úterý 15. května 2007

Bodaiju Macuri

Fotky z akce zde

Zřejmě se ze mě stal naprostý cvok, co nesnáší zcela volné víkendy, jelikož když už je nezaplácám semináři z Japonska, či nějakými návštěvami, tak se vydám za kulturou. To se stalo i tuhle sobotu (12.5.07). V Praze se již druhým rokem odehrávaly slavnosti jara v duchu japonských tradic, které pořádala tuším Česko-japonská společnost, a já si řekla, že by to mohlo být zajímavé. Samozřejmě se mi nechtělo jet samotné, takže jsem hodila nějaké informace i Sarah Alex, protože ta by se tam mohla chtít podívat také. Nemýlila jsem se. Ona nakonec ještě řekla jednomu svému známému, Pražákovi, aby se k nám přidal, takže už jsme měly dokonce i jisté, že na Vyšehrad trefíme. Znám toho kluka ze seminářů a bylo mi jasné, že když pojede on, budou se ti dva víceméně bavit jen spolu, což se mi zrovna nelíbilo. To bych tam rovnou mohla vyrazit na vlastní pěst. Naštěstí i já znám jednu Pražandu a tak jsem napsala Gladness. Když už jsme měli zajištěného průvodce, tak by naše procházka Prahou tentokráte nemusela být tak....dlouhá XD Glad sice nejdřív odmítala, jelikož chtěla mít volný víkend, ale měla smůlu, ukecala jsem ji. (Celou dobu jsem pak musela poslouchat, jak musela brzy vstávat! A to jsme se setkali až kolem půl jedenácté x_X).

Narozdíl od našich pražských přátel, my se Sarah jsme měly cestu poněkud komplikovanější než jen nasednout na správné metro a jet. Sarah vybrala autobus, který od nás vyjížděl tuším kolem desáté, či později. Jenže kdyby akce začala přesně, tak bychom nemuseli stíhat začátek a první dvě akce byly čtvrthodinové. Navíc jsem se nechtěla nikam hnát. Takže se jelo o hodinu dřív, což mi SA (Sarah Alex) ani Gladness během celého dne nezapomněly vyčítat. Hold oblíbená jako vždy...

Asi půl hodiny před příjezdem na naší konečnou zastávku jsem psala Glad, jestli je na cestě, protože jsme v jedenáct museli být na Václaváku, abychom se setkali s Davidem, tím Alexiným známým. Ne že bych Glad nevěřila, ale při mém štěstí se zase někde ztratí a co pak...x_X

Za chvíli mi přišla odpověď :
"Promiň, nějak jsem zaspala. Právě vstávám." No to snad ne! zatrnulo ve mě, naštěstí zpráva pokračovala, ve smyslu: "To byl jen vtip".
Zabít tu holku x_X

Na Dejvicích (ano, zase tam) jsme se s Glad úspěšně setkaly a vyrazily na Václavák.Cestou jsem si samozřejmě nezapomněla dělat z Glad legraci, z toho, jak se věčně ztrácí...obzvláště po tom, když mi vyprávěla historku o bůhví-kolikahodinové cestě do knihovny. V metru jsme se trochu zakecaly a přestaly dávat pozor na zastávky, Glad nás ale naštěstí vykopla na té správné, třebaže se od nás nedočkala důvěry. A divte se, když prohlásí tohle:
"To si jako myslíte, že nepoznám Můstek? Kruci, kudy teď?"
Následoval výbuch smíchu. Ano, moje malá Glad se mě zase jedno snažila přesvědčit o tom, že je majitelkou funkčního orientačního smyslu. XD

Po setkání s Davidem a krátké zastávce v Mekáči jsme se konečně odebrali na Vyšehrad. Naneštěstí se zdálo, že nám ten den počasí příliš nevyjde, jelikož každou chvíli pršelo. Když jsme se konečně procházeli v okolí příprav akce, tak vykouklo sluníčko, avšak ne na dlouho. V čas, kdy měla samotná akce začít, zase začalo silně pršet. Alexin deštník byl už dávno v pánu, takže mi víceméně (spíš více) šlohla ten můj. Seděly jsme na lavičce - z jedné strany Sarah s mým deštníkem, z druhé strany Glad se svým deštníkem a já mezi nimi. Bylo vážně úžasný, jak na mě z těch deštníků neustále tekla voda, doporučuji *otrávený pohled* Nakonec SA dostala geniální nápad - totiž trochu naklonit deštník, aby stekla voda. Samozřejmě, že to nasměrovala přímo na Gladness, čímž ji skvěle zmáchala. Z mě nepochopitelného důvodu jí to pak Glad oplatila stejnou mincí, ovšem s tím, že vodu vylila na mě x_X Následovala vskutku zajímavá bitva deštníků, jež bavila šíré okolí.

Poslední déšť toho dne skončil a po zbytek dne už bylo vážně hezky, takže akce mohla začít.
Celou tu slávu zahajovaly a ukončovaly bubny taiko. Bylo to impozantní představení, během něhož jsem trochu litovala, že nemám kameru, protože těch pár fotek, co jsem udělala to mohlo vystihnout jen sotva.

Po nich následovala lukostřelba kyudo. No...to nebyla zrovna adrenalinová věc. Nejspíš se teď projevím jako naprostý negramot, ale sledovat jak si tam celou věčnost nastavují šíp a pak si dvakrát vystřelí do bílé plachty, to fakt není pro mě....jsem dítě zkažené americkými filmy.

Následovala jakási miniliturgie, která mě - zapřísáhlému atheistovi - příliš neříkala, ale očekávat, že se tam něco takového neobjeví by bylo hodně naivní. Ovšem po ní přišel zlatý hřeb celého dne - totiž tance bugaku v podání japonské ženské skupiny Kjóto bugaku-kai. Jestli jsem u bubnů taiko litovala absence kamery, pak tady nesčetněkrát více. Tyto japonské tance jsou sice na české poměry poněkud strnulé a možná by se dalo říci i jednotvárné, ale mě se líbily. Přišlo mi to, jakožto naprostému laikovi, dokonale propracované a to od kostýmů až po poslední pohyb, obzvláště pak ten třetí. I kdyby se všechno ostatní pokazilo, rozhodně bych už jenom kvůli tomuhle nelitovala, že jsem se do Prahy vydala.

Jediné, co mi trochu vadilo, byl uvaděč. Ne že by byl špatný, to ne, ale za každou cenu se do celé téhle akce snažil vnést něco vyššího, duchovního, což mi přišlo trochu ulítlé vzhledem k tomu, že se na to lidé přišli podívat jako na atrakci, s foťáky a kamerami...a navíc zase já a cokoliv náboženského XD

Po skončení akce jela SA hned domů (ona už je prostě taková), ale já se dohodla s Glad, že odjedu až tím dalším. Chtěla jsem s ní ještě pořádně pokecat a tak nějak celou záležitost uzavřít stejně klidně jako jsem jí začala.

Chvíli jsme se procházely Vyšehradem, kde mě k mé smůle kdosi zastavil. Nějaký mladík, jehož jsem zprvu nepoznávala. Ovšem, když se zeptal, jestli si pamatuji kdo je, tak jsem samozřejmě odpověděl, že ano, třebaže mi v hlavě probíhala místa a příležitosti, z nichž bych ho mohla znát. Možná někdo ze semináře? Ne...a pak jsem si vzpomněla. Kdysi jsem ho potkala na chatu, kde se mě ovšem neustále snažil sbalit a zvát do Prahy a jakožto vzorový příklad mužské populace nedokázal pochopit, že slovo ne, znamená ne...x_X Naštěstí byl na muže nadprůměrné inteligence, takže mu došlo, že zrovna nemám náladu se s ním bavit a rychle odešel. Alespoň že tak...I když docela mě to na chvíli vyvedlo z míry. Všechen můj sarkasmus na okamžik zamrznul, což bylo jeho štěstí XD

V každém případě jsme se pak s Glad vrátily k naší procházce Prahou. Ta se z větší části odehrávala na Starém Městě, v blízkosti známých oblastí. Nerada bych riskovala, že se ztratíme a já prošvihnu bus. Což se stejně málem stalo.

Když jsme totiž měly procházení dost, tak jsme si sedly a nějak se zakecaly. Pak najednou kouknu na čas a whuups...za třicet minut mi jede z nádraží autobus a já tvrdnu někde u Václaváku. Vyrazily jsme tedy na Můstek a z něj pak na Muzeum, kde jsem měla přestoupit (proč mám pocit, že to zase Glad brala tou komplikovanější cestou?) Metro z Muzea nám ale ujelo a nám začalo docházet, že tím dalším to nestíháme, takže jsme změnily směr na Dejvice. Jako blbci jsme se vrátily zpátky na Můstek a odtud rychlo-cesta směr Dejvice- zastávka. šlo o minuty, ale my si stejně neodpustily malé bloudění v metru. To aby to bylo víc adrenalinové, chápete.

Autobus jsme stihly, ovšem já cestou málem vyplivla plíce. Pár metrů běhu, trocha schodů a moje fyzička vyvěsí bílou vlajku, to jsem to dopadla x_X Další cesty však probíhaly bez komplikací a tenhle autobus dokonce i jel až do Litvínova, takže pohoda jazz, jak by řekla moje sis.

Teď už mě ovšem toliko zajímavých akcí nepostihne, jelikož je přede mnou matura a přijímačky. Eh...mým první krokem je sehnat si všechny poznámky a už to bude dost komplikovaný x_X Prostě učebnicový příklad pilného studenta...^^ Ale teď už letím na učení, takže...

See you later, space travellers

Žádné komentáře: