sobota 8. dubna 2006

Fotostudio po domácku

Asi každý zná pořekadlo „Když je kocour pryč, myši mají pré,“ a asi každý ho alespoň jednou za svůj život převedl do reálu. Konečně nastal pátek, který jsem jakž takž přežila (nebýt však horké čokolády, tak nevím, nevím…). Většinou si v pátek odpoledne chodím lehnout, abych načerpala síly na noční práci na počítači, kde pak doháním týdenní skluz, způsobený mou nepřekonatelnou leností. Tentokrát to však v plánu nebylo (ach jo). Se sestrou jsme se dohodly, že je na čase, abychom si na net pořídily fotografie, které by vystihovaly náš součastný stav, jelikož na těch, které byly nafoceny před čtyřmi pěti lety, byste nás nepoznaly, ani kdybychom se představily. Minulé fotografie, byly pořízeny v Chorvatsku. Tentokrát jsme však takovou možnost neměly, tak jsme si musely doma pořídit své vlastní foto studio. Podle prvotního plánu se mělo fotit v sobotu dopoledne (proto žádné ponocování), protože jinak bych svou sestru doma nezastihla.


Nakonec jsem přeci jen neodolala a po škole si na hodinku lehla, abych po probuzení zjistila, že se táta někam chystá. Když pak večer přijela matka, aby mi řekla „Ahoj,“ a zase odjela, začala jsem se trochu nudit. Na fotky jsem se těšila, jelikož jsem měla pár pěkných nápadů a právě díky tomu došlo ke změně plánu. Po příchodu mé sestry (někdy v deset hodin večer) jsme se dohodly, že bychom to mohly nafotit hned, dokud jsou naši pryč, jelikož jen tak se vyhneme těm jejich kecům. Nejdřív jsme tátovi trochu prohrábly skříň, abychom našly fotoaparát a nakonec i blesk a film. V pokoji jsme připravily vcelku ucházející osvětlení a pozadí, které snad dokážu vcelku rychle ve Photoimpactu odstranit a nahradit něčím jiným, nebo bude minimálně vypadat lépe než ten bordel, co v pokoji máme. Zatímco si sestra hrála s fotoaparátem a zlikvidovala jeden film („Já nic, já veverka!“), já si prohrábla šatník a vytáhla pár černých šatů, ve kterých jsem se měla fotit. Po menších potížích jsme přeci jen začaly.

První fotka, druhá fotka… ŘACH! Sestra při couvání zakopla o lampičku a zlikvidovala žárovku. U ní vlastně ani nic neobvyklého, protože jenom za poslední tři měsíce zlikvidovala už čtyři (asi raději spáchají sebevraždu, než by se od ní nechaly rozsvítit). S povzdechem najdu novou žárovku, zamontujeme jí a focení pokračuje. Vcelku jsme se u toho nasmály, jelikož ty naše průpovídky stály za to. Škoda, že jsme to nemohly nahrát na video.

Focení, zatím jen mé osoby, pokračuje dál. Tak trochu se snažím stylizovat to všechno do gothick stylu, ale vážně netuším, co z toho vypadne.

A ŘACH! No zkuste hádat, co se stalo….Ano, sestra rozbila další žárovku. Dvě za večer, to se jí zatím stalo jen jednou. Fajn, za neustálých připomínek o týrání žárovek jdu pro další oběť. Ta už je ovšem poslední, takže svou sestru důrazně varuji, že pokud si nedá pozor, tak na bůhví jak dlouho vyřadí hlavní zdroj světla v našem pokoji. Naštěstí si pozor dala.

Kromě koček, které měly neustálou tendenci se plést do záběrů, už se nevyskytly žádné další problémy. Snad jen sestřin truchlivý proslov nad jejími kalhotami nám zabral několik minut práce. Měla totiž jedny oblíbené kalhoty, které si roztrhla a tak je dala matce zašít. Byly však již poměrně staršího data a tak se matince jak si v rukou úplně zlikvidovaly (hih, ať mi nenamlouvá, že to nebylo schválně. Nesnášela je). Dva měsíce hledala odvahu, jak to své dceři říct, ale nenašla. Nakonec byla ta pocta přenechána mě a to právě na dnešní večer (no tak jsem z toho měla radost, no…). Měli jste vidět ten cirkus (Moje Kalhoty! Oni mi zabily kalhoty!) :D Třískala jsem se u toho smíchy…ostatně tak jako celý večer. Ono je dost komplikované udržet vážnou tvář, když se postavíte do jisté pózy a teď vidíte, jak váš fotograf najednou divně koukne na fotoaparát, zatřese s ním, opět zkusí jednu z těch točivých věcí, zakvrdlá s ním a nakonec se na danou hodnotu dostane tak, že do přístroje párkrát šťouchne. Tátův foťák je vcelku kvalitní…jen už bere trochu přes čas.

Dvanáctá hodina odbila a poslední fotka padla. Teď už nám nezbývalo nic jiného, než v rekordním čase přeměnit nepořádek domácího fotostudia na náš obvyklý chaotický pořádek se skrytým vnitřním řádem, který nelze pochopit pokud nejste vnímavá a geniální dušinka (což můj otec není).

Má sestra již zcela vyčerpaná spí a já si tu píšu pár poznámek do blogu, protože bych nerada na tyhle prkotinky našeho potřeštěného života zapomněla. Jen doufám, že půjdu spát dřív, než přijdou rodiče, protože zrovna teď nemám náladu si s nimi povídat a vysvětlovat jim tu..ehm..menší nepořádek po celém bytě.

2 komentáře:

My Hope Die řekl(a)...

muhehe...za ty žárovky nemůžu, oni sou trošku víc emo a že si vyberou zrovna moje rozsvícení na sebevraždu tak to na mě neházej a beztak si zapoměla zmínit že to focení bylo uplně na nic páč ty fotky nevyšli.
A vraždu mých oblíbených kalhot pomstím bojte se bojte MUCK MUCK

T'Sal řekl(a)...

My Hope Is Alive and Happy : Na to ti tak skočím. Chudinky žárovky...asi si začnu dělat čárku za každou tebou zavražděnou žárovku. Kolik to bylo minulý měsíc? Dvě? XD

V době, kdy jsem to psala, jsem výsledek ještě neznala a pak jsem si nevzpomněla. Skleróza je děsná věc.

I ty mstiteli XDDD