úterý 7. srpna 2007

Anime Dance Víkend 2007

Už ani nespočítám, kolikrát jsem na otázku „Jedeš na ten a ten con či festival?“ odpověděla záporně a to z nejrůznějších důvodů. Tím hlavním byly tedy vždy finance, protože jakožto naprosto líná myš, jež si zatím vždycky dokázala najít výmluvu proto, proč nezačít pracovat, jen z kapesného vyžiji těžko. Na obvyklé věci mi to stačí, ale takový con hezky vleze do peněz, to mi nikdo nevymluví.

Tenhle rok jsem ale našetřila trochu penízků a rozhodla se jet na Advík (Anime Dance Víkend). Jednak to byla skvělá příležitost, jak si konečně vyzkoušet své lolita šaty, ale taky bych tak mohla potkat pár svých netových známých.

Bylo tedy rozhodnuto!

Jenže to bych nebyla já, kdyby se nevyskytl problém už na začátku. Registraci na tuto akci jsem posílala docela včasně, abych ještě chytla ty nejnižší ceny (strýček Skrblík forever!). Po dokončení registrace mi nepřišel žádný potvrzovací e-mail. Řekla jsem si však, že se takovou zbytečností prostě nezabývali. Když jsem se pak ale po pár dnech podívala na seznam přihlášených, mé jméno tam jaksi nefigurovalo. Fajn, prostě se jen vykašlali na aktualizaci (povšimněte si prosím, jak je roztomile hodnotím podle sebe ^^;).

Po delší době se pak registrovala i Sarah Alex, jejíž jméno se však na seznamu přihlášených objevilo, zatímco moje jaksi stále ne. Ha, začalo mi vrtat hlavou, nebo že by přeci jen nějaká chyba? Prolistovala jsem tedy svůj kontakt list na ICQ a splašila jednu z organizátorek, jestli by mi nemohla vyzjistit, jestli jsem tedy přihlášená nebo ne. Po chvíli se mi ozval Trill se zprávou, že ne. Hmm, proč vždycky já? Nakonec se přišlo na to, že za to mohl apostrof v mém nicku x_X PHPéčko či v čem to bylo napsané, ho pobralo nějak špatně a tak se ta moje registra vůbec nevzala v potaz, přestože se mi na jejím konci objevila hláška v tom smyslu, že vše úspěšně proběhlo. Mno, hlavně že se to vyřešilo (děkuji, Trille ^^).


Přípravy
Před cestou jsem si musela dát dohromady svou lolita výbavu, což odnesla hlavně matka, jež dostala za úkol mi ušít takovou tu čelenku (nebo se tomu říká jinak?) do vlasů a kabelku. Sice mě málem prohodila oknem a já si to pak dodatečně musela upravit k obrazu svému (tak aby se o tom nedozvěděla), ale stihlo se. Stejně tak jako i děsivé a drahé nákupy tužidel a laků, jelikož jsem si chtěla před akcí natočit vlasy, abych je měla alespoň trochu nadýchané.

Vzhledem k tomu, že se akce konala v Praze, tak jsem se ihned napakovala ke své milované Gladness, protože spánek a nehlídané věci někde v tělocvičně nebo třídě plné lidí, to se mi moc nezamlouvalo (další důvody, proč jsem nikam nejela už dřív).
Nesnáším cestování. Vážně! Jsem z toho vždycky na nervy. Vždyť jenom předtím než jdu do krámu, tak si pětkrát zkontroluji, jestli mám peníze a během cesty ještě tak desetkrát. Umíte si představit, jak vyvádím, když někam jedu na několik dní a nemám možnost se pro zapomenuté vrátit? Věci k zabalení jsem si dávala dohromady dva dny předem.
Navíc musím mít každou takovou cestu perfektně naplánovanou a běda, jak ty plány nevyjdou. To začnu panikařit. Jenže to by nebyla má drahá, milovaná Gladness (mluvila jsem tu o ní už v dobrém?), kdyby mi právě takovou přípravu cesty nezkomplikovala. Chtěla jsem k ní přijet už ve středu, protože by to tak bylo snazší. Ani jedna z nás by nemusela vstávat extra brzy, abychom se dopravily k ní domů, kde bych se převlékla (Lolitka s báglem a igelitkou není zrovna to pravé XD) a uložila si u ní věci, a navíc bych měla možnost se trochu aklimatizovat v neznámém prostředí. Glad ale nevěděla, jestli to ve středu půjde nebo ne a samozřejmě mi dala vědět až ten večer před odjezdem x_X Já už tu šplhala po stropě, nervy někde na smetišti, protože před týdnem bylo pro tuhle informaci pozdě. Zabít!


Den první
Vzhledem k tomu, že Glad byla ještě ve středu u babičky, tak jsem měla přijet až později odpoledne, což jsem stejně měla v plánu. Vše proběhlo bez problémů, i když jsem si cestou na nádraží vzpomněla, že jsem doma nechala foťák, což mě pak velmi mrzelo. Do Prahy jsem měla dorazit hodinu před Glad, tak jsem to vzala metrem na Hlavní nádraží, kde jsem na ni měla počkat. Byli jste někdy v pozici mladé krásné dívky (ehm, skromnost nade vše), jež čeká přes půl hodiny na hlavním nádraží? Proč já?!!!!!!
Vzhledem ke Gladnessinu neexistujícímu orientačnímu smyslu a mé neznalosti okolí jsem na ni čekala hned u východu z metra. Netrvalo ani deset minut a už si to ke mně nahasilo jakési nelibě vypadající, alkoholem zapáchající cosi, co mě zvalo na panáka. He he, ne děkuji, nemám čas – a pak rychlý ústup! Ještě že Glad přijela přesně na čas, protože víc takových útoků bych už asi tak mírumilovně nevzala x_X
Sotva Glad dorazila, nasedly jsme zase na metro a hurá k ní domů. Tentokrát mi dokonce dala i deku! o_____O Mé pohodlí, co se týče spánku se však příliš nezvětšilo, jelikož jsem si kvůli nadýchaným a trochu zvlněným vlasům dala na noc natáčky. Na vlasy jsem spotřebovala téměř půlku nejsilnějšího tužidla, jaké jsem sehnala a pořádně zafixovala, aby to vydrželo až do rána. Mezitím se Glad prala se svým nově založeným blogem (gladness.sblog.cz), respektive s jeho nastavením a vzhledem. Příliš jsem jí platná nebyla, jelikož pokud jde o styly, tak jsem bez svého editoru nahraná. Prostě jsem byla líná si ty hodnoty zapamatovat, i když na ně při správě svých webů neustále zírám.

Den druhý
Po pár hodinách spánku nás čekal budíček. Po snídani jsem se jala rozplétat natáčky, v marné naději, že to bude mít nějaký účinek. Ano, vlasy byly hezky nadýchané a kudrnaté a vypadalo to vážně hezky, ovšem do dvou hodin zase dokonale zplihly, navíc úplně slepené od tužidla a laku, jež jsem ještě ráno přidala (opět ten nejsilnější). Grrm! Pak už jsem se neobtěžovala a nechala si vlasy rovnou rovné.
Program prvního dne na Advíku měl začít v jednu hodinu odpoledne (tedy spíš otevření recepce). O hodinu později začala snouben-ai linie, kvůli které jsem tam jela pokud jde o program. Na Petřiny jsme sice dorazily bez větších problémů, ale cesta od zastávky ke škole byla horší. Naštěstí na stejném místě vystupovali i další dva účastníci, jež se za pár minut dovolali jakémusi tajemnému navigátorovi, který jim řekl kudy jít. My s Glad jsme je samozřejmě poslušně následovaly XD
U školy, v níž se akce konala, jsme se setkaly se Sarah Alex, Marajkou, Merry a jednou Marajčinou známou. V téhle sestavě jsme se pak odebraly k recepci, kde jsme zaplatily vstupné a dostaly haldu papírů, na které jsem se koukla až doma :D Když jsem jakémusi mladíkovi sdělovala své jméno, natáhl ke mně najednou ruku a představil se jako Trill. Docela jsem koukala, protože jsem si ho vždy představovala jako někoho staršího a…děsivějšího XD Tak nic no XD Pak mě tam také odchytly dvě dívčiny, které jsem znala z netu. Celé to však proběhlo tak rychle, že jsem si ani nestačila zapamatovat jejich tváře ^^;
Celý tento den jsem se zdržovala jen na shounen-ai linii, kterou měla pod svými křídli Akiko. I ji jsem znala, i když mi chvíli trvalo, než mi to docvaklo. Přednáška o shounen-ai byla velmi zajímavá a poučná. Dozvěděla jsem se tam pár věcí, o nichž jsem neměla ani páru, přestože se v této oblasti docela pohybuji. Důvod je však zcela jednoduchý – lenost. Prostě jsem nikdy neměla potřebu si o svých žánrech zjišťovat něco na takové úrovni. Totéž platilo o přednášce o slashi, hlavně tedy o různých zkratkách, které se u povídek vyskytují, aby se dalo čtenáři na vědomí, co všechno za zvrhlosti se zde dá očekávat. Znala jsem jich jen pár, jelikož jak jsem se pak veřejně přiznala:

„Jediné, co potřebuji vědět je, co znamená PG-13, abych věděla, čemu se mám vyhnout.“

Ano, takových hlášek tam padlo dost. Za prvé jsem se v tom prostředí cítila vcelku příjemně a za druhé jsem byla se Sarah Alex, s níž jsme tam prosluly jako zvrhlá dvojka (chudák Glad se občas i naprosto roztomile červenala, když nás slyšela! *in love*)
Akiko si během SA přednášky zřejmě naivně myslela, že jí vybrané série budou určitě všichni znát. Jenže to neznala Sarah. Jediné shounen-ai, které viděla bylo Yami no Matsuei XDDD
Já pak zase perlila, když se nás Akiko na besedě ptala, jestli máme raději shounen-ai nebo yaoi. Má odpověď byla:

„Shounen-ai vyhledávám, jen když potřebuji něco na recenzi, ale jinak dávám přednost yaoi. Pokud možno co nejtvrdšímu.“

Myslím, že už mi nikdo neuvěří, že jsem malá roztomilá dívenka XD
Po besedě jsme se pak tuším s bandou odebraly na zahradu, kde jsme zdrbly tolik j-rockerů, kolik se jen dalo. Glad se bohužel příliš nezapojila, protože se v j-rocku příliš nevyzná. Marajka zase měla problémy se orientovat v anime x_X Vždycky jsem si myslela, že lidé, jež se zajímají o anime nebo j-hudbu, tak musí jednou zákonitě přejít k tomu druhému. Alespoň mi to tak doposud připadalo, ale jak se zdá, tak jsem se mýlila. V každém případě jsem to shledala jako příjemně strávenou chvilku, během níž se naše výbuchy smíchu rozléhaly po okolí. Myslím ale, že Akiko jakožto přítomný zástupce orgů neshledala, že bychom dělaly nějaký bordel…he he.
Jinak jsem hned tohoto prvního dne začala sbírat jakási varování. Za tři se mělo letět z místnosti, ale jaksi se nekonalo XD
Nakonec oficiálního programu se mělo promítat Ai no Kusabi, ale s Glad jsme to měly domů docela daleko, tak bylo na čase zvednout kotvy. Beztak se mi nechtělo brečet mezi lidmi x_X Měly jsme sakra velké štěstí, jelikož jsme jen taktak stihly poslední autobus.


