neděle 26. října 2008

Šmudlinka!

Kdože je Šmudlinka? Pár z vás už to ví, ale pro ty z vás, kdo ještě neměli to potěší slyšet mé rozradostněné juchání nad novým přírůstkem do rodiny, tu sepíšu, kterak T’Sal k morčeti přišla.
(ehm…je to na 3 + kousek strany ^^;)



Ano, mám morče. Už od takových šesti let jsem zvyklá, že s námi doma vždycky něco žilo. Nejdřív dva králíčci, pak přišly kočky a spolu s nimi i celá řada dalších zvířátek. Morčata, křeček, potkan, rybičky…
Když jsem se přestěhovala do Olomouce, neznamenalo to jen nový domov a školu, ale také osamělost, protože tady nebylo nic, k čemu bych se mohla přitulit a pohladit si to. Zprvu jsem si říkala, že je to v pořádku, že mi to vlastně ani moc nevadí a po našich kočičkách se mi nestýská toliko, co jsem se obávala. Přesto jsem si ale řekla, že by bylo pěkné si něco malého, co bych mohla chovat v jednom pokoji sdíleném se spolubydlící, pořídit. Volba ihned padla na morčátko, jelikož tato stvoření si mě naprosto získala svou roztomilostí, přátelskostí a i svým charakterem, který možná není tak komplikovaný jako u koček, spíše právě naopak je značně jednoduchý, avšak u nich mi to ani v nejmenším nevadí.
Nejdříve jsem samozřejmě potřebovala souhlas spolubydlící. Bohužel byla dlouho v Řecku a tak jsem musela asi dva týdny počkat, než přijela. Nakonec ale souhlasila, že prý jí morče nevadí. Chudák si asi myslela, že si ho pořídím až v daleké budoucnosti, když už tu ona možná ani nebude, jelikož by měla 3. odlétat do Chicaga. Já však vyrazila do zverimexu ještě ten den hned po škole.
Kavárnistka, které jsem se hned ráno nadšeně pochlubila, že budu mít nového mazlíčka, se zeptala, jestli by tedy po škole nemohla jít se mnou, aby morčátko hned viděla. Nic jsem proti tomu nenamítala a tak jsme vyrazily.

Zverimex mám naštěstí hned u baráku, což je jedině dobře, jelikož jinak nevím, jak bych všechny ty věci dopravovala domů. Už tak jsem musela jít na dvakrát a to jsem hned zneužila Kavárnistčiny přítomnosti.
Když na mě v obchodě přišla řada, předem jsem varovala mladého prodavače, že to bude na dlouho. Nejdříve jsem si vybrala klec. Původně jsem chtěla nějakou menší, ale měli buď malé nebo až velké pro králíky, tak jsem vzala jednu větší. Sice mi zabírá půlku stolu (v noci) či skoro celé prostranství před postelí (přes den), ale alespoň je v ní dost místa na všechny věci a ještě trocha zbývá na nějaké to menší proběhnutí.
Pak bylo samozřejmě nutno koupit hobliny, seno, krmení, misku a kapátko. Věci se přede mnou vršily a fronta za mnou narůstala. Já ale byla šťastná, že jsem si toho ani nevšímala. Jako poslední přišlo na řadu morče. To jsem si vybrala už během čekání ve frontě.
Měli tam tuším 4 morčata. Tři z nich měla červené oči, což se mi moc nelíbí a tak jsem si ze začátku říkala, že bych vzala to čtvrté, které mělo oči černé. Bylo i menší než ostatní a takové čiperné. Pak jsem si ale všimla, že jedno z těch červenookých morčátek jen sedí v rohu a trochu vyjukaně kouká kolem. V tu chvíli jsem se zamilovala. Sice jsem se ještě chvilku rozhodovala, které z těch dvou, ale čím víc jsem na ně tak koukala, tím víc bylo jasnější, že vezmu to klidné. U nás už se to tak v rodině pěstuje. Kosťa i Čuminka byli jedněmi z posledních z vrhu, tedy nejmenší, nejslabší a nejbojácnější. Stejně tak naši králíci. Akorát křeček byl agresivní, ale ti už takoví bývají.
A tak bylo rozhodnuto. Když mi ji prodavač odchytával, bylo mi řečeno, že jde o samičku, které jsou prý přítulnější. Já ale v minulosti měla samé samce a nezdálo se, že by se chovali nějak odtažitě, takže je to spíš o charakteru zvířete a jeho vztahu s páníčkem.
Celková částka mnou tedy lehce otřásla a neubránila jsem se zděšenému pohledu, ale co se dá dělat. Zaplatila jsem nějakých 1200, z čehož morče samotné stálo 50,- a bylo to.

Klec jsem nechala v obchodě, protože tu už jsme nepobraly, a šly jsme domů. Na místě jsem hodila věci na zem, řekla Kavárnistce ať na mě chvilku počká a vrátila se pro klec. Pak jsem začala dávat mému novému mazlíčkovi dohromady pelíšek. Zapomněla jsem na noviny (ano, vím, že je občas problém s tím, že je žerou a dostává se do nich tiskařská čerň, ale co jiného a nedrahého?), tak jsem je provizorně nahradila papíry do tiskárny, které odněkud přitáhla Tereza a které jsem si mohla brát. Za chvíli bylo všechno na svém místě, jen kapátko neustále kapalo, tak jsem pod něj dala víčko od zavařovačky. Později už skoro kapat přestalo, takže nehrozí, že bych si doma chovala utopence.
Na internetu jsem koukala na různé informace o chovu morčat, jelikož už je to pár let, co jsme je měli naposledy. Na jistých stránkách psali, že prý je zbytečnost dávat morčeti nějaký domeček, kam by se mohlo schovat, že prý je pak akorát neustále schované a nezvykne si. To je podle mého naprostá blbost a slouží jen k tomu, aby se zvíře ze začátku jen mnohem víc stresovalo. V přirozeném prostředí má morče určitě spoustu nepřátel, jeho obrannými technikami je tzv. „hra na mrtvolu“ nebo útěk do bezpečí. Každý tvor přeci potřebuje nějaké útočiště!
K tomuto účelu jsem obětovala svou krabičku na kosmetiku. Je sice trochu nižší, ale morče se do ní vejde a pokud přeci jen vyroste tak, aby se uvnitř necítilo pohodlně, najdu něco jiného.
Chudák malá byla z toho všeho první den strašně paf. Moc tomu tedy nepřidalo ani to, že jsem musela pak pokoj vysát a později, po návratu z krámu, jsem zjistila, že mi tu spolubydlící v pokoji pouští hudbu na celý byt…

Nad jménem jsem se moc nerozmýšlela. U nás se to dělá tak, že se zvíře pojmenuje tak, jak na nás působí. Prostě na něj koukáme, chováme si ho, mluvíme na něj a ono nás pak to jméno z ničeho nic napadne. Proto se nás kocour jmenuje Kostěj, naše kočka Čuminka, morčata byli Mrňousek, Obřík (tohle jméno bylo ze začátku myšleno ironicky, ale pak nějak…sedlo XD), Chlupajda, atp…
V tomhle případě mě napadlo jméno Šmudlinka. Dokonale mi k ní prostě sedne a i když už se tomu jménu hodně lidí smálo a spolubydlící se stále ptá, jestli ji nechci přejmenovat, už jí to zůstane. Je to prostě Šmudlinka.

Šmudlinka je takové trochu zvláštní morčátko. Do domečku poprvé vlezla až po pěti dnech. Neptejte se mě proč, asi si myslela, že se dovnitř nemůže či co. Zato furt byla na něm, protože odtud měla pěkný výhled, v němž jí na zemi bránila vyšší plastová vanička, která tvoří dno klece. Na místo úkrytu vždycky zalezla do sena. V pátek ale přeci jen přišla na to, že se dá lézt i DO domečku, nejen NA něj a od té doby jsem jí moc neviděla xD
Morčata by navíc měla být denními tvory. Tvrdí se to v knížkách a i se tak chovali naše předešlá morčata. Šmudlinka ale skoro celý den prospí a aktivitu vyvíjí až v noci. Když jsem tohle u ní začala pozorovat, docela jsem trnula hrůzou, co bude v noci provádět. Mě osobně je to docela jedno, nějak bych to vyřešila nebo se to naučila ignorovat, i když je pravda, že v té kleci je všechno hlasitější, než v akváriu, které jsme používali dříve. Jenže já tu sama nejsem a Tereza, celkově vzato, není ze Šmudlinky zrovna dvakrát nadšená, čímž u mě klesla ještě víc, jelikož se zdá že ke zvířatům jako takovým nemá moc blízký vztah.

První noc, dvě byla Šmudlinka v klidu, jelikož byla chuděra ještě vystresovaná. Třetí noci, už to tak hladce neprobíhalo. Když si konečně spolubydlící lehla do postele, díky čemuž byl v pokoji klid, Šmudlinka se začala i pohybovat a jíst. Také konečně zjistila, jak pít z té flašky. To mě potěšilo, protože už mě dost znervózňovalo, že jsem ji vůbec neviděla pít a bála jsem se, aby nebyla dehydratovaná. Jak ale dlouho nepila, chtěla si to teď vynahradit a ono to pítko dělá docela kravál, obzvláště, když je v pokoji a za okny jinak úplně ticho. Když si spolubydlící tedy po chvíli několikrát otráveně povzdechla a pak na Šmudlinku i zasyčela, rozhodla jsme se jí pítko na noc vyndávat. Chuděrka, sotva se to naučila, už o něj přišla. Dala jsem jí tedy jablko, aby měla alespoň trochu vody a říkala si, že to musím s tou vodou nějak vymyslet. Nakonec jsem s rozhodla jí koupit novou misku. Teď ale s penězi trochu nevycházím, jelikož mi morče a příslušenství sežralo všechny finanční rezervy, které jsem měla a i něco navíc, tak jsem to vyřešila tak, že jí na noc dávám pryč zrní, stejně žere nejvíc seno, a do té misky jí pak dávám trochu vody. Ráno vše zase vrátím do pořádku a připevním pítko, takže nestrádá.
Chvilku jsem uvažovala, že jí na noc budu vyndávat i baráček, protože když po něm skáče, dělá to docela rámus. Teď když ho však začala konečně užívat i jako úkrytu, tak už nemůžu.
Naštěstí zatím po kleci jančí vždycky tak pět minut po tom, co zhasneme a já doufám, že to tak zůstane. Pět minut nikoho nezabije a po zbytek noci je klid. Předevčírem byla navíc úplně ticho, což mě překvapilo, protože celý den prospala v boudě a tak jsem se připravovala na to, že se v noci nejspíš nevyspím. Spolubydlící je naštěstí zase pryč. Šmudlinka ale příjemně překvapila a já doufám, že to tak zůstane a že si obrátí režim na den. Když nebude spolubydlící doma, tak jí i budu pouštět po pokoji, aby mi nezakrněla a hezky se proběhla.

Až po tom, po dvou dnech poté, co jsem si ji koupila, mi došly dvě věci, které by mohly vyústit v docela zásadní problém.
Tím prvním je to, že jsem koupila samičku, která byla ve stejném kotci spolu se samečky a morčata můžou mít mladé už od čtyř týdnu, což těmhle podle jejich velikosti už rozhodně bylo. Čekají mě tedy velice zajímavé dva měsíce plné napětí a dramatu. Problém s mláďaty není v jejich udání, to by se nějak zařídilo a při nejhorším je tu zverimex. Jde spíš o to, že bych si je tu musela nechat 4 týdny, samičky v ideálním případě o týden déle, a oni ti maličcí asi budou neustále pískat. Zase, mě by to nevadilo, ale nejsem v tom pokoji sama. Krom toho, pokud do toho Šmudlinka přišla někdy v době, kdy jsem si ji kupovala, vycházel by vrh na prosinec, kdy bude chuděra dost cestovat, protože budu tak týden pryč a to ji tu nemůžu nechat samotnou, takže by to byl další stres a morčata jsou na stres dost náchylná.

Druhým problémem je to, že se spolubydlící 3. stěhuje, což je v mnoha ohledech sice báječná zpráva, ale co když bude mít má nová spolubydlící alergii na srst nebo seno? Nechci na to ani pomyslet, protože to bych musela dát Šmudlinku pryč. Máti se sice nabídla, že kdyby náhodou, můžu ji odvést k ní do bytu, že se o ní ona nebo sestra postará, ale jednak by tam Šmudlinka byla skoro opuštěná, jelikož je máti furt na cestách, a pak bych tu i já zase zůstala sama. Už teď bych Šmudlinku nehorázným způsobem obrečela. Musím tedy doufat, že mi sem nepřijde alergička…

3 komentáře:

Gladness řekl(a)...

Vzhledem k mé lásce k morčatům, no comment... x_X

Jinak počítej s tím, že ta přerostlá myš bude spát na zahradě! XDD

T'Sal řekl(a)...

Glad : Morče nakonec nejspíš vezme matka autem, ta klec je fakt velká, tak nevím, jak bych to řešila. Ale i kdybych ji brala s sebou, ta na zahradě by rozhodně NEBYLA xD

JR da Boss řekl(a)...

Hehe, taky jsem si nedávno pořídil morče^^ A taky je to slečna^^ A taky neustále mlátí s napaječkou...>_<