úterý 11. března 2008

Hanabi

Co o tomto filmu, na němž s nejvíce podepsal Takeshi Kitano, říci? Docházím k závěru, že buď všechno nebo nic, protože celá kompozice tohoto veledíla (a to bez nadsázky) je naprosto jedinečná a tak ucelená, že z ní nelze vybrat část a zbytek opomenout. Tak bych popsala zcela jiný film, který by zdaleka nedosahoval kvalit, obsažených v těchto 103 minutách.

Těm, kteří nemají rádi spoilery, tedy můžu říct jen to, že je to vysoce lyrický příběh, tedy nic pro milovníky zběsilé akce, s příchutí melancholie, beznaděje, naděje, lásky, odevzdanosti...dalo by se pokračovat, protože i přes minimum dialogů, i přes mlčenlivost hlavní postavy, je zde obsaženo tolik citu, že mě film dojal už během prvních pár minut a tento pocit mě neopustil až do závěrečných titulků. Spíše se ještě umocnil. Nic tu však není podáváno podbízivě. Vše má své pomalé, lehké tempo, během něhož si jde příběh svou cestou a vy se jím buď necháte pohltit nebo ne. To je ponecháno zcela na vás.



Policista Niši, jehož zde Takeshi Kitano ztvárnil, byl velmi uznávaný a schopný. Snad jen má poněkud prudší povahu. S nikým si nedělá servítky a když ho někdo naštve, tak to taky pěkně schytá. Naštěstí tuhle jeho stránku dokázal krotit jeho kolega a přítel Horibe. Ten je mu zřejmě oporou i v soukromém životě, jelikož to Niši nemá snadné. Dcera mu zemřela asi v pěti letech a jeho žena umírá na leukemii.

Horibe, Niši a několik dalších policistů pracuje na jedné sledovačce. Zdá se to být poklidná práce a proto Horibe svého přítele přemluví, aby šel navštívit svou ženu do nemocnice. Neočekávalo se totiž, že by se stalo něco závratného. Bohužel se mýlili a Horibe, který zůstal na sledovačce sám, byl postřelen, díky čemuž nadosmrti ochrnul. Nišiho zbrklost pak navíc připraví o život jeho dalšího kolegu.

Jako policista Niši skončil. Vyčítá si neštěstí, které potkalo jeho dva kolegy, za zády mu věčně stepuje Yakuza, od níž si půjčil peníze, a čas jeho ženy se nemilosrdně krátí. Ví, že se ke konci chýlí i jeho vlastní život, protože až odejde jeho žena, nebude tu mít už nic, co by ho drželo naživu. Jediné, co si ještě přeje, je strávit se svou milovanou ženou poslední dny šťastně, naplnit je nádhernými vzpomínkami a nakonec s ní v klidu odejít.

To vše prolíná s Horibeho snahou najít si nový smysl života. Práce a rodina mu byla vším, jenže pak ochrnul, což se s prací policisty neslučovalo. Jeho žena ho i s dítětem opustila a on se octl úplně sám se životem, s nímž si nevěděl rady, se spoustou volného času, který neuměl naplnit a tak jen přemýšlel o všem, co ho v nedávné době potkalo. Nakonec však našel zálibu v malování...Právě jeho obrazy se nejvíce dotýkají Nišiho dějové linie, doplňují ji a vytváří nový rozměr. Mám takový pocit, že skutečným autorem těchto prací je opět Takeshi Kitano, jelikož tato všestranná osobnost fušuje i do malířství.

Celé zpracování tohoto filmu mi přišlo jedinečné. Nenapadá mě nic, k čemu bych ho mohla přirovnat, což je dle mého jedině dobře, protože osobitost (v tom kladném slova smyslu) se dnes hledá velice těžko. Po většinu filmu jsem jen sledovala plynoucí příběh, s teskným, tíživým pocitem u srdce. Našlo se tu však i několik okamžiků, kdy jsem se prostě musela zasmát. Byl to však smích smutný, občas vedoucí až k pláči, protože ať už byla daná situace jakkoliv směšná nebo postavy v ní v té chvíli šťastné, nedokázala jsem se zbavit onoho smutného uvědomění si, že nic z toho nepotrvá dlouho, že jde jen o nepatrný záchvěv, který se zase rozplyne do těžké atmosféry skutečného života, v němž nic nevychází tak, jak bychom si přáli. Neslo to sebou však cenné ponaučení o tom, jak důležité je si vážit i tak bezvýznamných chvilek. Občas jsou prostě to jediné, co ještě máme...

Když jsem tenhle film zapínala, předem jsem si ho podvědomě zařadila do škatulky "brak". Mohl za to hlavně fakt, že se zde o hlavní roli i režii staral Takeshi Kitano, jehož jsem do té doby znala jen jako na hlavu padlého učitele z kýčovitého Battle Royale. Po deseti minutách filmu jsem si kladla otázku, co tam génius a Pan Herec, jako je on, vlastně dělal. Jenže i Alan Rickman hrál ve filmu Parfém, takže to bude asi nějaký druh charity, kdy se mistři jednou za čas slitují nad nějakým tím podřadným filmem a nalákají mu na své jméno pár diváků.

Jsem ráda, že jsem tenhle film stáhla, byť jen ze setrvačnosti (to víte, jakmile začnu stahovat, tak už je mi jedno co, hlavně že něco). Bude to totiž zřejmě jeden z mála filmů, po nichž sáhnu vícekrát jak jednou...

Žádné komentáře: