čtvrtek 9. března 2006

Věčná noc a věčný hřích

...aneb co mě napadá za temných nocí.

A už je to tu zase. Jsem sama doma, spát se mi zdaleka nechce a venku je nádherná temná noc (když nepočítám světlo blízkých chemičáků). Tolik bych si teď přála vyjít ven, procházet se nočními ulicemi, prázdnými a nebezpečně tichými. Tolik bych si přála se ztratit ve stínu a hned na to být zase zaplavena ponurým světlem lamp.


Když se podívám z okna v kuchyni je ta touha vyjít ven ještě silnější. Svítí tam jediná lampa, jejíž světlo je obklopenou neproniknutelnou temnotou. Z té temnoty vystupují jen větve stromů, kymácející se sem a tam, jakoby ony jediné mohly vstoupit do obou tak odlišných světů. Co tam asi je? Co se skrývá pod tou rouškou noci, jejíž tajemství bych tolik chtěla poodhalit? Kolik démonů noci tam žije ve věčném stínu, odcházejíce zpět do podsvětí s prvními slunečními paprsky? Kéž bych mohla s nimi, do té bezměsíčné věčné noci, v níž vzkvétá hřích spolu se smyslností. Kéž mohla bych se s nimi napít sladké krve, jejíž pramen stekl by mi po rtech. Tančit s nimi, zapomenout na svědomí, na následky činů, na život. S nimi bych byla tak blízko, tak blízko té hranici jež dělí svět živých od toho, z něhož není návratu. Ano, v té nikdy nekončící lehkomyslnosti, s níž bych brala život svůj i životy ostatních, bych neustále cítila Její pohled, ruku, jež by mě přidržovala na vratkém provazu, na jehož jedné straně by vše začalo zrozením a na té druhé pak samotnou Smrtí, která by mě jednoho dne srazila dolů

Pro mne ale zřejmě není na onom světě místa. Nebo možná nemám odvahu odejít. Třeba bych překročila kruh světla lampy a zjistila, že tam nic není. Jen svět, který znám. Ne, raději zůstanu zde, dušena tou věčnou touhou, avšak s neporušenými sny, jimž se můžu oddávat. Beztak si pro mě jednou přijde, ale já nebudu truchlit. Budu se smát, protože vím, že za mnou jednoho dne pošle i mé nepřátele, i ty, z jejichž těl jsem chtěla vypustit duši, ale nenašla jsem v sobě dost odhodlání. Vím to, protože Ona je spravedlivá. Je jediná, kdo nás obejme všechny...možná dřív, možná později, ale jednou určitě. Před ní není kam utéct.

Žádné komentáře: