sobota 25. března 2006

Školní výlet do Prahy

...aneb unikátní výstava a komedie v metru.

Ale nééé, další školní výlet. Naše super aktivní dějepisářka a třídní v jedné osobě se rozhodla, že se pojedeme do Prahy kulturně vzdělávat na jakousi unikátní výstavu Habsburků či koho. Řekla jsem si, že jsem se tento rok zatím ze všech podobných akcí vykroutila a že bych si třeba na jeden mohla zajet, aby se neřeklo, že nejsem kolektivní, trhám partu apod. Ne že by se to o mě už neříkalo, ale ta moje absence už je fakt velká a do béčka se mi tedy nechtělo, snad už jen protože tam chodí dva moji bývalí spolužáci ze základky. Moji oblíbenci....vždycky jsme se měli strašně rádi....škoda že neumřeli....


Den výletu byl tady! Raději jsem si přivstala, abych si ve škole ještě stihla dát alespoň jeden kelímek horké čokolády (nechápu, proč to ještě nezařadili na seznam nelegálních drog) a pak už se vyrazilo na cestu. Huráá! Na to že jsme jeli Kafkou, tak byl autobus vcelku v pojízdném stavu, akorát mě trochu znervózňovalo, jak se řidič občas ohlédl za sebe, aby mi mohl zírat do výstřihu. Ne že by mi to vadilo, proto jsem si to šikovný tričko vzala, ale přeci jen řídit, aniž byste se dívali na vozovku jde jen těžko.

Když jsme dorazili na slavný Pražský hrad, začala jsem přemýšlet, jestli jsem stále v ČR. Nejenže jsem obklopena Němci a Italy nezaslechla české slovo, ale i nápisy byly v nejlepším případě dvou jazyčné. Angličtina a němčina zde byly spíše pravidlem než výjimkou. Cestou na nádvoří (říká se tomu tak?) nás málem srazilo auto s ex-prezidentem Havlem, který přes okno vypadal ještě hůř než v televizi, ale nebyl by první ani poslední, jelikož tam mezi turisty neustále kličkovaly dodávky s mě neznámým cílem.

Na výstavu jsme měli jít až ve dvanáct a tak nám zbývala hoďka času. S kámoškama jsem se dohodly, že se podíváme po stanici metra, jelikož jsme nechtěly čekat do šesti večer, až si zbytek třídy nakoupí v Kenvelu, a tak jsme se rozhodly pro vlastní dopravu. Už na začátku jsem prohodila poznámku, že v této staré části města s malými uličkami má drahá přítelkyně vážně metro nenajde, a že bychom se měly dát tou cestou, kterou jsme přišly od autobusu, leč marně. No budiž. Po zbytek dne jsem pak polykala sarkastické poznámky, které mě nepadly pokaždé, když pronesla něco ve smyslu "Co byste beze mě dělaly" "Kdybych tu nebyla, tak byste to nenašly", jež na mou hlavou padaly každých pět minut. Když se nakonec vydala cestou, kterou jsem navrhovala, tak jsme skutečně našly ukazatele k metru a mohly jsme se vrátit k Hradu, kde jsem zamířily ke katedrále. Se Zuzi jsme si chtěly zajít koupit vstupenky, ovšem po poznámce drahé Alex ("Já už tam byla") nás přešla chuť a raději jsme si stouply na místo srazu. Už jsme prostě neměly sílu se s ní hádat.

Konečně ona unikátní sbírka. Hned u vchodu po nás chtěli, abychom si sundaly bundy a větší tašky si uložili do boxu. Bundy jsem se s největším sebezapřením vzdala, ale kabelku, která je větších rozměrů, jelikož ji používám jako tašku do školy, jsem z ruky nepustila. Ne že bych hlavnímu městu nevěřila, ale nevěřím. Bylo to vcelku fajn. Pár zajímavých věcí. Obzvláště pak jeden obraz znázorňující ukřižování Krista a vystavené knihy, pro které mám slabost, mě upoutaly natolik, abych si k nim přečetla i legendu, ale i tak bylo za 15 minut po prohlídce. Do odjezdu námi vyhlídnutého autobusu zbývala hodina a my chtěly s holkama odejít, abychom měly jistotu, že nám neujede. Bohužel holky si daly bundy na společný věšák a tak musely s naší třídní dlouhosáhle mámit lístek do šatny. Ne že by nás nechtěla pustit. S ní problém nebyl. Ovšem s učitelkou, která měla na starost naprosto jinou třídu a která byla aktivnější než se mi líbilo, ano. Nakonec se holkám přeci jen podařilo třídní odchytit, zrovna když nepřítel státu číslo jedna dával vlezdoprdelkům přednášku o jakémsi obraze.

Vzhůru na cestu. Jako správní Trekies (zase jsem to zkomolila co) jsme vystoupily na Můstku a odtud rovnou na Florenc. Cesta však nebyla úplně bez problémů. Na Můstku jsme hned zamířily k metru, které se právě chystalo k odjezdu a tak se tam narvala Zuzi a Alex. Já zůstala venku. Hmm, tak fajn no. Musím se přiznat, že mě v tu chvíli napadly tři myšlenky "Co budu dělat" , "Škoda, že jsem Alex neshodila pod metro" a "Konečně klid". Dveře se však opět otevřely a já se tam vtěsnala. Stály jsme hned u dveří, kde není čeho se chytit (vážná konstrukční chyba) a tak se Alex po rozjezdu skácela komusi do náručí. No, alespoň se osazenstvo metra pobavilo. Hlavně pak jeden chlápek a jedna žena, kteří měli co dělat při těch našich poznámkách jako "Alex, takhle se fakt chlapi nebalí".

Ještě vysmáté jsme vylezly z metra, minuly dvojici podivných individuí, co nám nejspíš nabízely jointa, a dorazily na Florence, kde jsme měly ještě chvilku času. Zbytek cesty probíhal bez problémů, když pominu fakt, že za námi seděla jakási slepice, jejíž život byl zachráněn jen díky mé mptrojce, jež dokázala přehlušit to její krafání. A pak zase vzhůru domů, kde na mě čekal super vytočený otec, otrávená rodina a učení na písemku z češtiny (proč jsem nezůstala v Praze?).

Žádné komentáře: