středa 8. srpna 2007

Pýcha a předsudek - Jane Austenová

Tak jsem právě dočetla knihu Pýcha a předsudek. A první dojmy? Těžko říct. Myslím, že je to první kniha, jíž jsem tak moc prožívala a to beru v úvahu i Fantóma opery. Třebaže se tady oproti všem těm Erikovým intrikám vlastně nic nedělo, nad některými scénami jsem zatajovala dech, nad jinými se upřímně smála či plakala. Rozhodně je to jedna z těch knížek, po nichž ještě nejednou ráda sáhnu.

Děj knihy se točí kolem rodiny Bennetových. Otec Bennet je takový starý zamlklý filozof, neváhající si udělat srandu z lidské hlouposti. Možná by se mohlo zdát, že je trochu zahořklý, ale každý kdo zná jeho manželku se nemůže divit. Matka Bennetová je s prominutím úplně blbá. Jedna z těch prostoduchých ženštin, které se ženou jen za drby, pověstí a ženichy pro své dcery, ať už jakýmikoliv. V jednu chvíli od ní můžete slyšet jednu lichotku za druhou, ale vzápětí se toto vlezlé lichocení změní v netaktní urážky, úmyslné nebo ne, protože se náhodou od jedné paní doslechla, že…

Rodina Bennetových nebyla požehnána žádným synem, „jen“ pěti dcerami. Nejstarší je Jane, rozmilá to osůbka s hlavou v oblacích, která si nikdy o nikom nepomyslí nic zlého. Přesto se ale nedá říct, že by jí rozum chyběl úplně. Její největší důvěrnicí je druhá nejstarší dcera Elizabeth, asi ta nejhlavnější postava. Na rozdíl od své sestry je ona k potěšení svého otce velmi racionální a rozvážná. Tím však ta lepší část rodiny končí. Dvě nejmladší sestry Kitty a Lydie jsou jen rozmařilými dívkami, které zajímá jen poletování za důstojníky, na což pak jedna z nich i doplatí. Prostřední dcera Mary je velmi sečtělá. Ráda si pročítá filozofickými knihami, domnívajíce se že tak získá nezměrnou moudrost. Faktem ale je, že se získanými vědomosti pak tato nespolečenská dívka vůbec neumí nakládat a tak se její snaha obrací vniveč.

Život této rodiny se obrátí naruby, když se do blízké usedlosti nastěhuje zámožný a mladý pan Bingley. Matka Bennetová v něm hned vidí dokonalou partii pro jednu ze svých dcer a tak netrvá dlouho a začne uhánění. Bingley neskutečně zamiluje do jedné ze slečen Bennetových a to do Jane, se kterou si je povahově velmi podobný. Tento dobrosrdečný mladík je však velmi závislý na názorech svého blízkého přítele pana Darcyho, rovněž zámožného a vlivného muže. Jeho osoba si však v městečku nezíská přílišnou oblíbenou. Nikdo o něm po chvíli nemluví jinak než o hrdopýškovi, který se cítí být vysoko nad ostatními. Pravdou však je, že tak o většině lidí zde skutečně smýšlí. Je odtažitý, s málokým promluví víc, než kolik si žádá etiketa a neváhá si udělat legraci z charakterových nedostatků ostatních (vlastně mi trochu připomíná pana Benneta).

Zázraky se ale dějí a tak se nám i pan Darcy zakouká do jedné z „méněcenných“ dívek z domu Bennetů – do Elizabeth. Ta si ho získala svým přímým přístupem, popichováním jeho osoby a svou upřímností, jež byla tolik odlišná od všeho toho pobízení, jehož se dočkal od ostatních dívek. Ta si o něm však utvoří vlastní, značně nelichotivý obrázek, odvozený z jeho chování a příběhu jednoho velmi milého a hezkého důstojníka domobrany Wickhama, který se chvíli motal kolem ní a později pak kolem Lydie a o němž pan Darcy nemůže ani slyšet.. Podle tohoto vyprávění se zdá, že na světě neexistuje většího zlosyna, než je právě pan Darcy.

On sám musí velmi dlouho bojovat sám se sebou a svým přístupem ke společenskému postavení, než se rozhoupe své city dívce vyjevit. Nikoho asi nepřekvapí, že ho dívka odmítne dosti nevybíravým přístupem. Krátce po této události se však vyjeví nové skutečnosti, které doposud byly Elizabeth utajeny a ona konečně pochopí, že svět není černobílý.

I tak před sebou ale mají oba ještě dlouho strastiplnou cestu zpět k sobě, proloženou mnoha intrikami a překážkami, díky nimž není vůbec jisté, zda-li se cesty těch dvou skutečně spojí. Obzvláště když se Darcymu nabízejí hned dvě mnohem vhodnější partie.

Kniha se točí hlavně kolem vztahů mezi Darcym a Elizabeth a mezi Jane a Bingleym, které se potýkají s mnoha událostmi – ať už tragickými, trapnými či směšnými.

Dějové zvraty se zde ale odehrávají spíše na úrovni názorů na lidi kolem. To bylo to, co se mi na celé knize líbilo asi nejvíc - vykreslení lidských vztahů a to, jaký vliv na ně mají různé drby, neověřené informace a zkreslené příběhy. Jedna postava je vám v jednu chvíli vykreslena jako ta nehorázná a špatná, avšak když se skrze hrdinky knihy dopátráte nových informací, zjistíte, co stálo na pozadí jejich jednání, objeví se vám v novém světle. A tak je to tu s téměř každou osobou, která knihou projde. Nemůžete na začátku říct, že ta a ta postava je vám sympatická a na sto procent se vám zamlouvá, protože v druhé půli knihy už prostě není taková, jakou jste ji viděli na začátku. Z dvourozměrného obrázku se najednou stane skutečný člověk, se všemi svými klady i zápory.

Co říci závěrem? Název knihy je naprosto vystihující. Pýcha je to, čím se tu vyznačuje většina postav – vědomě či nevědomě – a stejně tak se tam každý stane obětí předsudků. Možná vás to donutí se zamyslet nad svým přístupem k okolí a zhodnotit vaše vlastní chování. A možná jste jako „srdečný“ pan Collins či matka Bennetová a nic vám nedojde, to už vám pak ale zřejmě není pomoci.

Žádné komentáře: