sobota 26. srpna 2006

Zpověď jedné závislačky

...aneb ministerstvo zdravotnictví varuje: "Yaoi škodí zdraví!"

Každý má nějaký ten koníček - někdo hraje tenis, jiný zase luští křížovky. Mno, a já se koukám/čtu, jak si to spolu rozdávají dva chlápci ^^ Kdybych chtěla spočítat všechny, co mě díky tomuhle kdy považovali za divnou, nejspíš bych se nedopočítala. Naštěstí se však jejich počty pomalu zmenšují, jelikož se spíše pohybuji ve společnosti podobně "postižených" individuí, která si našla stejnou zálibu, ať už ve formě slashe nebo v podobě japonského komixu (mangy), přesněji řečeno yaoi a shounen-ai. Když se tak nad svými známými zamyslím, patřím do jakési uzavřené komunity, jejíž členové jsou roztroušeni všude možně po netu, kde páchají své stránky a povídky a podporují porušování autorských práv. Myslím, že uzavřenost této komunity spočívá v tajemství, které se většina z nás bojí prozkoumat, aneb jak řekl jeden muž, kterého znám :

"Zajímalo by mě, jak to vypadá, když se banda holčiček baví o teplých chlapečcích."
*menší autorská úprava*

Myslíte ale, že si někdy nějaké yaoi stáhne?



Jak jsem s tím vlastně začala? Sama nevím. Tak nějak to přišlo. Myslím, že yaoi byla jedna z prvních věcí, na níž jsem narazila v průběhu svých prvních pátrání po původu a obsahu slova anime a manga. K této oblasti japonského filmu a komixu jsem se dostala přes hru Final Fantasy VII, které jsem se nejprve trochu bránila a následně jí naprosto propadla (hlavně tedy tomu sexy záporákovi tam ^~ ). Následovalo dlouhé a vyčerpávající pátrání po galeriích, v nichž bych mohla nalézt nějaký nový obrázek Sephieho, nad nímž bych mohla vzdychat, a snad právě tehdy jsem začala objevovat i pár takových, na nichž byl můj oblíbený záporák v dost podivných pózách s jinými muži, nejčastěji pak s Cloudem. I kdyby jste mě mučili, už vám neřeknu, jaký jsem na to tenkrát měla názor, jelikož jsem tehdy ještě bývala malá (no dobře, tak malá ne) slušná holčička (pak přišla spolužačka Sarah Alex a vytvořila základy pro mé zvrhlé já, které se pak samo od sebe rozvíjelo až do nynější formy), která nad takovými věcmi nepřemýšlela.

V každém případě jsem začala objevovat kouzlo slashe z prostředí Harryho Pottera, kde je do teď mým oblíbeným párem Lucius x Severus, a odtud byl jen krůček k yaoi záležitostem. Dalo by se říci, že jsem tehdy začala tím nejlepším - recenzemi na Ai no Kusabi a Fake, dvě lásky, k nimž vzhlížím do dnes a u nichž se probouzí mé citlivé já. Bohužel jen recenzemi, protože jsem si tehdy s netem ještě netykala a nějaké weby se scanslations mi nic neříkaly. Natožpak abych stahovala samotné anime (tenkrát jsme snad ještě měli modem)! Pořádně stahuji vlastně až tak poslední rok a také podle toho začíná vypadat i má sbírka, ale to jsem teď mimo. K mému nezměrnému štěstí (zřejmě začátečnickému) se mi podařilo vyhrabat pár nascanovaných kapitol fenomenální (ne tohle není reklama na bublinky) mangy Fake od Samami Matoh! Eh, sice jsem anglicky neuměla skoro ani slovo, ale co. Bez tak jsem pak další kapitoly sehnala v ruštině, která mi tuplem nic neříkala ^^; O štěstí, jež se mi naskytlo ve druháku a díky němuž vlastním dva booky této nádherné mangy, ani nemluvím.

A pak už se to se mnou vezlo - bezpočet hodin u vyhledávače, budování silné závislosti na počítači, odsunutí všeho ostatního stranou, překladač se málem zavařil, ale co na tom, když jsem začínala vlastnit své první yaoi mangy, u nichž mi už i čas od času docvakl hlavní děj! Ve chvíli, kdy jsem z nezměrného prostoru internetu vylovila další úlovek, byste zřejmě nenašli šťastnější myš, než jsem byla já.

Pak konečně přišlo i nějaké anime *ďáblík* Zatímco většina mých známých (Sarah Alex opět stojí mimo) začínala nějakým neviňoučkým shounen-ai, kde se sotva políbili, já na tuhle nekonečnou honbu za pokladem vystartovala pomocí prvního dílu Ai no Kusabi (v horší jak děsivé kvalitě) a Sensitive Pornograph! Hehe, naštěstí už to bylo v době, kdy jsem všechny tyhle záležitosti měla nastudované z odborné literatury (pět odkazuji na slash Harryho Pottera), takže mě to příliš nevykolejilo...spíš jsem tehdy ještě měla strach, aby náhodou někdo nepřišel do pokoje.

Pak přišel nápad s yaoi stránkami. Nebyl to jen můj nápad, ale společný sen, jenž jsme si se Sarah Alex vybudovaly, ovšem s tím, že ho "jednou uskutečníme". Mě se tenhle sen líbil hodně a tak jsem se snažila ono "jednou" nějak přiblížit. Bohužel Sarah Alex měla jen odpovědi "po Vánocích", "na jaře", "v létě" a nakonec opět ono "jednou". Tak jsem se prostě naštvala, sebrala svůj nesmysl pro estetiku apod. spáchala naprosto úděsně vypadající stránky a dala tam své první tři recenze na mangu Boys Next Door, No Money, o níž jsem zatím jen snila nad jinými recenzemi, a Lawful Drug, kterou jsem nečetla do dnes. Byla to naprostá katastrofa, ale já usínala spokojená s myšlenkou na to, že "jednou" to bude lepší, doufajíc, že to "jednou" přijde co nejdříve.

Tak vznikly Blue Love, děcko mé milované, které opečovávám, nad nímž neustále přemýšlím a které neskonale miluji, přestože na něj stále nadávám. Jen těžko lze popsat pocit, jaký mám po dokončení nové aktualizace, který snad jen trochu kazí téměř nulová odezva návštěvníků. Na druhou stranu mě však uklidňují nabíhající čísílka na počítadle návštěv, díky němuž si říkám, že ta práce snad není zbytečná a že tím alespoň někomu usnadním začátky objevování kouzla yaoi a shounen-ai.

Blue Love...po čase jsme zjistila, jak vydařený název to vlastně byl, přestože jsem nic takového neměla v úmyslu. To spojení mě jednou v noci zničehonic napadlo a já si řekla, že by to byl pěkný název pro stránky, třebaže nebyl v češtině, jak jsem původně plánovala. Nakonec jsem ale usoudila, že ze mě stejně nic lepšího nevypadne a tak bylo rozhodnuto. Až později jsem zjistila, že význam slova "blue" není jen "modrá", nýbrž i "smutný, nešťastný". Ta barva na mě tak vlastně vždycky působila. Později se mezi mými známými ujala i zkratka toho názvu BL, která se jinak užívá pro spojení "Boys love". Lucky!

Krásné začátky, což? Kde jim je jen konec. Teď rodině jen oznámím, že se jdu dívat na SVÉ filmy a pak už mě příliš nezajímá, jestli tam přijdou nebo ne, protože moc dobře vědí, co tenhle termín znamená a tak vstupují jen na vlastní nebezpečí. Má sbírka se rozrůstá rychleji, než se stačím dívat nebo číst a tak se mi tu hromadí mnoho záležitostí odložených na neurčito, přestože jsou to záležitosti tuze lákavé. Pryč je má nevinnost, pláchla při "čtení" hard yaoi mang, protože to nemohla psychicky unést. Jediné, co zůstalo je onen nepojmenovatelný poklad, za nímž se stále ženu, objevujíc po cestě stále nové a nové šperky.

A teď k otázce, proč se o to vůbec zajímám, protože právě tu už mi dost lidí (hlavně mužů) položilo. Racionální důvod zřejmě neexistuje, ale nakonec jsem přeci jen dala dohromady tři subjektivní názory:

  • Když se chlapy můžou dívat na dvě a více žen, tak proč já bych nemohla na muže?
  • Právě díky homosexualitě se tu občas (ne však vždy)vytváří zajímavé situace a obtíže, jimž musí vztah čelit.
  • Je to prostě kawai! Nemůžu si pomoct, ale propadla jsem animovaným mužům a kde jinde jich najdu pohromadě tolik, než v shounen-ai či yaoi, nejlépe odehrávají-li se na nějaké chlapecké škole?
Ať už se pohybuji ve společnosti jakýkoliv lidí, stále je tu širé průměrné okolí, které mě nemůže pochopit. A co já na to? Nikdy jsem nikam nezapadla. Dřív jsem se o to snažila hodně, teď se se stejným úsilím snažím o opak. Jsem jaká jsem a váš názor je mi ukradený, takže

See you later, space gays



pondělí 14. srpna 2006

Jak vyhrožovat vlastní babičce

...aneb miluji moderní techniku.

Co se tak jednou nestalo, debil...tedy vlastně mobil mi začal hlásit málo paměti v SMSkách. Chvilku se mi to zdálo trochu divné, protože v uložených, odesílaných, ani v doručených jsem nic neměla, ale pak jsem zajela do složky "Odeslané položky" (nepochopila jsem) a našla tam asi 160 sms, které jsem za dobu vlastnictví tohoto zázraku jménem Nokie, odeslala. Tak si to tam tak promazávám, když tu vidím, že skoro všechny sms byly odeslané jedné z mých babiček, což je hodně divné, jelikož já jí v životě na mobil nepsala. Pak jsem si však vzpomněla na inteligentně řešené zamykání mého mobilu, jenž v tašce nevydrží zamknutý ani 3 minuty a je mi jasné, že se to muselo odesílat bez mého vědomí právě díky tomu. Stačí dvakrát cvaknout na největší zlačítko a hned se vám objeví psaní SMS, rovnou s vyplněným textem poslední zprávy, přestože jsem tuto funkci už 4x vypínala.Pak zase dvakrát cvaknout a whuups, babičce přišla zpráva.

Ono by to nebylo zas tak nejhorší, kdybych SMSek nepsala žalostně málo.V duchu jsem si vzpomněla, co všechno jsem psala svým kamarádkám, a u zprávy, v níž jsem se zmiňovala o těhotném elfovi a jeho příteli, mě při představě, že bych jí poslala tohle, přepadl smích. Ale ouha, bylo hůř. Sestra si totiž půjčuje mojí mp-trosku a trvalo docela dlouho, než se naučila vracet ji do původního stavu (vrátit tam moje písničky). Tak jsem jí jednou napsala :

"Víš co udělám, až se uvidíme? Utrhnu ti hlavu a pověsím na krb!!
Kdy se konečně naučíš dávat mp-3 do stavu, v jakém sis jí půjčila!"

A ono se to během několika měsíců, co nosím mobil v tašce, odeslalo babičce, která vůbec nemá tucha, co to ta mp-3 vlastně je. 25-krát!!!

Po tomto zjištění mě a matku složil velmi dlouhý a bolestivý záchvat smíchu, jelikož když nám babi říkala, že jí někdo přes SMS vyhrožuje, považovaly jsme ji za cvoka...whuups no...se stává...:D Nakonec jsme se rozhodly, jí to neříkat...ono to tak bude lepší...hlavně pak tedy pro mě ^^

PS: Babi o měsíc později dostala infarkt x_X Ale já jsem v tom fakt nevinně!