sobota 29. listopadu 2008

Repo! Genetická opera

Genetická opera, rockový muzikál s úchvatným vizuálním i hudebním provedením, vás zavede do ponurého světa blízké budoucnosti, v němž se lidé nechávají operovat jen protože je to zrovna v módě. Plastická chirurgie a obchod s orgány a drogami je tím největším byznysem, který ovlivňuje život každého jedince. Všichni, kdo však k takovým operacím přistoupí podepisují smlouvu s ďáblem, nebo přesněji řečeno s Repomanem.
Je to příběh, popisující chátrající společnost a upadající hodnoty. Je plný krve, násilí, nenávisti a lásky...


O tomhle muzikálu jsem se dozvěděla díky Alizbetě, která na svůj blog hodila trailer k tomuto filmu. Stačilo mi, abych si přečetla, že tam hraje představitel Gilese a chtěla jsem to stáhnout. Po skouknutí traileru jsem se rozhodla jít do pekla jménem kino.
Nemám kina ráda, jelikož jsou tam lidi, mobily a spousta rušivých elementů, které vás spíše otráví, než aby vám pomohli vychutnat si snímek. Proto vedu politiku, že kdo si počká, ten se dočká televizního vysílání nebo DVD. Čas od času se ale stane, že mě něco zaujme tolik, že to musím vidět hned i za cenu 100 Kč a hry na nervy. Gackt žehnej tomu, že si vždycky vybírám filmy, na něž zrovna jde tak pět lidí....

V nepříliš vzdálené budoucnosti vypukla nová nemoc, v jejímž důsledku začaly lidem selhávat orgány. Jedinou nadějí pro nemocné byla transplantace, jenže tu si nemohl dovolit každý. V té chvíli přichází na scénu korporace GeneCo, která dává nemocným naději. Umožňuje totiž transplantaci orgánů na splátky. Postupem času se její služby však rozšiřují. Jednak prodává látku zydrate, díky níž nemáte žádné pooperační bolesti, avšak pravděpodobně skončíte s těžkou závislostí, a pak se také do módy navíc dostávají plastické operace. Každý, kdo chce být in musí nějak zdokonalit své tělo, ať už zevnitř nebo zvenku. Každý, kdo takovou operaci podstoupí, však podepíše smlouvu s ďáblem. V okamžiku, kdy nesplatí splátku, si pro ně totiž přijde Repoman, aby si vzal zpět, co jim bylo GeneComem prodáno. Nikoho nezajímá, proč jste nezaplatili včas, nikdo se vás na to neptá. Můžete utíkat, ale Repoman si vás najde a vykuchá vás zaživa...

Doktor Nathan Wallace, hraný mým drahým Anthonym Headem, měl kdysi krásnou ženu, jíž velice miloval. Trpěla však chorobou krve, která mohla být vážnou hrozbou pro ni i pro dítě, které čekala, a proto Nathan pracoval na léku, který by je obě zachránil. Lék však jeho ženu namísto toho zabije. Na poslední chvíli se mu podaří zachránit jen svou dcerku, která ale po matce zdědila onu chorobu krve. Od té doby ji Nathan drží v jejím pokoji, nepouští ji z domu a přehnaně pečuje o její zdraví. Dcera Shilo je mu totiž vším, bez ní by mu na tomhle světě nic nezbylo a on si nepřeje nic jiného, než ji udržet na život, relativně zdravou a šťastnou. Venkovní svět, zkažený a plný chorob, se v jeho očích mění v nepřítele, před nímž musí svou dceru za každou cenu ochránit. A když říkám za každou cenu, myslím za každou cenu....

Nathan už totiž není doktor. Tuhle práci přestal vykonávat v okamžiku, kdy mu zemřela žena. Tehdy mohl být odsouzen za vraždu, ale Rotti Largo, magnát jemuž patří GeneCo a jenž kdysi Nathanovu ženu velmi miloval, se vše rozhodl zamést pod koberec pod podmínkou, že Nathan podepíše velice zvláštní pracovní smlouvu. Od chvíle, kdy tak udělal, aby mohl zůstat se svou dcerou a starat se o ni, přestal být lékařem a stal se vrahem. Repomanem. Jeho prací bylo zabíjet ty, jež se opozdili se splátkami a brát jim orgány. Jak zpívá v jedné písni, je to nevděčná práce, ale někdo ji dělat musí...

Něco takového samozřejmě nemůže své dceři říci a tak ta stále žije v domnění, že je její otec obyčejný lékař. Právě v oné kombinaci lékaře a otce vidí Shilo své neštěstí. Sedmnáctiletá dívka už má dost toho, jak je neustále zavírána doma, chce se bouřit a tak čas od času uteče z domova. Díky tomu se dozvídá, jaký je svět tam venku a nejen to. Setkává se se samotným Rottim Largem, který o ni začne projevovat zájem. Hned v ní totiž pozná podobu ženy, jíž kdysi miloval a jíž mu Nathan odloudil. Nebýt Nathana, mohla být Shilo jeho dcerou. Rád by tenhle sen proměnil ve skutečnost, jelikož má s Nathanem nevyřízené účty a navíc i umírá, přičemž jeho tři děti jsou naprosto k ničemu, jen loutky svých choutek. Chce někoho, komu by mohl odkázat GeneCo s jistotou, že jeho společnost bude v dobrých rukou.

Začne se tak rozehrávat tragédie, během níž dojde ke střetu otce s dcerou, zaměstnance se zaměstnavatelem a dávnými nepřáteli.

*****

Mám ve zvyku zpětně pročítat kritiky na věci, které se mi líbily, abych zjistila, co si o nich myslí druzí. Nevím čím to, že mnou oblíbené věci většinou totálně zdrbou. Výjimkou nebyl ani Othello, na němž jsem byla ve středu, a ani Genetická opera. Kritikům se nelíbilo nic. Příběh prý banální, hudba strašná a mimo, snaha šokovat směšná, postavy nestojí za zmínku. Minimálně u dvou recenzí bylo shrnutí v tom duchu, že se to může líbit jen čtrnáctiletým emo holčičkám bez mozku. Asi jsem čtrnáctiletá holčička bez mozku a víte co, nestydím se za to, protože Genetická opera je jeden z nejlepších filmů, jaké se dle mého v posledních pár letech natočily. Není to názor filmového znalce, ale průměrného diváka.

Vizuální zpracování filmu mě uneslo. Ano, potrpím si na jakousi teatrální přeplácanost, jde-li o tohle. Umí-li někdo dobře vykreslit depresivní prostředí, dodá-li mu lesku odporností a vyhraje-li si s barvami, má u mě body k dobru. Jeden z důvodů proč se mi hodně líbilo i Sin City. Mám prostě ráda, když film není jen o příběhu, ale když dokáže stejně tak jako potěšit mysl, potěšit i oko.

Hudba... díky ní jsem si film zamilovala, ještě než jsem ho viděla. Přestože nemám ráda spoilery, neodolala jsem a stáhla si soundtrack, což u muzikálu znamená, že po poslechnutí budete znát příběh, přinejmenším v hrubých obrysech. Poslouchám to tu tři dny v jednom kuse a ještě se mi to neohrálo, což o něčem svědčí. Po shlédnutí filmu musím však uznat, že spolu s obrazem dostává hudba nového rozměru a je mnohem poutavější. Poslouchat ji jen tak, jí dost ubírá, proto se nemůžu dočkat chvíle, kdy si budu moct film stáhnout. Hudební doprovod je různorodý, zpěváci senzační.

Samozřejmě mě nejvíc zajímal Anthony Head, který má neuvěřitelně sexy hlas a navíc je i výborný herec. Dokázal tak krásně přecházet od zoufalého otce k psychopatickému vrahovi, ale nic jiného jsem od něj ani nečekala. Mám ráda tyhle rozporuplné charaktery *.*
Alexa Vega, představitelka Shilo, pak zase dobře ztvárnila naivní dívčinu, vychovávanou daleko od zkaženého světa, takže v ní přežily ideály, které v tamním zvráceném světě neměly živnou půdu. Říkám dobře, protože jsem její postavu měla ráda, přestože to byla bezradná holka, která s sebou nechala díky své naivitě a nevědomosti solidně zametat. Chtěla žít vlastní život, ale na druhou stranu se bála zcela ztratit pod nohama zázemí domova, jež vytvářel její otec.
Rottiho Larga (Paul Sorvino) mi zase bylo docela líto, i přesto že to byl pěkně bezcitný parchant. Sice mu bylo jedno kolik lidí, bylo na jeho rozkaz zabito, a když se mstil, dělal to pořádně a bez servítek, ale při pohledu na jeho děti... Něco vybudoval, byť z toho normální lidé nebyli asi zrovna odvázaní, nedalo se mu upřít, že něco dokázal. Pracoval na tom celý život a teď, když umíral, se najednou podíval na své ratolesti a zjistil, že nemá komu by své dílo mohl odkázat. Všechna jeho práce, to čemu obětoval tolik času mohlo přijít vniveč, mohlo se zhroutit a ztratit z povrchu zemského. V tomhle ohledu ho chápu víc, než bych si přála. Vždyť kdo z nás by nechtěl na tomto světě zanechat něco, v čem by žil dál?
Postava Sarah Brightmanové zase byla tak nádherně mystická. Scéna, kdy přijde za Shilo mi totálně vzala dech, asi víc než ta v opeře během jejího posledního vystoupení.

Vůbec tu bylo několik scén, které se mi vryly do paměti. Jednou z nich byl i velice zajímavý rozvor mezi otcem a dcerou. Shilo si měla vzít své léky, na což jejího otce upozornil jakýsi náramek, který používali ke komunikaci a x-dalším věcem. Nathan, v té době zaživa kuchající jednoho neplatiče, tedy zavolal své dceři, která se zrovna nacházela mimo dům, jestli je v pořádku a jestli za ní nemá přijít, přičemž ona samozřejmě říká že ne. Nervové vypětí u ní však způsobuje nevolnost, což její otec pozná. Oba jsou tak postaveni do pozice, kdy by se na jednu stranu chtěli ihned vrátit domů, ale na druhou stranu nemůžou, avšak nesmějí dovolit, aby se to ten druhý dozvěděl. Nemělo to chybu.

Další taková pak byla se samotným Nathanem, který se zrovna připravuje na zabití jednoho ex-zákazníka GeneComu. Jako smyslu zbavený si se svou obětí hraje a zpívá o tom, jak je jeho práce nevděčná, že mu za ni nikdo nikdy nepoděkuje, během čehož Nathan vypadá jako totální psychopat. Vše, co z něj dělalo starostlivého milujícího otce jako by v tu chvíli zmizelo. Celé je to takové sadistické a komické zároveň. Na konci scény v jeho obličeji však nastane naprostá změna, jako by si právě uvědomil jaká zrůda se z něj stala.

O scénách, v nichž bylo pácháno sadistické násilí se tu radši nebudu moc rozepisovat xD Nejspíš mi měly vyrazit dech a šokovat mě, mě se ovšem velice líbily. Nebyly zpracovány tuctově a nezajímavě jako v klasických krvácích jako I hory mají oči, spíše mi přišly značně esteticky provedené a potěšily jak mé oko, tak i mé sadistické já. Mám pro tyhle věci slabost, dokáží mě příjemně rozechvět, ale musí být dobře provedeny. Škoda jen, že je v tomhle ohledu Genetická opera spíše výjimkou než pravidlem.

Byla tu ale i jedna scéna, která se mi mo nelíbila. Opět došlo ke střetu mezi Nathanem a jeho dcerou, přičemž střih - a Shilo poskakuje po pokoji, zpívá rozvernou píseň o tom, že je jí sedmnáct a že se toho spousta změnila, zatímco je její rebelie podtržena náhlou proměnou jejího pokoje do jakéhosi punkového klubu a jí do slavné zpěvačky. Přišlo mi to v danou chvíli strašně jako pěst na oko, vzhledem k tomu, co se odehrávalo předtím a potom, to na mě působilo značně rušivě. Snad kdyby tam v tu chvíli byly jemnější přechody mezi scénami, ale takhle si to dle mého mohli nechat od cesty.

Pokud jde o příběh, ano je jednoduchý. Nejde o nějaké šíleně komplikované a hlubokomyslné veledílo, kterým by se prokousala jen hrstka vyvolených, ale ona jednoduchost není vždy na škodu, spíš právě naopak. I staré náměty, které jsme již viděli v tuctech filmů a knihách, se dají zpracovat novým, zajímavým způsobem a dle mého se to v Genetické opeře podařilo.

Celkově vzato jsem opět měla štěstí na kvalitní podívanou, k níž se ještě častokráte vrátím (hned jak to bude někde na netu xD). Stálo mi to za těch 140,- co jsem za to dala, i za ty nervy s lidmi v kině a jejich kecy a šustěním sáčků. Upřímně už se těším na to, až se na film podívám v klidu doma a budu si moct od srdce pobrečet, protože takových scén, které mě chytly u srdce, tam bylo několik. Sama za sebe rozhodně doporučuji ke skouknutí.










čtvrtek 27. listopadu 2008

Kdybych byla superhrdina... od Najt

Jak bych si říkal/a: Neříkala bych si nijak, ještě by na mě pak kdekdo volal a něco po mě chtěl *zívá*

Přezdívka od lidu: Jak je znám, tak jako naschvál "hej ty!" >_<

Superschopnosti: Vražedný pohled, telekineze a super-sadismus.



Jak si k nim přišel/a; jak si je objevil/a?: Když umře třetí člověšk, na kterého se vztekle podíváte, něco to napoví. Pokoj ala po výbuchu a zmrzačený harém jsou jistota.

Měl/a bych společníky / poskoky? : Poskoků bych měla hodně. Dávala bych jim slušivé laciné červené uniformy a pojmenovávala je třeba "podporučík-bezvýznamný" nebo "podporučík-nahraditelný" (kdo nezná, nekoukal na Star Trek)

A měli by i oni nějaké superschopnosti?: Ano, dokázali by super rychle a bolestivě umírat vzájmu....mé osoby.

Úhlavní nepřítel: Peroxiďáci, paní Sakuraiová a ochránci lidských práv.

Moje doupě by vypadalo.. : Opuštěná, útulná, prostorná hrobka na starém hřbitově. Zařízená by byla velkým harémem, spoustou technických věcí a prostor, v nichž by pobíhal zkušený personál a monitoroval okolí, vytvářel udělátka, leštil auta a další věci, jaké takový personál dělá.

Konkrétně by bylo umístěno (kde): Uprostřed temného lesa, v němž by se ztráceli bišíci a bišinky.

Kostým: Taková fetiš-ero-lolita kreace *devil*

Oblast působení (Město, kraj, stát, kontinent…): Všude, kde nevinní bišíci a bišinky trpí v rukou někoho jiného než v těch mých xD

Byl/a bych ten/ta hodný/ná nebo zlý/á?: Však mě znáte ne? Dobrota sama xD

Zvláštní poznávací znamení: Myslím, že žádné nepotřebuji. Kolik fetiš-ero-lolit s bišíkem/kou na vodítku jste už viděli?

Jak tě tvůj lid v případě ohrožení zavolá?: Tiše a nenápadně, abych o tom ani nevěděla a nebolela mě z nich hlava.

Skrýval/a bych svoji identitu?: Jasně, ala Clark Kent se budu maskovat brýlemi.

Pokud jo, tak v reálném životě bych byl/a… : Nenápadnou majitelkou nenápadného, zastrčeného, silně nevýdělečného knihkupectví.

Tag three people!!!!! : Takže...Gladness, Sarah a...Kavi, jestli sem leze xD

středa 26. listopadu 2008

Othello

Tak jsem se právě vrátila z divadla a hned (po tom, co jsem odpověděla Najt na vzkaz, najedla se, nakrmila morče...) sedla k netu, abych tu sepsala své zážitky.

V divadle jsem nebyla už dlouho, hodně dlouho a i tehdy to bylo jen představení od školy. Těžko říct proč, jelikož divadlo jsem měla vždy velmi ráda. Snad se mi nechtělo jezdit samotné do Mostu a sbor v Litvínově mě příliš nezaujal. V Olomouci na mě ale útočil jeden divadelní plakát za druhým a když jsem mezi hrami spatřila i Othella, jehož jsem sice zatím nečetla, ale spolu s Macbethem mě velice lákal, bylo rozhodnuto. Gackt žehnej studentským slevám, nakonec mě to vyšlo jen na 90 kč.

neděle 23. listopadu 2008

Vy lidi jste prostě divní...

Já to tvrdím furt a tvrdit nepřestanu. Dneska se mi na qipu ozval kdosi, Gacktví odkud se známe, jestli se známe, a prý :
On : Ahoj, co děláš?
Já : Hoja, učím se.
On : A to tě to baví?

Ugz, no to je fakt otázka za všechny prachy, vážně x_X Proč vždycky já T_T


Minulý víkend jsem byla doma. Už po druhé. O první návštěvě jsem se nějak zapomněla rozepsat, však mě znáte. Odkládám, odkládám, až zapomenu. První návštěva domova byla zvláštní. Bylo to tam strašně napjaté a takové divné. Cítila jsem se tam prostě jako cizinec a měla jsem tendenci se o všechno dovolovat. Akorát v sobotu dopoledne bylo fajn, jelikož jsme s máti vyrazily na nákupy a strašně moc utrácely. Odvezla jsem si ale dvoje kozačky, pěknou sukni a růžové papučky na doma, všechno samozřejmě made by Vietnamies, jelikož já musím nakupovat úsporně. Vypadly jsme z města právě, když se tam začali shromažďovat policisté, jelikož se měla toho dne konat první demonstrace proti našim drahým "utlačovaným" spoluobčanům z Janova. Když o tom ale tak zpětně přemýšlím, asi bych tam šla, kdybych měla možnost se znovu rozhodnout. Extrémisty sice nemusím, ale pokud jsou pravičáci jediní, kdo odmítají situaci tam u nás ignorovat, jsem s nimi jedna ruka. Teď ale nemám náladu se rozepisovat o těch chudinkách, co se na nás, spořádaných občanech, přiživují.

Druhá návštěva už byla o dost lepší, jen rozlítanější. Máti se totiž přestěhovala do jiného bytu a tak jsem v pátek a v sobotu pendlovala mezi oběma místy. U máti to byla vcelku pohoda, v sobotu se navíc stavilo i pár známých, takže parádička, a u táty to taky šlo...tedy pokud jsme se se sestrou nějak nezmínily o matce ^.^; Hold to máme teďkon vcelku vtipné.

V sobotu dopoledne se mi ovšem stala jedna nemilá věc - chcíplo mi PC. Tedy, nechcíplo úplně, ale...no popořadě. Se sis jsme tak koukaly v pokoji na netu na jakýsi seriál, když si najednou všimnu, že PC vydává nějaký zvláštní zvuk. Ne výrazný, jen trochu jinak šuměl, než je obvyklé, což jsem samozřejmě poznala jen já, která jsem u něj dennodenně. Řekla jsem si tedy, že ho pak někdy hodím do servisu vyčistit, protože se v teď i hodně často přehříval a dosti hlučel. Koukáme se tedy dál a najednou - vycházel mi z něj kouř! Ne moc a všechno fungovalo, přesně jak mělo, ale i tak to rozhodně nebylo v pořádku. Vzhledem k tomu, že nemám Windows, jak jsme posledně zjistili, děsila jsem se toho, že by se mi něco stalo něco s diskem. Byla bych pak bez OS. Proto jsem PC ihned vypnula a už se ho bála zapnout.
Známí, kteří byli u máti, říkali, že by tam prý mohl chytnout usazený prach a já doufala, že je to pravda a že nebyly napáchány nějaké větší škody, protože nevím, jak bych to před Vánoci poplatila.

Sobotu a neděli jsem bez PC nějak přežila, jelikož jsem lítala po rodině, cestovala a pak víceméně celou neděli prospala, protože jsem byla nějaká mrtvá. V pondělí to ale byl děs. Celý den volný a já tu neměla co dělat. Nemohla jsem si pustit hudbu, vypracovávat si věci do školy, nic. Za ten den jsem přečetla 200 stránek, což je u mě výkon hodný obdivu. K večeru už jsem docela vážně uvažovala o tom, že začnu mlátit hlavou o zeď, abych se nějak zabavila. V úterý naštěstí byla škola. Ano, těšila jsem se do ní, jelikož to znamenalo změnu programu a hlavně pracovní den, během něhož mají v opravnách otevřeno. Na netu jsem tu žádnou opravnu PC nenašla, ale tak jsem si našla prodejnu, že se tam na to zeptám, protože to budou pravděpodobně vědět. Už přede dveřmi té "prodejny" mi bylo jasné, že jsem asi stejně na špatné adrese, ale chtěla jsem jen vědět, kde je tu v Olmu opravna a to by mohli vědět. Oni totiž PC a tak skutečně prodávali a sestavovali, ale dělali to spíše pro firmy.

Vešla jsem tedy do jejich kanclu (ano, skutečný kancl) a vstříc mi vyšel jakýsi postarší pán. Řekla jsem mu tedy, že mám něco s PC a že bych potřebovala nějakou opravnu. On ale namísto toho, aby mi poradil, kde tu nějaká je, řekl, ať mu popíšu, co s tím je, a že tam s tím možná něco udělají o.O Když jsem mu pověděla, že se mi z mého miláčka kouřilo, dostal záchvat smíchu, že to prý ještě neslyšel, ale ať ho prý vybalím. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli si ze mě dělá jen dobrý den nebo to myslí vážně, protože jeho chování pro mě bylo lehce urážlivé.
Nakonec jsem tedy noťas vyndala a on si zavolal jakéhosi mladého muže, ať se mi na to podívá. Mladík chudák koukal, cože to po něm chce, což mě moc nedodalo. Samozřejmě s tím na místě nemohl udělat nic, jelikož by se potřeboval dostat dovnitř. Jen vyzkoušel, jestli naběhne systém - naběhl - a jestli nebude cítit spálenina - nebyla. Podíval se mi, jestli ho mám ještě v záruce (neměla jsem) a řekl, že to může poslat na servis od HP, jelikož právě od nich PC mám a s nimi také oni měli uzavřené smlouvy. Když už se tak nabídl a já si to všechno protrpěla, řekla jsem mu, že by mě to potěšilo, jelikož raději zaplatím jen kontrolu než pak spálené součástky. Bylo mi řečeno, že bych do týdne měla mít noťas zpátky, což mě trochu vyděsilo, jelikož já šílela po jednom dni bez něj. Nic jiného mi ale nezbývalo.
Kupodivu se mi ozvali hned druhý den, že už mám notebook zpátky. Prý nic spáleného nebylo a pravděpodobně vážně chytl ten prach, jelikož ho vevnitř bylo požehnaně. Krom toho se tam také prý našly vlasy, což si prý technici vůbec neumí vysvětlit, jak se tam dostaly. No... co k tomu dodat, prostě na mé vlasy nadávají všichni xD Samozřejmě si za to účtovali 600,- Kč -.-

Už ten den jsem si pro něj mohla dojít, ale mě zrovna tenhle týden odpadl Greg a hodinu jsem měla až od tři čtvrtě na pět, zatímco oni tam byli jen do čtyř. Abstinence se ale začala projevovat a tak jsem se nakonec na poslední chvíli rozhodla tam jít. Řekla jsem si, že bude stačit, když vyjdu tak před půl čtvrtou, abych pak na cvika nečekala tak dlouho. Když jsem si v klídku došla skoro k oné prodejně, uvědomila jsem si, že jsem doma nechala papír s potvrzením o tom, že jsem u nich nechala svůj noťas. Tak jsem hodila sprint domů a zpátky na Horní náměstí. Dorazila jsem tam nějak za deset čtyři, totálně mrtvá a splavená, vyplázla 6 stovek a, aniž bych ten zatracený papír vůbec potřebovala, vypadla hezky do zimy. Oželela jsem dalších 60 korun a dala si v Mekáči dvojité kapučíno, jelikož jedině tento božský nápoj mě dokázal dostat do jakžtakž provozuschopného stavu.
Zatímco jsem čekala na cvika, tak jsem dokonale promrzla, protože jsem se při tom běhaní hezky zapotila a pak jsem musela courat v zimě a nakonec v ní i sedět x_X Nakonec jsem se během hodiny ale nějak zahřála (Gackt žehnej vytápěným učebnám!) a zase hodinu kecala před školou s Kavi.
Doma jsem pak nažhavila PC a opíjela se blaženým pocitem, že jsem zase mezi lidmi.

Jinak se možná budu stěhovat. Ne sice do jiného bytu, nýbrž do nového pokoje. Jedna z holek, co bydlí v jednolůžkovém pokoji, se totiž asi bude stěhovat pryč a tak jsem jí dala najevo, že bych si v tom případě ráda vyměnila pokoj, aby s tím počítala a zmínila se našemu realitnímu agentovi. Sice mu pak ještě sama zavolám, ale takhle to bude dle mého lepší. Sice by to byl pokoj o polovinu menší, než mám teď, a o tři stovky dražší (ano, ať žijí prazvláštní aplikace nepřímé úměry), ale já na ten luxus mám a ráda si ho zaplatím. Nějak se mi soužití s Terezou přestává líbit víc jak hodně. Chci mít svůj klid a pořádek, nechci se furt bát, čím ji zase bude moje Šmudlinka obtěžovat a ráda bych se také vyhnula dalším debatám o tom, jak jsem děsně zvláštní. Ono se totiž všeho po chvíli přejí.
Když jsem se ptala oné dívčiny, jak to tedy s tím stěhováním vypadá, naneštěstí řekla, že to ještě není jisté, že se kdosi, kdo s tím měl co dočinění, začal cukat, ale že mi dá do konce listopadu vědět, tak doufám, že to vyjde. Držte mi palce, jina ktu bude na spadnutí vražda! ^.^

čtvrtek 13. listopadu 2008

Ještě žiji! ...myslím...

Skoro se mi chtělo napsat "Hisashiburi desu ne!", ale řekla jsem si, že své magoření z výuky budu omezovat na minimum, takže "To jsme se ale dlouho neviděli, co?" Je to děs. Všechno mi tu stojí, nic se neděje a já naslibovala tolik věcí. Ale jo klidně si nějakým tím kamenem hoďte, já to pochopím... (Glad, neboj, ty titulky budou (snad xD))