já sama se ho ale účastnila poprvé a musím říct, že už se docela těším na další rok, protože na rozdíl od pražského Bodaidžu macuri, které trvalo jeden jediný den, byl olomoucký program mnohem pestřejší a zajímavější.

pátek 20. února 2009

První zkouškové

Tak je za mnou první zkouškové a dokonce i úspěšně, rozhodně však ne mou zásluhou a pílí, jelikož já nejsem student. Jsem jen náhodný kolemjdoucí, na něhož jednou přijdou a vykopnou ho tak rychle, že by jim to záviděl i Superman XD

pátek 6. února 2009

Nespavost

Další krásná noc plná spánku na obzoru! Už se těším až spolu s 16. začne ranní vstávání a denní aktivita, to bude vážně úchvatné. Až ve zprávách uslyšíte, že se po Olomouci potuluje živá mrtvola nepanikařte, to budu jenom já. I když... radši panikařte, jelikož budu mít hodně nepříjemnou náladu -.-


Čím to, že mi nikdy nevyjde můj úžasný a skvělý plán "Spíme v noci!"?
Většinou se prostě zapomenu u PC, kde se najdu až ve 4 v noci. Není pak divu, že pak spávám do 4 odpoledne a pak si sednu k PC.... a tak dokola. Tohle mi pravidelně nabourává plán a jsem s tím smířená. Můžu nadávat jen sobě, že je to má blbost. Stejně tak ta poslední naprosto probdělá noc, kdy jsem se učila jak blázen.

Pak jsou ale případy, kdy se fakt snažím, ale Ten Nahoře, Oma Desala či jiná zákeřná, škodolibá mocná bytost se rozhodne pobavit na můj nevyspalý účet. Třeba jako dnes.
Jdu si lehnut před půlnocí, očka se mi klíží, tak zhasnu a usnu. V půl druhé najednou cvak a jsem vzhůru. Navíc plná energie a touhy něco dělat...

Hmm, mohla bych si číst...
Ne, bude se spát.
Nebo na něco kouknout...
Ne, spíme!
Skripta na Černého jsou hned vedle postele...
Řekla jsem spát!
Nebo dělat na webovkách!
Spááááááát!
Nebo bych mohla zkusit něco napsat..
Ty mě chceš naštvat, že jo?
Nebo něco překládat! O.O
NE!! ŘEKLA JSEM SPÁT! TAK UŽ SAKRA SPI!!!!!! WRUÁÁÁÁÁ!!!

Asi nemusím dodávat, kdo v tomhle dramatickém rozhovoru vyhrál, že? -.- A tak je to prostě vždycky, když si lehnu před půlnocí. Do šesti hodin ráno mám oči jako lampy a sotva začne svítat, energie se najednou vypaří a já jsem v háji, jelikož v 80% případů musím vstávat. Tohle prostě není fér T______T

pondělí 26. ledna 2009

Error - přejete si ukončit program?

Jsou dny, kdy jste rádi, že jste na světě, a jsou dny, kdy si říkáte, že jste měli zůstat v posteli a na dveře vyvěsit cedulku s nápisem "Účastník nezastižen, opakujte volání později." Dnešek byl takový a to přitom začal docela nevinně.
Vstala jsem podle budíku, tedy ve dvanáct dopoledne, koukla, co je na netu nového, uklidila kuchyň a pokoj, vyčistila Šmudlince klec... vše podle plánu a v dobré náladě. Jenže pak mi soubor život.exe vyhodil pár errorů.


1. error - zničehonic se mi udělalo dost zle a já byla ráda, že se plazím. Zbývající čas do zkoušky ze znaků - dva dny, zvládnutá látka - velice blízko nule, chuť se učit - minimální.

2. error - apetit mě bohužel opouští jen v opravdu vysokých horečkách, takže jsem si v poloze plazné udělala oběd a hodila do sebe hrnec těstovin. Dieta v čudu, doby, kdy se opět obléknu do čtvrtiny svých kalhot (to znamená do těch čtvrtých) v nedohlednu.

3. error - teorie "na hodinku si lehnu, aby se mi udělalo lépe" se změnila na "tříhodinový spánek bez valného účinku", takže nastoupila kombinace Paralenu s Ibalginem a zeleným čajem. Uspěly o poznání lépe.

4. error - zničehonic jsem dostala geniální nápad koupit si nejnovější album od B-T, navíc limitovanou edici s DVD, a jako vždy jsem objednávala rychleji, než přemýšlela, takže 1200,- udělala pápá a já přemýšlím, co by se stalo, kdyby se otec kouknul na mé výpisy z banky.

5. error - těch 12-ti vyhozených stovek, které jsem mohla ušetřit stažením CD, mi sice je líto a to hodně, ale že bych objednávku zrušila mě nenapadlo ani jednou. Spíše přemýšlím, jestli si takové V.I.Album nezaslouží svou vlastní poličku jen samo pro sebe o.O *chce mu koupit polštářek*

6. error - vzpomněla jsem si, jak jsem včera objednala dvě knížky a dva vějíře.

7. error - rozhodla jsem se potrestat tím, že tenhle měsíc budu končit s účtem v plusu, i kdybych měla chcípnout hlady. Vážně, už bych chtěla přijít i s nějakým INTELIGENTNÍM nápadem -.-

čtvrtek 22. ledna 2009

Nový rozvrh

V poslední době jsou to tu samé novoty... x_X V každém případě jsem si dnes vytvářela rozvrh na nový semestr, takže pokud je někdo zvědavý, můžete se mrknout, v kolik a kde budu v příštích měsících trpět - tudy.

A pokud chcete vědět nějaké ty nudné historky z honby za rozvrhem, tak máte možnost pod perexem.

neděle 18. ledna 2009

Nové ICQ

Jenom taková rychlovka. Chci oznámit, že s konečnou platností mám nové ICQ (ve sloupečku v kontaktech), takže to staré si můžete smazat. Pochybuji, že se na něj ještě někdy vůbec dostanu.

Sloužilo mi dlouho a krásně, budiž mu síť lehká T____T

sobota 17. ledna 2009

Vánoce, Vánoce, už jsou v tahu

Konečně jsem se donutila sepsat své vánoční zážitky, radujte se, veselte se! Zjišťuji ale, že tohle odkládání má něco do sebe. Všechny mé hned-povánoční pokusy skončily rozsáhlými eposy, které se svou záživností vyrovnaly sešitu z biologie nebo knize o japonské literatuře od docentky doktorky Švarcové. S časem se však získá potřebný nadhled a hlavně se toho dost vypaří, takže vualá – jste zachráněni! XD


Ještě než jsem na svátky odjela do Litvínova, stavila jsem se na pár dní v Praze za Glad, jelikož je to už taková naše malá tradice. Před odjezdem jsem si dala zápočet z céčkových předmětů, během něhož jsem si uvědomila, jak moc špatně na tom s angličtinou jsem, plus mě Greg rozesmál, když prohlásil, že je vidět, že dané věci skutečně rozumím. Usmála jsem se na něj, doufajíc že v tom není příliš vidět myšlenka, jež mě hned napadla – „Kéž by…“. Vysvětlila jsem mu sice, co jsou false relations (český ekvivalent neznám), ale o čem jsem to vlastně mluvila, nemám nejmenší páru xD Mám ale započteno a to je to jediné, co mě zajímá.
Po komplikovaných a mnohokráte změněných plánech jsem nakonec téhož týdne v pátek (19.) vyrazila na cestu do Prahy. Dokonce jsem si už i po třech měsících zařídila studentské slevy na vlak. Bylo ale před zkouškovým a tak jsem s sebou kromě věcí na 14 dní a mého malého obézního notesu, táhla i spoustu skript, což znamenalo pekelně těžkou tašku, kterou jsem málem nedotáhla na nádraží, natož když jsem ji pak vláčela metrem po všech čertech. Tělesná námaha si vyžádala své a já na místo srazu s Glad přijela s vražednou náladou, kterou si chudák moje malá pěkně vychutnala. Ovšem takový už je úděl mých bližních – díky své odolnosti musí snášet celou tu dlouuuhou řadu mých špatných stránek xD *skoro je lituje…skoro*
Společnými silami jsme dotáhly onu zelenou bestii (rozuměj tašku) až k ní domů, kde jsme pak padly únavou a oddaly se blaženému nic nedělání, kteréžto je naší oblíbenou zábavou. Samozřejmě jsme mu i tenhle víkend holdovaly každou vhodnou chvilku, kterých ovšem bylo méně než obvykle, jelikož nám Glad vymyslela cosi jako malý program. Ten se však začal odvíjet až dalšího dne, pátek byl ve znamení lenosti.
Jediná aktivita, kterou jsme provozovaly, byla výměna vánočních dárků, což bylo docela veselé, jelikož já Glad přivezla růžová chlupatá pouta, třebaže jsem si nebyla úplně jistá její reakcí na ně, zatímco ona mi věnovala tričko s nápisem „Majitelka evil ukeho“ – tedy jí. Tímto se všem na vědomost dává, že Glad už majitele má a tak koukejte dát ruce hodně rychle pryč! *sladký úsměv, vražda v očích*
A pak Glad také poletovala kolem a fotila…celý víkend x_X Dostala totiž nový foťák a chtěla si ho ozkoušet, za což jsem jí byla nesmírně vděčná -.-
V sobotu jsme se měly sejít s Chill a dvěma jejími přáteli v čajovně. Události před a po této akci byly v lehce panickém duchu, jelikož Glad nemohla najít své peníze, ale nakonec vše dobře dopadlo. Zákeřně se totiž schovaly za zásuvkou, jak se ráno příštího dne ukázalo.
V čajovně jsem nikdy dřív nebyla, takže jsem ani nevěděla, co od toho čekat. V duchu jsem ale tajně doufala, že to bude něco jako kavárna. Není tedy divu, že když jsme tam přišly, málem jsem utekla. Přišlo mi to jako nějaké opiové doupě plné…různých existencí. Navíc jsme nemohly Chillinu skupinku najít (sedli si zcela nenápadně hned ke vchodu na nejviditelnější místo), takže mi v hlavě běželo jen „Pojďme odsud pryč! Pojďme odsud pryč!“Když jsme si ale konečně sesedli a dali se do provozování konverzace, přišla jsem časem tomu místu na chuť. Po tom menším šoku ze střetu s opi…jinou kulturou jsem se vzpamatovala a musela uznat, že jde o vážně příjemné místo na posezení s přáteli. I když byla čajovna narvaná, měla jsem pocit jistého soukromí, což mi přišlo jako zajímavý jev.
Zprvu jsme se my holky bavily spolu, zatímco kluci, Chillini přátelé, se zase věnovali sobě (upřímně, vyznělo to teď divně jen mě nebo i vám? xD). V půlce zábavy však musela Chill odejít a tak jsme tam s hochy zůstaly s Glad sami… Nikdy dřív jsme je neviděla a proto není divu, že jsme se obě obávaly mnoha trapných chvilek naprostého ticha. Naštěstí bezdůvodně, protože jsme se přeci jen nakonec dali do řeči a domů jsme přijely tuším k půlnoci. Musím uznat, že to byl příjemný večer.
Druhý den byly v plánu předvánoční nákupy. Zase. Věrní čtenáři mého blogu si jistě vzpomínají na stokráte připomínanou epizodu z předloňských Vánoc, kdy jsem se rovněž účastnila podobné výpravy a málem ji nepřežila. Je tedy jasné, že se mi do toho moc nechtělo. A stejně mě Glad ukecala. Je to nebezpečné stvoření -.-
Kupodivu si ale vzala k srdci všechny mé výčitky, kolik jich jen za tu dobu bylo, a dopředu si naplánovala, co chce komu koupit. Navíc jí k tomu posloužilo jen jedno (!) obchodní centrum, takže žádné lítání z jednoho konce Prahy na druhý (!!). Vzaly jsme to v pohodě, sešly jsme se s Chill, prošly se po krámech, snědly spoustu jídla (tedy to spíš jen já) a poklábosily v Mekáči, utratily spoustu peněz a pak se ve zdraví vrátily domů, kde jsme zahájily další večer kvalitní filmové zábavy. Nejprve vcelku tragickým Casshernem a pak skutečně kvalitním Rockem Podvraťáků.
V pondělí jsem pak odjela domů (po tom, co jsme zase táhly tu mou brašnu…navíc za deště). Matka pro mě přijela na nádraží, což bylo na jednu stranu fajn, protože tu tašku už bych nedotáhla ani na autobusovou zastávku a navíc byla v Litvínově šílená zima, na druhou stranu jsem zase zamířil k ní, kde byli kluci, díky čemuž jsem se do fotrova bytu, kde přetrvávám, dostala až někdy po dvanácté.

Štědrého dne jsem se trochu obávala, protože naši měli krátce po rozvodu a i přesto měla máti být na štědrý den u nás. Nakonec to ale bylo v pohodě. Alespoň jeden den ze svátků… Dostala jsem DDR, které jsem si objednala, pakl DVD *její nejoblíbenější dárek k Vánocům*, ručníky (ano, od babičky, ale letos se dokonce i hodí a ani nejsou svítivě zelené), úžasné bačkory (foto) a 4000 Kč, jimiž jsem zaplatila dluhy z Vánoc.
A pak začalo lítání po příbuzných. U babičky z matčiny strany to zase byla katastrofa. Ten babiččin ********* se vážně překonává od návštěvy k návštěvě. *****, který nikdy nic nedokázal, nic neumí, nic nezná, rodina ho nesnáší, má za sebou dvě mrtvé manželky a přátele nejspíš taky nevede, nám zase několik hodin hustil do hlavy ta svoje „moudra“. Kecal mi dokonce i do toho, co bych podle něj měla studovat!!!!! Tentokrát jsem se párkrát neudržela několik hodně hnusných věcí mi ujelo na hlas. Ten **** stejně ale furt mlel a tak nic neslyšel. Abych pravdu řekla, štvalo mě to.
U babičky z otcovi strany to bylo kupodivu snesitelné. Sice tam zase byla celá famílie (cca 12 lidí v malé kuchyni) ale nějak neměli náladu propírat rodinné problémy a tak jsem se i bavila. Než jsem se rozhodla tam zůstat déle, což byla chyba, jelikož jsem tak byla vystavena otcovým novým lingvistickým teoriím x_X
A pak tu byl Silvestr. Původně jsem chtěla odjet před ním, ale nakonec jsem si to rozmyslela a zůstala doma. Otec měl naštěstí noční, takže nehrozilo, že s ním zůstanu sama. Večer jsem tedy strávila u matky, kde nebyl net a tak jsem si střihla svůj první Silvestr bez něj T___T Přitáhla jsem k ní ale DDR a celou noc jsme hopsaly. Máti to docela vzalo a tak mě tam skoro ani nepustila. Alespoň už je jasné, co jí koupíme k narozeninám.
Dny mezi a po svátcích pak ubíhali v duchu „vstala ve tři – poslechla si fotrovy kecy – sedla k PC – poslechla si fotrovy kecy – najedla se – poslechla si fotrovy kecy…“ Musím vymyslet způsob, jak o prázdninách zůstat v Olomouci. Táta se sestrou už si naprosto zvykly na to, že mají ten byt jen pro sebe a dávají mi to jasně najevo. Nemluvě o tom, že to věčné buzerování, které jsem už předtím měla problémy vystát, je teď, po tom co jsem ho nemusela tři měsíce poslouchat, naprosto nesnesitelné.
Vážně už jsem se těšila na to, až přijedu zpátky do Olmu, kde je během zkouškového krásný klid. Byt je skoro prázdný, jen jedna spolubydlící si začíná až moc hrát na velitelku domácnosti. Ale nemůžeme chtít všechno, že?

pátek 9. ledna 2009

O chlebu a vodě

Ano, přesně takhle nějak nejspíš skončím, pokud někdo nezařídí, aby zrušili všechna knihkupectví a antikvariáty v okolí (jen aby bylo jasno, danou osobu pak za odměnu čeká strašlivá smrt). Nejsem schopná jít do knihy, aniž bych tam nenechala nějaké peníze, nejlépe všechny *hodně skleslý pohled*. To o mě ale už všichni bližší známí vědí *vzpomíná si, jak jí Glad zakazovala si v Praze cokoliv koupit, a jak se jí Kavi snaží držet dál od kamenných obchodů*

Dnes jsem se k večeru (dobře, před půlnocí) bavila s jedním klukem o knihách a hned jsem dostala chuť si nějakou koupit. K mé smůle, nejsem odkázána jen na kamenné krámy, jelikož na netu je tolik nakupovacích možností a já objevila tak super antikvariát, který má kompletní nabídku i na netu a vůbec... prostě je nejlepší a nikomu z vás o něm neřeknu, protože byste mi kradli knížky.

Když jsem koukla na rozpis financí, zjistila jsem, že tam mám ještě 800,- tak nějak bokem (původně to mělo jít na lampičku) a řekla jsem si, že lampička počká a dvě stovky mě nezabijí. Vždycky jsou to jen dvě stovky...vždycky... a nikdy u toho nezůstane *tragický pláč* Nakonec jsem odeslala objednávku v hodnotě 710,- Kč, takže žádné divadlo v lednu asi nebude... T___T *hlavou jí proběhne nápad* ...leda bych nějak stáhla jídlo *ďábelský výraz*

Pod perexem seznam knih, které jsem od října koupila *prostě se chce chvíli vytahovat*

neděle 4. ledna 2009

Domove, sladký domove

Ač se to zdálo nekonečné, přeci jsem jsem zase doma - v mé krásné Olomouci! Řeknu vám, že po tom, co mi tři měsíce nikdo nestál za zády a nekecal mi do života, se to těch 14 dní docela těžko snášelo a já se děsím představy, že bych to v létě měla vydržet dva měsíce! Ne, na nepohodlí se holt zvyká těžko...



Cesta byla poněkud dlouhá, jelikož jako naschvál zrovna dneska začal padat sníh i tam, kde po něm ještě včera nebylo ani vidu, a tak jsme se silnicemi spíše ploužily, než uháněly s větrem o závod. Samozřejmě mě zase vezla matka, protože jsem potřebovala odvést spoustu věcí a nevím, jak bych to vlakem přepravovala...nejspíš bych to jela na třikrát ^.^;

Šmudlinka kupodivu přežila cestu bez úhony. Když ji vezla sestra poprvé, tak prý byla celou dobu schoulená v přepravce a dělal mrtvou, v čemž pak pokračovala i doma. Dnešní cesta ale byla v pohodě. Dala jsem jí do přepravky trochu sena a tak cestou baštila a zvědavě koukala okolo. Přepravka je pro ni ale už poněkud malá a tak se tam chudák furt různě přetáčela, aby se mohla natáhnout a udělat si pohodlí, což se jí samozřejmě nedařilo. Tak jsem to riskla a vzala si ji jen tak na klín. Šmudli se mi vesele rozvalila na ruce a odpočívala, celá spokojená, že má konečně prostor a možná i lepší vzduch. Zprvu jsem se bála, aby se třeba nelekla, nevyskočila mi a nezačala za jízdy běhat po autě, což by nedopadlo dobře, ale byla úplně v klidu. Příště (což bude doufám za hodně, hodně dlouho) si ji vezmu na klín rovnou ^.^

Cestou jsme se, ostatně jako vždy, najedly v Mekáči, odkud jsem si odvezla i večeři. Odmítám jít dnes do Billy, to radši budu ten jeden den živa o hranolkách a čaji, což je to jediné, co tu mám. Čaj a solidní bar, jelikož se mi tu nějak namnožily lahve s alkoholem. Teď už asi nikomu nevymluvím, že piji opravdu jen výjimečně a nikdy ne moc, ale.... když ona je to pravda! T___T

Když jsem přijela, byl pokoj odemčený a světlo rozsvícené. Nechci vědět, kdy odsud Tereza odjížděla, ale nedivila bych se kdyby někdy před 30., přičemž se tu celou dobu svítilo a kdokoliv se mi mohl hrabat ve věcech. Proč mě to jen nepřekvapilo? Stejně tak už mě nějak nebraly ani krabice a hromada bordelu, který tu po sobě s láskou zanechala. Nejspíš abych se tu nenudila -.- Sotva jsem si vybalila většinu věcí, začala jsem tu všude stírat prach. Konečně můžu uklidit i tam, kam jsem se dříve nedostala. Krom toho také zase trochu přeházím zbytek nábytku, aby to tu bylo k obrazu mému, než se někdo nastěhuje, a přenesu si věci do druhé skříně, která je hned u mé postele. Konečně svoboda! Jen doufám, že má příští spolubydlící bude v pohodě. Pokud bude udržovat nepořádek v životu neškodných mezích (a na svém území), alespoň jednou za dva týdny setře prach na svém nábytku a nebude alergička na srst a seno, budu v sedmém nebi. Tenhle byt mě zřejmě naučil skromnosti.

Zítra mě pak čekají nákupy. Kromě jídla, které tu dnes nevedu, potřebuji spoustu věcí z drogérie a asi si konečně koupím nějakou lampičku a kouknu se po čajové konvici a hrncích. Možná chytnu nějakou pěknou slevu a kontokorent to chvilku v mínusu přežije... pro změnu opět XD

A možná, ale opravdu jen možná, konečně dopíšu rozepsané články o Praze, Vánocích a Silvestru XD