neděle 21. ledna 2007

Jak zemřel Kami z Malice Mizer

...aneb malá teorie jen pro silné povahy.

Jednou jsme se zase tak sešly se Sarah Alex na ICQ, takže už teď je každému, kdo někdy nějakou naší debatu zažil, jasné, jakého kalibru ta naše témata zase byla. Obě v současnosti procházíme jakousi Malice Mizer érou, kde nás obě velmi dojímá životní příběh tamnějšího bicáka Kamiho, který zemřel náhle ve velmi mladém věku. Jenže to bysme nebyly my kdybychom to vše nezvrátily do černého humoru, přestože ho máme vlastně rády.

sobota 20. ledna 2007

Vánoce - čas hrůzy a hororu

Vánoce....Čas míru, lásky a rodinné pohody. Všude vůně jehličí, skořice, pečeného cukroví...Alespoň to do nás hustí z každé reklamy, na kterou narazíme. Už jenom kvůli nim si myslím, že jediným důvodem, proč se tady v našem malém ateistickém státě tahle "tradice" vůbec udržuje, je hybná síla médií, jež se z této příležitosti snaží vytřískat, co mohou. K smrti nesnáším tuhle komedii na šťastnou rodinu, kterou všichni jako na povel začnou hrát, a projevíte-li nezájem, či nesouhlas, vytasí se na vás s tím, že tohle nemůžete pochopit, protože jste příliš zabednění, materialističtí sobci a cynici. Ano, jsem jedním z nich a jsem na to hrdá!




Proč musím každý rok "slavit" tento svátek, třebaže nejsem ani křesťan, ani pohan, tudíž pro mě tento den nemá žádnou váhu? Radši bych chodila do Ústavu, než zabíjela dny posloucháním rodinných hádek, jejichž počet se zvyšuje úměrně se stresem a dobou, během níž jsme pohromadě.

Každý se na Vánoce těší, přestože to znamená jen další velké utrácení, další shon a zmatek, další nabourání běžného, předem připraveného života. Vážně, neznám větší slasti než se dívat, jak se máti rozčiluje s cukrovím, třebaže by ho mohla koupit v pekárně a ušetřit si tak mnohahodinovou námahu. Samozřejmě že je pak naštvaná i na mě, že jí nepomáhám, ale já jsem toho názoru, že když si dobrovolně vybrala tu komplikovanější cestu, tak ať si jí taky užije.

Od doby co máme PC, trávím Vánoce na něm. Mým cílem je pokud možno se co nejvíce vyhnout rodině a tak i nepříjemnostem s ní. Hezky si tu kecám s podobně založenými známými, věnuji se činnosti, která je pro mě důležitá či zábavná a snažím se zapomenout na ten horor, co mě čeká kolem šesté večer. Co máme druhé PC je to podstatně snazší, jelikož se mě odtud nikdo nepokouší vystrnadit. Porovnáváním tohoto a minulého roku jsem došla k závěru, že spokojenost rodiny se úměrně zvyšuje se zvyšujícím se počtem PC v domácnosti (a to nejen o Vánocích). Nejspíš o tom jednou napíšu nějakou studii.

Tyhle Vánoce jsem byla navíc nemocná (díky Gladness), takže má nálada zůstala viset někde u mínus třiceti. Když jsem se někdy k poledni vyhrabala z postele a nasnídala se (naobědvala), vyrazila jsem rovnou za svým miláčkem, jenž mi poskytoval útěchu i v tak bezútěšný čas. Ano, mé PC nikdy nezklame...tedy pokud zrovna nekolabuje. Umělohmotného stromku v obýváku jsem si všimla, až když jsem se tam tak třikrát prošla sem a tam.

Moji drazí rodiče jsou již dobře obeznámeni s mým postojem k Vánocům, takže se na mě nevyžadovala účast na celorodinném sledování TV, kde dávali ty samé pořady co posledních x let zpátky. Díky bohu za to, jelikož já tu měla mnohem zábavnější program (Sensitive Pornograph forever!). Krátce před šestou jsem však musela své PC opustit a přetrpět rodinou večeři, během níž jsem radši byla zticha, jelikož se matka na můj vytříbený cynismus netvářila zrovna nadšeně. Po večeři následovalo rozbalování dárků...

Jé ručník od babičky...to je ale překvapení!

Hmm, Martini od máti a krabice DVD od táty, další překvapení!