Den třetí
Tentokrát program začínal dřív (již v deset) a tak měla Glad smůlu. Jejím zvykem je totiž vstávat kolem dvanácté, ale já jí z postele vytáhla už v osm XD Jako první měla být přednáška o j-rocku, kterou si připravila Merry. Měla mluvit o X-Japan, Gacktovi a Malice Mizer. Jediné, co jsem měla ráda, bylo právě Malice Mizer, to ostatní fakt nemusím, ale byla jsem zvědavá, jak MM podá. Naneštěstí Glad přehlédla zastávku na níž jsme měly nastupovat, díky čemuž nám autobus ujel. Tím pádem jsem propásla polovinu Merryiny přednášky a přišla až na Gackta, kterého vážně nesnáším. Jenom za tuhle půl hoďku jsem chytla další dvě napomenutí (celkově za oba dny jsem jich měla 8 nebo 9), ale já si prostě nemohla pomoct XD
Další netrpělivě očekávanou přednáškou pak byla ta s názvem „Kdo je bishounen a jak se jím stát“. Akiko však podcenila ochotu a fyzický vzhled mužského osazenstva a tak horko těžko splašila jen jednoho adepta na svou „kouzelnou přeměnu“. Mno, bišík dle mého vypadá trochu jinak, ale řekla bych, že v tom zase sehrál roli můj poněkud pokřivený vkus na muže XD V každém případě tato „přednáška“ zabrala tuším jen dvacet minut s původně zamýšlené hodiny, což byla škoda, ale co se dalo dělat.
I Soutěž byla dobře udělaná. S naší skupiny se přihlásila Marajka se Sarah Alex, ale my s Glad fungovaly jako „strašně nenápadný“ poradní sbor (seděly jsem hned vedle Merry, jakožto organizátorky). Docela hezky jsme se doplňovaly, protože Sarah s Marajkou se neorientovali v snouben-ai, což Glad se svou pamětí na jména a já docela ano, a pokud jde o j-rock, tak víc hlav víc ví. Sarah skončila ve skupince jakýchsi pomyslných druhých míst, díky čemuž za odměnu dostala sadu obrázků od jedné malířky, kreslící bišíky. Svůj balíček pak rozdělila mezi svůj poradní sbor, díky čemuž mám teď knihovnu mnohem hezčí.
Po soutěži se většina shounen-ai linie přesunula na přednášku o echi, na níž jsem se značně pobavila, přestože mi tohle téma není blízké. Co jsem z echi viděla, tak vše obsahovalo zrovna ten japonský hrubý a vulgární humor, který jaksi vůbec nemusím a ani ho příliš nechápu. V každém případě skládám poklonu oběma hochům, kteří ji připravili, jelikož dokázali inteligentním způsobem vyplnit i volný prostor, vzniklý díky nedostatkům techniky (miluji matematické vtipy XD)
Pak už ale zase zpátky do naší třídy, kde se promítala AMVčka a různá japonská hudba. Tohle tam běželo vůbec celý den mezi jednotlivými přednáškami. AMV mi nic neříkala, protože většina byla na mainstreamová anime, která jdou silně mimo mě a navíc, na takové AMV se prostě musíte koukat a soustředit. Když ale pustíte klip od nějaké skupiny, můžete poslouchat hudbu a pokecat s přáteli a to mi přišlo mnohem lepší. Naštěstí se většinou právě pouštěly klasické klipy, přestože to organizátorky nesly se značnou nechutí. Akiko, která dávala přednost AMVčkám, se v j-rocku vůbec neorientovala a na konci akce ho zřejmě začínala z duše nesnášet, což si zrovna nenechávala pro sebe, a Merry zase neměla možnost pustit své oblíbené skupiny. Hold nebyl zájem no. Je faktem, že klip Stay Away od Hyda nebo Laruku tam běžel asi třikrát, což si tedy mohli nechat pro sebe, ale hlas většiny promlouvat. Hlavní je, že se tam protlačilo i pár klipů od mých milovaných Buck-Tick, mezi nimi i Glamorous *in love*
Toho dne jsme si se Sarah Alex a Marajkou zašly na oběd do jedné pizzerie, která byla poblíž. Ceny byly slušné (alespoň u jídla, pití děs a hrůza – minerálka za 22,- x_X). Se Sarah jsme se dohodly, že si dáme pizzu na půl, protože celou bychom nesnědly a poloviční porce nedávali. Navíc jsme už počítaly s tím, že sem zajdeme i dalšího dne a tak jsme si placení rozdělily – první den ona, druhý den já. Mno, při placení mi bylo dost trapně, protože tam holky odpočítávaly tu sumu na korunu přesně, takže jsem odtamtud mizela rudá jak rak. Vážně, asi ještě neslyšeli o tom, že by se mělo nechávat dýžko. Nemluvě o tom, že si tam Sarah Alex chtěla zavolat…v restauraci...ale to se mi naštěstí podařilo jí vymluvit.
V původním plánu bylo, že s Glad zůstaneme i na promítání Winter Cicady, přestože jsem to již (bohužel) viděla, jelikož jsme tak ještě chvilku mohly kecat s ostatními. Sarah Alex a ostatní se však sbalily a odešly, o čemž jsem se dozvěděla pouhopouhou náhodou. Bylo od nich fakt milé, že daly vědět x_X Neměly jsme tedy důvod proč zůstávat a tak jsme se opět vydaly na cestu domů.

Den čtvrtý
A byla tu sobota, můj poslední den v Praze. Díky balení jsem si musela trochu přivstat, ale nakonec jsem u Gladness snad nic nenechala nebo o tom alespoň nevím. Sobotní program už byl docela slabota, pokud šlo o mě. Zaujaly mě tam dvě věci, ale nakonec jsem šla jen na Chcete být otaku, což byla soutěž v duchu Chcete být milionářem? Samozřejmě jsem se opět nechytala, protože pokud už se náááhodou stalo, že jsem o nějakém zde zmiňovaném anime slyšela, tak jsem o něm skutečně jen slyšela XD Nuda ale rozhodně nebyla.
Poté už jsme s Glad v programu nenašly nic, co by nás zaujalo, a tak jsme se začaly pocházet po okolí a drbaly koho a co jsme mohly…jako vždy ^^;
Kolem dvanácté jsme se pak se zbytkem (Sarah Alex, Marajka, Merry) sešly v pizzerii, abychom se naobědvaly. Tentokrát jsem naštěstí platila já, takže se mému chování snad alespoň trochu vylepšila pověst ^^; Docela jsem byla ráda, že s námi tentokrát šla i Gladness. S Merry jsme si totiž dost nesedly. Už na ICQ to bylo takové na hraně, ale tady na advíku se to prostě vyostřilo (mno, vlastně jsme tam chvílemi neměly daleko k tomu, abychom se navzájem sežraly). Je jednou z těch, co nesnese kritiku svých oblíbenců a já jsem zase jednou z těch, co kritizují koho se dá (samozřejmě spíše ze srandy, vždyť to odnáší i moji milovaní hoši z B-T). Nebylo to však jen tím. Prostě je jednou z těch, na nichž mi po chvíli začne vadit úplně všechno, a naopak. Ale to už se hold stává. Mě to moc nedeptalo, ale představa, že bych byla jen ve společnosti Marajky a Sarah, které se s Merry normálně bavily, mi nebyla moc příjemná, protože bych se za takové situace nemohla vyvarovat chvil vzájemného nuceného kontaktu. Prostě by to napjalo celou atmosféru a to by byla škoda. Takhle jsem se ale mohla obrátit na Glad a bylo to v pohodě.
Po obědě jsme ještě chvíli kecaly, ale pak už jsme se musely se Sarah vydat na cestu. Bylo dohodnuto, že mě odvezou její rodiče, kteří nás měli vyzvednout snad někde na Zličíně. Jediné, co jsme musely bylo najít způsob jak se z Petřin dostat na nejbližší metro. Skočily jsme si tedy pro věci nahoru do třídy (já si je tam toho rána uložila), kde jsme se ještě loučily s Diou. Bohužel ani já se nevyhnula jejímu děsivě dlouhému objetí. Nejsem jednou z těch, co by si na tohle zrovna potrpěli, vlastně mi takový tělesný kontakt přijde trochu nepříjemný a trapný, ale už si začínám zvykat, že je to u lidí asi běžné. Ovšem ono je objetí a hodně dlouhé objetí x_X
Poté, co mě Sarah vysvobodila, už bylo ale na čase, abychom se odebraly na zastávku. Nejdřív jsme to chtěly zkusit tramvají, ale tam nám bylo řečeno, že v tramvajích se lístky neprodávají. Fááákt děsně vtipný. A jak to má asi udělat někdo, kdo v Praze nebydlí, navíc v sobotu odpoledne? Geniálně vymyšlené. Nechápu, proč by se nemohly prodávat i v tramvajích, když to v autobusech a metru není problém? Svaté naše čipovky a automaty přímo v autobuse.
No nic, přešly jsme tedy na zastávku autobusu a chtěly po Gladnes jednu jedinou triviální věc – aby nám řekla jakýkoliv autobus, který nás doveze k jakémukoliv metru. Vychrlila na nás polovinu jízdního řádu s tím, že tohle a tamto není časové výhodné, že takhle tam budeme dřív, ale když pojedeme tady tím, tak….(co mi máti říkala, vlastnost všech Pražáků x_X) Nevydržela jsem to a zase jí suverénně skočila do řeči, ať nám řekne první autobus, který tu zastaví a pojede kolem nějaké stanice metra. Nakonec se přeci jen podařilo, došlo na loučení a pak hurá na zpáteční cestu. Konečně domů!

Nejsem příliš společenský tvor, takže ty tři dny v cizím prostředí, neustále mezi lidmi, mě dost vyčerpaly. Doma jsem pak zalehla v osm a probudila se až po čtrnácti hodinách. Navíc mě děsně bolely nohy. Od 13-ti let chodím jen v podpatcích, ale i na mě už to bylo trochu moc. Ty boty k lolita šatům mají docela vysoký podpatek a já v tom byla na nohou celý den. Kolikrát jsme při čekání na hromadnou dopravu stály na místě i dvacet minut. Ten odpočinek přes noc prostě nestačil a tak mě už druhý den po pěti minutách chůze zase chytaly křeče. Ale pro krásu se hold musí trpět a já si ve svých šatečkách přišla strašně krásná. Na dívčích toaletách pak bylo jedno velké zrcadlo. Wuff, to mi neměli dělat. Strávila jsem tam strašně moc času, z čehož samozřejmě moje známé zase nemohly. Ale když to zrcadlo odráželo takové pěkné věci *zasněný pohled* Ty šaty se mi líbily a myslím, že ostatním také, což mě velmi potěšilo ^^

A to už je asi všechno…paměť hold zase zklamala a Glad nedovolila, abych si zážitky sepisovala už u ní. Takže zase někdy

See you later, Space Otaku

Žádné komentáře: