pátek 17. října 2008

Norské dřevo – Haruki Murakami

Zřejmě je na čase, abych si začala doplňovat vzdělání i v oblastech japonské kultury, jíž jsem se doposud vcelku vyhýbala, jelikož není mému srdci blízká. Pokud jde o klasickou kulturu, raději volím západ.
Při jedné své pouti do zdejšího knihkupectví (o tom se pravděpodobně ještě rozepíši později) mi padla do ruky kniha Norské dřevo a já si řekla: „Proč ne?“ Někde se začít musí a tak jsem na pult položila 240 Kč a odešla s knihou v ruce.

Tóru Watanabe je mladý student, který proplouvá životem, aniž by v něm spatřoval nějaký určitý cíl. Podstatnou část jeho života vyplňuje pozorování světa okolo, podivování se nad jeho „řádem“ a rozebírání sebe samého a lidí kolem něj. Většina knihy se tuším točí kolem roku 1969 a 1970, čas od času protkaného vzpomínkami na doby minulé.
Na střední škole se Tóru přátel pouze s jediným člověkem. Jmenoval se Kizuki a skoro by se mohlo zdát, že byl dokonalý. Přesto se jednoho dne zabil, aniž by po sobě nechal jediného slova rozloučení nebo vysvětlení. Tóru tak přišel o jedinou osobu, s níž si rozuměl, což pro něj byla samozřejmě rána. Rozhodl se tedy opustit své rodné město a jít studovat na jednu z tokijských univerzit. Bylo mu jedno, na kterou z nich se dostane, hlavně že se mu podaří utéct od minulosti. Před tou však utíkat nelze.
Krátce po nástupu na novou školu v Tokiu potkává Kizukiho dívku, Naoko, s níž se sice dříve často vídal, jelikož Tóru dělal jí a Kizukimu společnost, avšak víceméně o ní skoro nic nevěděl. Nikdy spolu pořádně nepromluvili, vše co je spojovalo byl jejich cit vůči Kizukimu a jejich smutek nad jeho ztrátou.
Zde v Tokiu se však věci změní. Ti dva si k sobě pomalu nalézají cestu, hezky krůček po krůčku, snaží se jeden o druhém dozvědět více. Je to však těžké, protože se Naoko neustále uzavírá do sebe a když už snad chce něco říci, jako by nenacházela slov. Přesto k ní Tóru začne cítit čistou lásku a odpovědnost za její štěstí, což mu jeho život pořádně zkomplikuje.
Naoko se totiž nikdy z Kizukiho smrti nevzpamatovala. Pomalu se v ní začal hromadit jeden problém za druhým, zaplétaly se do sebe, až si nebohá dívka vypěstovala těžké psychické problémy, které ji přivedly do léčebny.
Tóru se však nechce své vazby k Naoko vzdát a tak trpělivě čeká na dobu, kdy se dívka uzdraví a oni budou moct začít od začátku, aniž by je tížila minulost…

Naoko ale není jediná, kdo se v jeho životě objevuje a ovlivňuje ho. Na vysoké škole se seznámil s mladíkem z bohaté rodiny Nagasawou, který má svou vlastní životní filozofii, tvrdě jde za svým, nenechá se ničím pokořit a neustále pracuje na svém sebezdokonalování. Nemá nejmenší problém dostat jakoukoliv dívku do postele a tak často, buď sám nebo později i s Tóruem, vyráží na noční lovy za nezávazným sexem. Stejně tak jako má spoustu dobrých stránek, má i hromadu těch špatných. Nedá se popřít že je značný sobec a mnoha ohledech i necita, což bylo nejlépe ukázáno na jeho „stálé“ přítelkyni Hacumi, jež ho vroucně miluje i přes všechny jeho pletky.
Jeho kamarádka Midori je zase z jiného těsta. V životě to neměla jednoduché, ale vždy se se svými problémy nějak poprala a šla dál. Nechce být prostě nikomu na obtíž. Vše se snaží brát s humorem a nadhledem, přesto se ale občas dokáže chovat pořádně dětinsky. Tóru ji fascinuje, jelikož je podle ní zvláštní. Ale kolem něj se vlastně potulovali jen zvláštní lidé, protože on sám stál trochu stranou od průměrné společnosti.
Výjimkou nebyla ani Reiko, žena středních let, s níž se seznámil v Naočině léčebně. Kdysi se zdálo, že bude slavnou pianistkou, avšak lidská mysl má mnohá temná zákoutí a tak se hrou osudu její život sesypal, až jí vlastně nic nezbylo.

V příběhu se nedočkáte žádné zběsilé akce, žádných zvratů, jež by působily nějak zbrkle. Ne, vše se odvíjí pomaličku kupředu, s mnoha kroky zpátky, jako by nebylo kam spěchat, jelikož ať už utíkáme před čímkoliv, stejně nás to jednou dostihne. Tragédie i šťastné okamžiky jsou podávány v klidné melancholickém, snovém tempu, díky čemuž je jejich dopad tlumen a nedochází tak k nějakému převratnému citovému vypětí. Přesto vás příběh stejně nezačne nudit.

A co na to já?
Abych pravdu řekla, názor na tuto knihu jsem si ještě tak moc neudělala. Pokud jde o postavy, tak z těch mi byl sympatický snad jen Nagasawa, dle mého jediný normálně uvažující člověk knihy. Ještě jsem vcelku v pohodě snesla Reiko, ale i u té to občas haprovalo. Občas mi přišla jako příšerná fatalistka… (ne že bych jí zrovna já měla co vyčítat…)
Zbytek postav už ve mně vzbuzoval spíše záporné pocity, hlavně pak protože jejich uvažování bylo jednoduše řečeno na hony vzdálené tomu mému.
V tomto ohledu jednoznačně vedla Midori, chvílemi jsem ji totiž skutečně nesnášela. Jakmile začala jeden ze svých monologů, stálo to za to, protože z ní padala jedna kravina za druhou a já opravdu měla chuť ji jednu vrazit. Jak ji mohl Tóru poslouchat a navíc i mít rád asi nikdy nepochopím.
Jeho samého jsem pak také často nepobírala. Jsem člověk značně praktický a tak mi jeho úvahy o společnosti a lidech kolem něj přišly kolikrát dost scestné a naprosto o ničem. Nikdy se k ničemu nedobral, jen se plácal ve vlastním bahně, stěžoval si na osamělý, jednotvárný život, ale pak zase jen zůstal sedět a nic nedělal. Jeho jediné rozhodnutí bylo zřejmě jen to, že zůstane při Naoko a i to se pak dle mého proměnilo spíše jen ve zvyk, povinnost a strach cokoliv měnit. Neříkám, že jí neměl rád, to měl, o tom se nedá pochybovat, ale nikdy nic nepodnikl. Jen koukal a čekal, jak se co vyvine.
Naoko sama ve mně pak nezanechala jako osoba vůbec žádný dojem. Spíše jsem ji vnímala jako neustálé, všudypřítomné zosobnění hlavní myšlenky knihy, jako střed kruhu, kolem něhož se vše točí. Jako člověk mi ale přišla úplně prázdná.

Další věc, co mi na knize vadila, byly určité pasáže a výrazivo v nich použité. Každý, kdo mě zná, ví, že proti sexu rozhodně nic nemám, ale tady mi vadil. Jednak to psal muž a na jejich styl psaní těchto situací si stále nějak nemůžu přivyknout, ale hlavně mi to kolikrát do nálady knihy ani nezapadalo. Jediná postava s níž si Tóru nezačal byl akorát Nagasawa a věřte mi, že jsem za to byla ráda. Sexem tam totiž „řešili“ snad každý problém, což mi přišlo trochu ulítlé.

Přesto, když jsem knihu dočetla, zaklapla jsem ji, aniž bych si přečetla doslov, jelikož ty dokáží dojem z knihy zničit, a chvilku jen tak ležela a přemýšlela o tom všem, co jsem právě přečetla. Zůstala ve mně ona nálada, obepínající každé slovo v knize, a jakýsi neurčitý pocit, který mám pokaždé, když přečtu zajímavou knihu.
Nevím tedy, zda-li se mi kniha líbila nebo ne, nevím, jestli se k ní ještě vrátím, ale rozhodně šlo o poutavou četbu, kterou nepokládám za ztracený čas.

3 komentáře:

Aideen řekl(a)...

Norské dřevo jsem četla a docela se mi líbilo... Docela. Postavy mi přišli poněkud zvláštní a jediná, koho jsem zvládla mít jakž takž ráda, byla právě Midori :)
Není to přímo úžasná knížka, s tím sexem si to strefila - nesnáším, jak o něm chlapy píší, je to staršně odtažité.
Co se mi na ní líbilo byly to popřemýšlení nad smrtí, dodnes si pamatuji to, že "smrt nesotjí někde na okraji nebo za životem, ale je jeho součástí..."

T'Sal řekl(a)...

Právě to věčné přemýšlení nad smrtí mi tam trochu vadilo, jelikož to je téma, nad ním se já nezamýšlím. Je to prostě fakt, jednou umřu a tečka. Víc na tom nepotřebuji řešit, proto mi to neustálé pitvání se v tom docela nudilo.

Elle řekl(a)...

mne sa na tejto knihe pacilo asi uplne vsetko, presne takyto typ knih milujem,

ale asi zalezi od vkusu :)