čtvrtek 13. dubna 2006

Životopis jedné myši

Byť na netu dávám přednost neosobnímu přístupu, tak sem přeci jen něco málo o své osobě hodím. Zřejmě však nic, co byste si nemohli přečíst v infu na Seznamu.

Jsem studentkou gymnázia, onoho ústavu, o němž zde již jistě padlo pár zmínek. Nic víc zatím nečekejte, alespoň do maturity ne (z čistě bezpečnostních důvodů), protože by se mi to nemuselo vyplatit. Přeci jen jsou tam stále lidé, kteří mé názory na jejich ctěnou osobu ještě neslyšeli :D

V současné době je mi 18 let, což pro mě znamená asi tolik, že jsem o rok starší než sedmnáctiletí a rok mladší než devatenáctiletí. Znamením jsem lev. Podle jistých výkladů tohoto znamení bych měla být panovačná, excentrická, egoistická, sobecká a vybíravá, což jsem, takže na tom nejspíš něco bude. Mám i své světlé stránky, avšak pomalu se pracuje na jejich naprosté eliminaci ;) Co dalšího k mé povaze? Většinou je mi všechno jedno, když už mě však něco chytne, tak pořádně. Občas bývám melancholická a náladovost mi rovněž není cizí. Jsem spíše introvert, obzvláště pak v reálu, na netu o něco míň, snad právě kvůli té neosobnosti.

Mezi mé koníčky patří četba. Čtu vše, co mě nějak upoutá, ale přednost dávám sci-fi, údernějšímu fantasy (ságy ala Pán prstenů mě moc neberou) a když mám čas si knížku vychutnat tak nepohrdnu ani klasikou (jak někdo může říct, že je Vojna a mír nudná?!) Mými oblíbenými autory jsou Roger Zelazny, od něhož jsem přečetla ságu Amberu, která sice čítá kolem devíti nebo desíti knih, ale styl jeho psaní je nádherně svižný, že jsem to přečetla již třikrát. Obdivuji ho. Jeho smysl pro ironii až sarkasmus, to jak do knih dokáže vnést napětí, když už čekáte, že se nic dalšího nestane, zvraty, kterými zničí všechny vaše předtuchy, co se dalšího děje týče…

Dále pak král polské fantasy Andrzej Sapkowski. Jeho Zaklínač je velmi podobný Zelaznyho knihám. Hlavně pak první povídková kniha. V těch ostatních se můj milovaný Gerald příliš snaží myslet a to už mi trošku vadí. Nemluvě o tom, že se z něj pak v románové řadě po boku Yennefer stává blekotající mladíček. I přesto jsem jeho knihy přečetla rovněž několikrát.

A William Shakespear. Nejsem fanouškem happy endů a snad právě proto se mi tento klasik líbí. Dokonce ani já ve svých pracích nezabiji tolik postav jako on!

Ano, píši. Tedy alespoň se snažím. Občas ze sebe potřebuji dostat nestabilitu svého duševního stavu a tak vytvořím cosi jako básně. Je jich vcelku dost a většina z nich se mi již nelíbí, jelikož je sama nechápu. Tenkrát ano, ale teď už ne. V mých povídkách zase převládá jistá nostalgičnost a smutek. Jak s oblibou říká má známá Alex, věším svým postavám na krk traverzy, některým dokonce celý Nuselský most. Není výjimkou, že moji hrdinové spáchají sebevraždu či je zabije někdo jiný, v lepším případě zešílí. Nechtěla bych být na jejich místě. Nechápu proč jim to dělám. Snad by se zdálo, že je nenávidím, ale tak to není...mám je ráda...s nimi se všemi jsem prožila celý jejich život, jejich krize. Jednoho dne prostě přišly, ukázaly mi svůj život a řekly: "Napiš o tom!" a já napíšu...ne vždy však jejich příběhy dokončím, protože se stane, že odejdou dříve, než stačím své dílo dokončit. Jsou to části mě samé. Obrazy mé duše, mé slabé a silné stránky, temná zákoutí mého podvědomí, které ke mě promlouvají složitým jazykem, jemuž sama občas nerozumím. Psaní pro mě znamená hodně. Je to cesta, jak poznat samu sebe. Bohužel teď už na něj nemám tolik času a tak se v sobě začínám pomalu ztrácet.

Další důležitou složkou mého života, která se velmi úzce pojí se psaním, je hudba. Poslouchám snad vše kromě dechovek. Poslouchám ji doma, při cestě do i ze školy, ve škole, kdekoliv kde můžu. S příchodem mp3-přehrávače se ze mě stal těžký závislák. Jen těžko bych mohla přesně definovat okruh oblíbené hudby. Většinou dávám přednost tvrdší hudbě jako metalu, gothic rocku apod. (Nightwish, Iron Maiden, Rammstein). Vedle toho však poslouchám deprimující pohodovky jako HIM nebo Enya. Vcelku se také rozšiřuje moje sbírka OST k anime. K Noir je překrásná, různorodá hudba, z níž si téměř pokaždé vyberu alespoň jednu písničku, ať už mám jakoukoliv náladu. Hellsing má na druhé straně vcelku prazvláštní hudbu. Musím se přiznat, že zprvu se mi kromě endingu OST moc nelíbilo, ale po shlédnutí seriálu se ta hudba dostala do úplně nové roviny. Náhle měla základ, díky kterému se mi přiblížila. To samé s OST ke Cowboy Bebop. Ani v této oblasti nepohrdnu klasikou. Mým oblíbencem je Vivaldi, jehož hudba je živá a hravá.

A co víc o mě? Snad jen, že jsem myš, která jednou ovládne tenhle svět. Mým snem je umřít ve vhodný čas a přijít do nebe, jaké vytvořila Kaori Yuki v Angel Sanctuary - do nebe, v němž se sexy andělé vzájemně vyvražďují, splétají intriky a jejichž hlavním cílem je získat moc.
Teď už jen poslední rada do života - až uvidíte dovádět delfíny, tak si nemyslete, že se jen předvádějí, ale zabalte kufry, vezměte ručník a rychle z planety pryč. Bude se tu totiž stavět nová dálnice.

Takže - See you later, space cowboy ;)

sobota 8. dubna 2006

Fotostudio po domácku

Asi každý zná pořekadlo „Když je kocour pryč, myši mají pré,“ a asi každý ho alespoň jednou za svůj život převedl do reálu. Konečně nastal pátek, který jsem jakž takž přežila (nebýt však horké čokolády, tak nevím, nevím…). Většinou si v pátek odpoledne chodím lehnout, abych načerpala síly na noční práci na počítači, kde pak doháním týdenní skluz, způsobený mou nepřekonatelnou leností. Tentokrát to však v plánu nebylo (ach jo). Se sestrou jsme se dohodly, že je na čase, abychom si na net pořídily fotografie, které by vystihovaly náš součastný stav, jelikož na těch, které byly nafoceny před čtyřmi pěti lety, byste nás nepoznaly, ani kdybychom se představily. Minulé fotografie, byly pořízeny v Chorvatsku. Tentokrát jsme však takovou možnost neměly, tak jsme si musely doma pořídit své vlastní foto studio. Podle prvotního plánu se mělo fotit v sobotu dopoledne (proto žádné ponocování), protože jinak bych svou sestru doma nezastihla.


Nakonec jsem přeci jen neodolala a po škole si na hodinku lehla, abych po probuzení zjistila, že se táta někam chystá. Když pak večer přijela matka, aby mi řekla „Ahoj,“ a zase odjela, začala jsem se trochu nudit. Na fotky jsem se těšila, jelikož jsem měla pár pěkných nápadů a právě díky tomu došlo ke změně plánu. Po příchodu mé sestry (někdy v deset hodin večer) jsme se dohodly, že bychom to mohly nafotit hned, dokud jsou naši pryč, jelikož jen tak se vyhneme těm jejich kecům. Nejdřív jsme tátovi trochu prohrábly skříň, abychom našly fotoaparát a nakonec i blesk a film. V pokoji jsme připravily vcelku ucházející osvětlení a pozadí, které snad dokážu vcelku rychle ve Photoimpactu odstranit a nahradit něčím jiným, nebo bude minimálně vypadat lépe než ten bordel, co v pokoji máme. Zatímco si sestra hrála s fotoaparátem a zlikvidovala jeden film („Já nic, já veverka!“), já si prohrábla šatník a vytáhla pár černých šatů, ve kterých jsem se měla fotit. Po menších potížích jsme přeci jen začaly.

První fotka, druhá fotka… ŘACH! Sestra při couvání zakopla o lampičku a zlikvidovala žárovku. U ní vlastně ani nic neobvyklého, protože jenom za poslední tři měsíce zlikvidovala už čtyři (asi raději spáchají sebevraždu, než by se od ní nechaly rozsvítit). S povzdechem najdu novou žárovku, zamontujeme jí a focení pokračuje. Vcelku jsme se u toho nasmály, jelikož ty naše průpovídky stály za to. Škoda, že jsme to nemohly nahrát na video.

Focení, zatím jen mé osoby, pokračuje dál. Tak trochu se snažím stylizovat to všechno do gothick stylu, ale vážně netuším, co z toho vypadne.

A ŘACH! No zkuste hádat, co se stalo….Ano, sestra rozbila další žárovku. Dvě za večer, to se jí zatím stalo jen jednou. Fajn, za neustálých připomínek o týrání žárovek jdu pro další oběť. Ta už je ovšem poslední, takže svou sestru důrazně varuji, že pokud si nedá pozor, tak na bůhví jak dlouho vyřadí hlavní zdroj světla v našem pokoji. Naštěstí si pozor dala.

Kromě koček, které měly neustálou tendenci se plést do záběrů, už se nevyskytly žádné další problémy. Snad jen sestřin truchlivý proslov nad jejími kalhotami nám zabral několik minut práce. Měla totiž jedny oblíbené kalhoty, které si roztrhla a tak je dala matce zašít. Byly však již poměrně staršího data a tak se matince jak si v rukou úplně zlikvidovaly (hih, ať mi nenamlouvá, že to nebylo schválně. Nesnášela je). Dva měsíce hledala odvahu, jak to své dceři říct, ale nenašla. Nakonec byla ta pocta přenechána mě a to právě na dnešní večer (no tak jsem z toho měla radost, no…). Měli jste vidět ten cirkus (Moje Kalhoty! Oni mi zabily kalhoty!) :D Třískala jsem se u toho smíchy…ostatně tak jako celý večer. Ono je dost komplikované udržet vážnou tvář, když se postavíte do jisté pózy a teď vidíte, jak váš fotograf najednou divně koukne na fotoaparát, zatřese s ním, opět zkusí jednu z těch točivých věcí, zakvrdlá s ním a nakonec se na danou hodnotu dostane tak, že do přístroje párkrát šťouchne. Tátův foťák je vcelku kvalitní…jen už bere trochu přes čas.

Dvanáctá hodina odbila a poslední fotka padla. Teď už nám nezbývalo nic jiného, než v rekordním čase přeměnit nepořádek domácího fotostudia na náš obvyklý chaotický pořádek se skrytým vnitřním řádem, který nelze pochopit pokud nejste vnímavá a geniální dušinka (což můj otec není).

Má sestra již zcela vyčerpaná spí a já si tu píšu pár poznámek do blogu, protože bych nerada na tyhle prkotinky našeho potřeštěného života zapomněla. Jen doufám, že půjdu spát dřív, než přijdou rodiče, protože zrovna teď nemám náladu si s nimi povídat a vysvětlovat jim tu..ehm..menší nepořádek po celém bytě.