sobota 19. dubna 2008

Výplach sociopatické mysli



Nečekejte smysl. Chtěla jsem se vypsat a tak jsem začala u toho, co mi zrovna šlo hlavou...kdo ví, u čeho nakonec skončím.

Občas mi připadá, že se mě lidi na chatu snaží jen vytočit a kupodivu se jim to i daří, což je k mému flegmatismu docela výkon. Většinou je naprosto nepobírám, ne že bych na tom tedy s lidmi v reálu byla lépe. To, že většina lidí přijde do místnosti, nereaguje a pak se nechá vyhodit za neaktivitu, to už neřeším, ale co mě v poslední době skutečně solidně vytáčí je vedení debat za pomoci smajlů. Něco napíšu, druhá strana mi odpovím smajlem. Fajn, to občas dělám i já, tak zapnu mozkové buňky a na smajly navážu dalším pokusem o pokračování v debatě. V odpověď mi zase přijdou jen smajly nebo "jj". Ne, je mi líto, ale i když se vážně moc snažím, v takové "debatě" nelze pokračovat do nekonečna. Rozhovor je o tom, že se ho aktivně účastní obě strany, ne jen jedna. To ovšem spousta net-obyvatelstva nechápe.

Nejlepší na tom všem ale je, že se pak druhá strana kolikrát urazí a vyčte mi, že je a) v místnosti nuda nebo b) což je ještě lepší, že na ně kašlu. WTF?!


Já jsem kliďas, nezačnete-li mi vykládat nějaké silně proti-homosexuálně založené stupidity nebo se mi nesnažíte kecat do života. To pak vybuchuji víceméně okamžitě a smršť je to velká. Ostatní záležitosti, které se mi nelíbí, prostě jen přecházím. Vypínám na ně a ignoruji je. Občas se ale stane, že je mi určitá iritující věc neustále znovu a znovu kladena pod nos, byť různými lidmi, a mě to po čase přestane bavit. A já zase vybuchnu. Občas to odnese někdo naprosto nevinný, ale to mě abych pravdu řekla, ani v nejmenším nezajímá.

Zrovna dneska si tak do místnosti po několikáté přišel jeden kluk. Já s muži udržuji debatu jen velmi těžko, ale snažím se. Jenže zase...odpovídal jen smajly, tak jsem si šla udělat večeři a že pak něco vymyslím. Když se vrátím, čeká mě jen obvinění, že na něj prý seru.

Dneska jsem náladově fakt na hraně a on mě překlonil do toho negativního spektra. Poslala jsem ho k čertu a je mi úplně ukradené, že už se u nás neukáže. A ten jeho pokus ze mě udělat idiota byl fakt směšný.

A další věc, která mě deptá. Neodpovíte do minuty a už vám tam tapetují, řvou na vás, že se jim nevěnujete nebo odchází. Závidím lidem, kteří si můžou dovolit sedět jen u chatu a nic jiného nedělat. Já prostě považuji za prosto normální, že debata na chatu probíhá v pomalejším tempu...pět minut na odpověď beru jako průměr, klidně přežiji i víc. Ale někdo, kdo k vám přijde, sotva pozdraví a za minutu odejde, protože se nedočkal famfár, mi přijde jako odporná havěť. Jsem zvědavá, kdo to odnese první...

Dost lidí si asi myslí, že jsem se na ně najednou naštvala zničehonic a zcela neopodstatněně. Dobrým příkladem toho, je nedávný spor s jistou osobou. Ano, uznávám, že to tak působí a hodně. Jenže za to může to mé přecházení, to mé neustálé říkání si : "Proč se rozčilovat? Prostě si toho nebudu všímat."

A tak házím úsměvy na každou stranu, zatímco uvnitř mě to začíná pěnit a růst, až to dosáhne rozměrů, kdy to chce ven. Pak už stačí každá pitomost a já vylítnu a začnu dané osobě mlátit o hlavu vším, čím mě kdy naštvala. Jsem taková a mám se ráda. Smiřte se s tím nebo odejděte. Druhá možnost mě potěší víc.

Potěší mě, protože nejsem společenská. Nepotřebuji denní kontakt s lidmi. Místnost VK udržuji spíše už jen z principu. Beru to jako svou malou osobní soutěž.."Jak dlouho ještě vydržím?" Je jen pár lidí, které tam vídám ráda a ti tu výjimku tvoří jen protože se staví občas...jednou za týden, za dva... Pokecáme a pak zase jdou. Kromě těhle situací dávám přednost prázdné místnosti, kde nikdo není, nikdo neotravuje, před nikým se nemusím snažit být milá, přátelská a komunikativní.

Lidé na netu ale mají jednu úžasnou, kladnou vlastnost - dají se vypnout. Když už jich vážně máte plné zuby, hodíte je do ignor listu nebo vypnete okno a jsou pryč. Ignor list je má nejužívanější fce. na PC a seznam v něm je opravdu hodně dlouhý.

Ve světě tam venku to ale nejde, právě proto tam nelezu. Alespoň se snažím kontakty dostat na minimum. Asi tak dva měsíce zpátky jsem se seznámila s dvěma dívčinami od nás z města. Já se prostě nepoučím. Můžu si opakovat jak dlouho chci: "Neseznamuj se s lidmi ze svého okolí!", ale stejně pak v jedné ze svých slabších chvilek udělám hloupost a ozvu se jim. A pak si to pěkně dlouho vyčítám.

Tyhle dvě dívčiny jsou sice vcelku milé, ale moc s nimi nevycházím. Nevím, nějak se prostě názorově míjíme. Nebo je to snad tím, že se na netu stýkám jen s určitou sortou lidí a kdokoliv další je pro mě nepochopitelný? Možná je to i tím... V každém případě se mi s nimi těžko udržuje řeč, ale to by se ještě dalo přežít. Spíš mi vadí, že se mě neustále snaží vytáhnout ven, vidět se se mnou osobně, někam si sednou nebo se projít.

Jenže já nechci. Nechci! Nechci! Nechci! Tak je to u mě se všemi vztahy. Lidé mě prostě po chvíli začnou strašně iritovat jen tím, že mě chtějí vidět. Ach, ano, už jsem se smířila s velice osamělým životem, jenže od toho alespoň vím co čekat...

Je jen jediná osoba, od níž by mi tohle asi nevadilo. Jenže těžko říct, protože jsem se s ní v takové situaci nikdy neocitla. Možná by mi i ta dotyčná duše za chvíli lezla krkem, jelikož má asociálnost je silným protivníkem. Vážně nevím...v tomhle případě má nesdílná, z podstaty nepřátelská povaha udělala už tolik výjimek, že si nejsem jistá ničím... jenže o tom bych mohla sepsat knihu...Knihu plnou věcí, s nimiž se zřejmě nikdy nikomu nesvěřím, jelikož mi stačí, že připadám jako totální blázen sobě samé. Nemusím být za šaška i ostatním.

Občas si říkám, jak moc jsem se změnila a občas zase, že jsem se vlastně nezměnila vůbec. Sama nevím, co chci, sama nevím, co jsem. Kdybych někomu mohla ukázat, co se mi honí hlavou, co by na mě řekl? Možná bych se konečně dobrala k nějakému jednoznačnému výsledku. Jenže to by pak byl život moc snadný...a také by tu byl někdo, kdo by o mě věděl všechno. To bych nesnesla.

Proč se tak moc bojím s kýmkoliv mluvit o tom, co se mě skutečně dotýká? Proč tak moc lituji všech těch věcí, které mi ujely a vy je považujete za naprosto nedůležité, zatímco já si je bez ustání vyčítám. Jako každou svou chybu. Vlastně si ze svého života pamatuji jen své chyby. Jen okamžiky, kdy jsem zklamala své přesvědčení. Titěrnosti, zbytečnosti, jichž si ti okolo ani nevšimli, ale já je mám v paměti zcela jasné. Šťastné okamžiky však hledám marně. Chvíle, kdy jsem uspěla, kdy jsem na sebe byla nebo měla být hrdá. Byly takové. Bylo jich mnoho, ale já si je nepamatuji. Je to dobrý způsob, jak se hnát dál, ale špatný když potřebujete sami sebe povzbudit. Najednou zjistíte, že nemáte čím...

Ah, podívejte se na mě...vážně se musím smát. Jsem tím, čím jsem být chtěla, jenže to není takové, jaké jsem si představovala. Spousta lidí už se mi svěřila, že by také chtěli být citově mělcí jako já. Směji se jim. Nechápou. Ano, nic mě nerozčílí, nikdo mě nedokáže skutečně niterně zranit, nic mnou nedokáže otřást...alespoň ne na dlouho. Všechno to maximálně za den za dva vyprchá a pak už je tu jen ona rovná linka značící smrt. Jen holá poušť bez údolí a kopců. Uvědomují si ti lidé vůbec, že se ta mělkost netýká jen negativních emocí, ale i těch pozitivních? Z ničeho nemám radost na dlouho...za pár okamžiků vyprchá a já už si ani nevzpomenu na její chuť. Nic mě nedokáže skutečně nadchnout, nic mi v duši nerozehraje pomyslnou barevnou směsici světel. Dívám se na svět a nic přitom necítím. Míjím vás, ale nezanecháte ve mě stopu.

Snad právě to je důvodem, proč tolik miluji hudbu. Ona jediná ve mě dokáže probudit celé spektrum pocitů a emocí. Jistě, pominou, jakmile skladba skončí, ale pro mě jsou cenné i ty malé chvilky. Mám písně, které mě rozpláčí, rozesmutní, písně, které mi dodají naději, z nichž se mi sevře srdce radostí. V každé z nich je okamžik života, který nikdy neprožiji. Procítěná chvíle, které vy znáte, ale já o nich jen sním. Vztahy, které možná ani nikdy mít nebudu...

Vztahy...každému říkám, že je nepotřebuji, že jsou pro mě obtíž. Je to pravda. Také je ale pravda, že bych chtěla utěšit i svou romantickou část, jež by ráda byla s láskou objata, uchlácholena a chráněna. Na místo toho od sebe ale každého odháním, v lásku nevěřím a každou pomoc odmítám. Neumím to přijmout, neumím a nechci vytvářet závazky. Děsí mě, protože sebou nesou povinnosti, protože se jich pak už nelze zbavit. Poutají vás k dané osobě a vy to nemůžete změnit. Ze stejného důvodu nerada přijímám dary a nerada je také dávám. Přiznávám, že v druhé části se značně podepsala i lakota.

Když si to tak shrneme jsem cynická, sobecká, odmítající jakékoliv citové vazby. I ty nejmenší. A zrovna za mnou všichni chodí, aby se mi vyzpovídali ze svých problémů. Nevím, čím to je...mám snad na čele napsáno, že jsem cituplná vrba, která každého vyslechne a poradí mu? Obtěžuje mě to. Nechci poslouchat vaše problémy. Jsou mi ukradené a přijdou mi směšné. Kdo ví, proč se takovým nevysmívám do obličeje...vždy se jen nějak vykroutím, nebo mlčím. Tedy až na ten jeden jediný případ, jako vždy a jako ve všem...

To jsem ale celá já..investuji do něčeho, co vlastně ani není...

Radši už s těmi kecy ale přestanu. Nejspíš tohle celé později stejně smažu...

1 komentář:

Seel řekl(a)...

Myslím, že tě celkem chápu. Taky nejsem dvakrát společenská, na to abych se chodila bavit někam ven, o tom nemůže být témeř ani řeč ... mám dvě známé, které mě občas vytáhnou, ale jinak to k životu nepotřebuju ... ostatní lidé mě nechávají celkem chladnou, protože mi na nich přestalo záležet už dávno. A v co se týče lásky, věřím jen v sebelásku ...