A pak zase hodně rychle na počítač, než mi tam vleze fotřik!

Další štědrý den byl za mnou, díky čemuž i to nejhorší, co se letošních vánoc týče. Návštěvě u babičky Červené jsem se vyhnula díky chřipce (tentokrát upřímně děkuji, Glad) a ta druhá přišla k nám, takže jsem zase mohla být na PC. Když mě viděli v jakém jsem stavu, neměli ani moc řečí.

Co se Silvestra týče, opět jsem ho "slavila" u PC s tím, že jsem po půlnoci na chvíli vyběhla ven vypálit si svých pár prskavek (nic nebezpečnějšího do ruky nevezmu), trochu se se sis projít po městě a nakonec zjistit, že už se nedostanu na internetové PC, jelikož si fotřík zase hraje na autoritu (co na tom, že se na net dokopal až za tři hodiny x_X).

Mno, a pak už zbývalo jen pár dní a zpět do Ústavu. Samozřejmě jsem se během prázdnin na učení ani nekoukla, takže to bylo vskutku veselé. Navíc jsem si hodně rychle odvykla psát a první hodinu jsme měli tuším dějepis…tímto se na vědomost dává, že kdokoliv najde odpadnutou pravou ruku, ať se mi ozve.

To už je ale pro dnešek vše, takže

See you later, space atheists!




(já a můj pokus o americký úsměv na štědrovečerní večeři)


Návštěva Prahy

...aneb jak zažít horor na vlastní kůži.

Tak jsem zase tu, třebaže po dlouhé době. Ne že by se v mém životě nedělo nic zajímavého (právě naopak), prostě jsem jen byla děsně líná. Mno, zkusím zavzpomínat a uvidím, co ze mě vypadne.



Jako první bych vzala své zážitky z doby před Vánoci, jelikož je mám stále v živé paměti, přestože je to již půl věčnosti. Má drahá, milována a ctěná Gladness, jíž jsem poznala přes BL fórum, do mě dlouho hučela, že bych za ní mohla přijet, když už ona jednou absolvovala cestu sem. Abych pravdu řekla, moc se mi nechtělo. Jestli něco nesnáším víc než cestování, tak pobyt v cizím prostředí. Nakonec jsem se ale rozhodla, že přeci jen tuto malou výpravu za anime...tedy za mou drahou přítelkyní podniknu. Dohodly jsme se, že by se to mohlo odehrát tu středu před Vánočními prázdninami, jelikož se na Gladnessině škole měl konat sportovní den, na němž by jí jistě nikdo nepostrádal. Tohle datum ovšem padlo, jelikož já měla seminář z čj (chybět na něj by se rovnalo sebevraždě) a s ním i referát o Oscaru Wildovi + další dvě, tři písemky během dopoledne. Dalším příhodným dnem byl pátek, kdy u nás probíhala školní besídka (jediná zábavná za tu dobu, co v Ústavu straším), takže by to příliš nevadilo. Tak nějak z toho rovnou vyplynulo, že bych u ní přespala.

Pominu takový ten blázinec jako děsivou středu, třídní sraz, lítání po úřadech kvůli špatně vyřízené pojistce, odesílání naprosto legálních balíčků s anime a vánoční nakupování se sis, kdy jsme většinu dárků koupily u Matika v podobě alkoholu a zbytek pak v knihkupectví, a přejdu rovnou ke dni D.

Celá šťastná jsem vstávala v pět hodin ráno...tedy pokusila se vstát (samozřejmě jsem zase zaspala) a málem si nechala ujet autobus na nádraží. Když jsem konečně seděla v buse (kupodivu správném), nažhavila jsem mp-trosku a ještě trochu rozjímala nad životem. Bylo dohodnuto, že vystoupím na konečné. Problémem bylo, že v jízdním řádu to byla zastávka Dejvická, zatímco v praxi zase ta na Hradčanské, takže trvalo asi hodinu, než mě Gladness konečně našla, jelikož naprosto dokonale ignorovala všechny mé instrukce a popisy.

Kéž by tak skončily útrapy spojené s touto návštěvou! Ale nebylo mi přáno (překvapení!). Glad se samozřejmě rozhodla mi pomstít za všechny ty kecy, co jsem na ní kdy měla, a vytáhla mě na vánoční nákupy, které nechala na poslední chvíli. Za ty dva dny jsme lítáním po krámech (a to na neustále se opakující dráze Anděl-Václavák) strávily osm hodin! Osm!!! Ani netuší, jak v tu dobu byla blízko své smrti x_X

Ke konci prvního dne jsme se setkaly s KatkouSedl, další známou z BL fóra, díky čemuž se má agrese drobet snížila. Navíc mě Katka podpořila, takže se nám podařilo Glad přesvědčit, že toho nakupování už bylo vážně dost.

Během poslední cesty metrem toho dne (a že jich bylo) jsem se uklidňovala myšlenkou, že už budu mít klid. Tentokrát jsem nebyla daleko od pravdy. Když jsme přišly ke Glad domů, nikdo tam ještě nebyl, tak jsme se hezky uklidily k ní do pokoje. Toho dne měla přijet i přítelkyně jejího otce spolu s jejím synem, jehož Glad ještě neviděla (trošku hloupé načasování, ale co). Po jejich příjezdu jsme se tedy šly představit dolů, kde mě čekal menší šok, jelikož se z toho kluka vyklubal můj ex-spolužák ze základky. A pak že svět není malý! Příliš jsme nepokecali (vlastně vůbec), jelikož jsme se s Glad zase rychle vypařily nahoru, kde jsme rozebíraly, co se dalo - anime, chlapy, hudbu, knihy, známé...Nakonec se mi podařilo vydobýt chvilku na jejím PC a pustit jí pár klípků s Buck-Tick. Bohužel jsem se nesetkala s odezvou jakou jsem čekala, protože ten největší kompliment, který na jejich účet (resp. na Sakuraiův) Glad prohlásila bylo: "Vcelku pěkná vykopávka."

Málem letěla oknem.

Asi si budu muset zvyknout, že se většině lidem prostě líbí mladá, ničím nevýrazná štěňata x_X

Pomalu na nás začala padat únava celého toho dne a proto Glad přisunula mojí postel k PC, kam jsme se obě uvelebily, abychom shlédly pár dílů Yashi, japonského hraného seriálu, který se mi velmi líbil, přestože tam herci ukazovali to nejhorší ze svého hraní. Chybou však bylo, že jsme nechaly deku pod sebou, což jsem po dvou hodinách, kdy jsem se probrala, pociťovala především já, věčný zmrzlík. Byť jsem zavřela okno, v pokoji stále nebyla přijatelná teplota a tak mi nezbývalo, než se nějak pokusit usnout a doufat, že se snad Glad nakonec přeci jen odvalí do svého pelechu (tedy ono tam proto bylo důvodů víc než jen zalehlá deka, ale to radši nebudu rozebírat). Skutečně se mi zadařilo a já na chvíli zabrala. Po probuzení jsem s radostí zjistila, že je má postel prázdná, ale než jsem stačila zareagovat (zkuste si reagovat rychle, když jste zmrzlí a nevyspalí), vrátila se Glad z koupelny a lehla si zpátky do mojí postele...na mojí deku...V té chvíli jsem byla psychicky na dně, což mi vydrželo někdy do páté hodiny ranní, kdy se Gladness konečně rozhodla rozestlat svůj pelech, a já se tak dostala ke své milované dece!

Druhého dne se nám z peřin moc nechtělo, ale nakonec jsme se přeci jen daly trochu dokupy, najedly se, skoukly epizodu nějakého anime a zase drbaly. Podle plánu jsem měla odjet jedním odpoledním autobusem. Díky předešlému prochladnutí v centru města a pak i v noci jsem začala pociťovat, že na mě jde chřipka. Nebylo mi zrovna nejlíp, takže když jsem pak viděla, jak na zastávku přijíždí přeplněný autobus, do kterého se již nevejdu, chtělo se mi vraždit. Trochu jsme zapomněly vzít v úvahu, že je den před Vánoci, navíc sobota, takže spoje nejezdily tak často. Whuuups...

Co to pro mě znamenalo? Další nakupování...bylo mi mizerně a Glad mě vytáhla na další nákupy, jelikož předešlého dne dokázala za pět hodin koupit jen jeden jediný mizerný dárek!!!! (nádech, výdech...). Po menší dohodě mě nakonec domů hodila přítelkyně jejího otce, jelikož byla z Litvínova. Domů jsem přijela unavená, nemocná, psychicky zdeptaná a bez peněz někdy kolem osmé večer...


PS: Chřipku ode mě pak chytila celá rodina. Mám tě od nich pozdravovat, Gladness.