sobota 25. března 2006

Školní výlet do Prahy

...aneb unikátní výstava a komedie v metru.

Ale nééé, další školní výlet. Naše super aktivní dějepisářka a třídní v jedné osobě se rozhodla, že se pojedeme do Prahy kulturně vzdělávat na jakousi unikátní výstavu Habsburků či koho. Řekla jsem si, že jsem se tento rok zatím ze všech podobných akcí vykroutila a že bych si třeba na jeden mohla zajet, aby se neřeklo, že nejsem kolektivní, trhám partu apod. Ne že by se to o mě už neříkalo, ale ta moje absence už je fakt velká a do béčka se mi tedy nechtělo, snad už jen protože tam chodí dva moji bývalí spolužáci ze základky. Moji oblíbenci....vždycky jsme se měli strašně rádi....škoda že neumřeli....


Den výletu byl tady! Raději jsem si přivstala, abych si ve škole ještě stihla dát alespoň jeden kelímek horké čokolády (nechápu, proč to ještě nezařadili na seznam nelegálních drog) a pak už se vyrazilo na cestu. Huráá! Na to že jsme jeli Kafkou, tak byl autobus vcelku v pojízdném stavu, akorát mě trochu znervózňovalo, jak se řidič občas ohlédl za sebe, aby mi mohl zírat do výstřihu. Ne že by mi to vadilo, proto jsem si to šikovný tričko vzala, ale přeci jen řídit, aniž byste se dívali na vozovku jde jen těžko.

Když jsme dorazili na slavný Pražský hrad, začala jsem přemýšlet, jestli jsem stále v ČR. Nejenže jsem obklopena Němci a Italy nezaslechla české slovo, ale i nápisy byly v nejlepším případě dvou jazyčné. Angličtina a němčina zde byly spíše pravidlem než výjimkou. Cestou na nádvoří (říká se tomu tak?) nás málem srazilo auto s ex-prezidentem Havlem, který přes okno vypadal ještě hůř než v televizi, ale nebyl by první ani poslední, jelikož tam mezi turisty neustále kličkovaly dodávky s mě neznámým cílem.

Na výstavu jsme měli jít až ve dvanáct a tak nám zbývala hoďka času. S kámoškama jsem se dohodly, že se podíváme po stanici metra, jelikož jsme nechtěly čekat do šesti večer, až si zbytek třídy nakoupí v Kenvelu, a tak jsme se rozhodly pro vlastní dopravu. Už na začátku jsem prohodila poznámku, že v této staré části města s malými uličkami má drahá přítelkyně vážně metro nenajde, a že bychom se měly dát tou cestou, kterou jsme přišly od autobusu, leč marně. No budiž. Po zbytek dne jsem pak polykala sarkastické poznámky, které mě nepadly pokaždé, když pronesla něco ve smyslu "Co byste beze mě dělaly" "Kdybych tu nebyla, tak byste to nenašly", jež na mou hlavou padaly každých pět minut. Když se nakonec vydala cestou, kterou jsem navrhovala, tak jsme skutečně našly ukazatele k metru a mohly jsme se vrátit k Hradu, kde jsem zamířily ke katedrále. Se Zuzi jsme si chtěly zajít koupit vstupenky, ovšem po poznámce drahé Alex ("Já už tam byla") nás přešla chuť a raději jsme si stouply na místo srazu. Už jsme prostě neměly sílu se s ní hádat.

Konečně ona unikátní sbírka. Hned u vchodu po nás chtěli, abychom si sundaly bundy a větší tašky si uložili do boxu. Bundy jsem se s největším sebezapřením vzdala, ale kabelku, která je větších rozměrů, jelikož ji používám jako tašku do školy, jsem z ruky nepustila. Ne že bych hlavnímu městu nevěřila, ale nevěřím. Bylo to vcelku fajn. Pár zajímavých věcí. Obzvláště pak jeden obraz znázorňující ukřižování Krista a vystavené knihy, pro které mám slabost, mě upoutaly natolik, abych si k nim přečetla i legendu, ale i tak bylo za 15 minut po prohlídce. Do odjezdu námi vyhlídnutého autobusu zbývala hodina a my chtěly s holkama odejít, abychom měly jistotu, že nám neujede. Bohužel holky si daly bundy na společný věšák a tak musely s naší třídní dlouhosáhle mámit lístek do šatny. Ne že by nás nechtěla pustit. S ní problém nebyl. Ovšem s učitelkou, která měla na starost naprosto jinou třídu a která byla aktivnější než se mi líbilo, ano. Nakonec se holkám přeci jen podařilo třídní odchytit, zrovna když nepřítel státu číslo jedna dával vlezdoprdelkům přednášku o jakémsi obraze.

Vzhůru na cestu. Jako správní Trekies (zase jsem to zkomolila co) jsme vystoupily na Můstku a odtud rovnou na Florenc. Cesta však nebyla úplně bez problémů. Na Můstku jsme hned zamířily k metru, které se právě chystalo k odjezdu a tak se tam narvala Zuzi a Alex. Já zůstala venku. Hmm, tak fajn no. Musím se přiznat, že mě v tu chvíli napadly tři myšlenky "Co budu dělat" , "Škoda, že jsem Alex neshodila pod metro" a "Konečně klid". Dveře se však opět otevřely a já se tam vtěsnala. Stály jsme hned u dveří, kde není čeho se chytit (vážná konstrukční chyba) a tak se Alex po rozjezdu skácela komusi do náručí. No, alespoň se osazenstvo metra pobavilo. Hlavně pak jeden chlápek a jedna žena, kteří měli co dělat při těch našich poznámkách jako "Alex, takhle se fakt chlapi nebalí".

Ještě vysmáté jsme vylezly z metra, minuly dvojici podivných individuí, co nám nejspíš nabízely jointa, a dorazily na Florence, kde jsme měly ještě chvilku času. Zbytek cesty probíhal bez problémů, když pominu fakt, že za námi seděla jakási slepice, jejíž život byl zachráněn jen díky mé mptrojce, jež dokázala přehlušit to její krafání. A pak zase vzhůru domů, kde na mě čekal super vytočený otec, otrávená rodina a učení na písemku z češtiny (proč jsem nezůstala v Praze?).

pondělí 20. března 2006

Věčné nadávání a hořekování

...aneb práce, kterou mám ráda.

Hih, tak fajn...právě se mi málem zhroutil počítač pod nadávkami mojí nové, drahé a nevyslovitelně odvážné editorky Merry. Jako vždy jsem byla s překladem ve skluzu a tak se editace moc nezvládala, respektive tak do poloviny. A aby toho nebylo málo, tak jsem dnes někdy kolem páté ráno, kdy jsem chtěla editaci dokončit, na e-mailu nenašla soupis výhrad, které editorka k překladu měla....zřejmě nějaká komunikační propast či co (ale já jí to fakt psala!). Možná že kdyby se jednalo o špatné i/y, chybějící čárku nebo něco podobného, tak by se to prostě přešlo...stane se, jenže já tak trochu pozměnila význam bublinek...ehm...trochu víc...Místo "Na které ruce jste si podřezal žíly" jsem totiž napsala "Kterou rukou se stříháte" (nesmějte se!). Od této chvíle svatosvatě prohlašuji, že končím s jakýmikoliv překlady po jedné hodině noční, kdy už sotva vidím na monitor.

Vím, teď si asi říkáte: "Tak to potěš, jak asi vypadají všechny její překlady!", ale já doufám, že pokud si tohle přečte někdo z těch, co mé překlady zná nebo se je chystá číst, tak že mi uvěří, když řeknu, že se to skutečně stalo poprvé a naposledy. Na téhle práci mi velmi záleží. Našla jsem se v ní a ráda bych v ní pokračovala i profesionálně, protože je podle mého velmi tvůrčí přesně tím směrem, v němž se vyžívám. Uznávám, moje angličtina je teprve v plenkách a bez překladače bych se při své slovní zásobě asi neudržela, ale stále na sobě pracuji, protože vím, že jednou mi to prostě vyjde!

Každý, kdo se mnou někdy mluvil, si jistě vzpomene, jak věčně nadávám na blížící se termín aktualizace na mých stránkách nebo na těch s překlady. Dost lidí se mě již zeptalo, proč to tedy dělám, ale já se musím vždy jen smát. Ano, je pravdou, že nadávám a to hodně, ale nemyslím to vážně. Vždycky nadávám na to, co mám ráda (poznámka pro mé nepřátele: pro vás to neplatí!). Tak nějak to ke mě patří a třebaže se opak zdá pravdou, nikdy bych se téhle práce nevzdala, protože to jeto jediné, do čeho jsem v součastné době skutečně zapálená.


pátek 10. března 2006

Prázdniny II

...aneb jak se ráj chýlí ke konci a co mi dokáže zkomplikovat život.

Sestra s otcem stále pryč, prázdniny pokračují a v úterý navíc matka odjela na služební cestu na několik dní. Co by mi mohlo chybět, ptáte se? Kuchař. První den probíhalo vše tak nějak fajn, řekla bych - dlouhé ponocování (ne zrovna pracovní), krátký spánek (díky kočky) a oběd taky navařený.

Druhý den už se to začalo drobně komplikovat. Nevěřili byste, jak rychle dokáže zmizet tolik jídla, když jedna sedí celé dny u počítače. A hle, první problém na světě, matka mi tu nenechala peníze. Navíc oběd nebyl zrovna to, co bych si přála sníst. Fajn, ještě tak strašně není, říkám si, když si dělám těstoviny ve vajíčku. A v tom, whuuups! Zapomněla jsem je podlít olejem! No, to abych je drhla sbíječkou :/ Nebudu si tím však teď kazit náladu, to až zítra.

Jak jsem ale dlouho vzhůru, začne mě kolem třetí ráno zase honit mlsná a tak vezmu kuchyni útokem. Bohužel, to tam vypadá, jako by ji někdo vydrancoval přede mnou, tak se musím spokojit s pečenými bramborami a tím "nic-moc-co-mělo-být-k-obědu". Dám vám radu. Když něco vaříte nebo pečete, nesejde si za žádnou cenu ke compu nebo TV, protože u mě to ještě nikdy nedopadlo nepřipáleně. Když jsem svojí přílohu vytáhla z trouby, tak byla naštěstí jen trochu tmavší a maličko se z ní kouřilo, ale jíst se to dalo (nebo už mám díky svému "vaření" dostatečně umrtvené chuťové buňky). Brambory hodím na talíř, zlikviduji pekáč a začnu na sporáku ohřívat maso se sosem.

Au! V tom zápalu soustředění, abych neměla víc jídla na sporáku než na pánvi, jsem zapomněla na dosud rozpálenou troubu a opřela se o ni kolenem. Sice jsem to začala hned ledovat, avšak na pár dní se budu zřejmě honosit moc pěkným červeným flekem.

V pátek však skončila všechna legrace. Oběd žádný, protože máti měla být původně pryč jen do čtvrtka, v lednici to začalo podivně žít a jediné, co tam vypadalo dobře, bylo žrádlo pro kočky. Na neštěstí v tom bylo cosi zeleného, co mě hodně rychle odradilo. Nezbylo mi, než vytáhnout starý chleba, obalit ho ve vajíčku a pak už se jen snažit nevylít na sebe ten rozpálený olej, od něhož mě dělila jen vratká pánev. Tadááá! Pak že nejsem dobrá kuchařka! Pff!

Nemůžu popsat svou radost nad ním, když večer přijelo jídlo...ehm tedy matka...s jídlem (hehe). Teď se tu cpu dorty a všechno se mi najednou zdá nějak veselejší, než předtím. Tedy dokud si neuvědomím, že už v neděli přijedou otec se sestrou, čímž tu skončí jakékoliv známky klidu a opět nastoupí italská domácnost. A pak zase škola....:(

čtvrtek 9. března 2006

Věčná noc a věčný hřích

...aneb co mě napadá za temných nocí.

A už je to tu zase. Jsem sama doma, spát se mi zdaleka nechce a venku je nádherná temná noc (když nepočítám světlo blízkých chemičáků). Tolik bych si teď přála vyjít ven, procházet se nočními ulicemi, prázdnými a nebezpečně tichými. Tolik bych si přála se ztratit ve stínu a hned na to být zase zaplavena ponurým světlem lamp.


Když se podívám z okna v kuchyni je ta touha vyjít ven ještě silnější. Svítí tam jediná lampa, jejíž světlo je obklopenou neproniknutelnou temnotou. Z té temnoty vystupují jen větve stromů, kymácející se sem a tam, jakoby ony jediné mohly vstoupit do obou tak odlišných světů. Co tam asi je? Co se skrývá pod tou rouškou noci, jejíž tajemství bych tolik chtěla poodhalit? Kolik démonů noci tam žije ve věčném stínu, odcházejíce zpět do podsvětí s prvními slunečními paprsky? Kéž bych mohla s nimi, do té bezměsíčné věčné noci, v níž vzkvétá hřích spolu se smyslností. Kéž mohla bych se s nimi napít sladké krve, jejíž pramen stekl by mi po rtech. Tančit s nimi, zapomenout na svědomí, na následky činů, na život. S nimi bych byla tak blízko, tak blízko té hranici jež dělí svět živých od toho, z něhož není návratu. Ano, v té nikdy nekončící lehkomyslnosti, s níž bych brala život svůj i životy ostatních, bych neustále cítila Její pohled, ruku, jež by mě přidržovala na vratkém provazu, na jehož jedné straně by vše začalo zrozením a na té druhé pak samotnou Smrtí, která by mě jednoho dne srazila dolů

Pro mne ale zřejmě není na onom světě místa. Nebo možná nemám odvahu odejít. Třeba bych překročila kruh světla lampy a zjistila, že tam nic není. Jen svět, který znám. Ne, raději zůstanu zde, dušena tou věčnou touhou, avšak s neporušenými sny, jimž se můžu oddávat. Beztak si pro mě jednou přijde, ale já nebudu truchlit. Budu se smát, protože vím, že za mnou jednoho dne pošle i mé nepřátele, i ty, z jejichž těl jsem chtěla vypustit duši, ale nenašla jsem v sobě dost odhodlání. Vím to, protože Ona je spravedlivá. Je jediná, kdo nás obejme všechny...možná dřív, možná později, ale jednou určitě. Před ní není kam utéct.

sobota 4. března 2006

Prázdniny

...aneb konečně rodinná pohoda.

Wow, jsou tu prázdniny a navíc úplně suprové! Sestře se konečně podařilo přemluvit našeho drahého respektovaného otce, aby ji vzal s sebou na hory do Francie (chudák holka, asi se pomátla), takže jsme tu teď s máti úplně samy.


Hned jak odjeli, jsme se vydaly na další z našich strastiplných výprav - tedy do supermarketu (asi se tam nějakou dobu nemůžeme ukázat). Hlavní chybou těchto velkých obchodů je, že základní potraviny naleznete v malém nenápadném koutku až na konci, takže než jsme k nim došly, měly jsme plný koš zdravého a plnohodnotného jídla, jako jsou brambůrky, zmrzlina, dorty, vína...Stejně za to ale může otec...když posledních pět let nemáte v lednici nic jiného než paštiky a jeden salám a pak dostanete do rukou peníze, tak to prostě musí zákonitě dopadnout špatně...Každý, kdo zná mě nebo mou máti, tak ví, že jsme to pojaly značně vesele. Nechápu, proč se na nás všichni koukali, když jsem se smály na celý supermarket, nebo když jsem si u dortíků stěžovala na paštiku, co mě po otevření naší lednice málem spořádala k věčeři (akorát tomu chlápkovi za námi cukaly koutky). Po nákupu rychlostí 1500 Kč/hod jsme plny obav dojely domů, jelikož nás po cestě napadlo, zda-li se třeba ti dva náhodou nevrátili kvůli něčemu domů (ještě by nám všechny ty ňamky snědli!) , ale nikde nikdo a hody mohly začít.

Říct, že je tu bordel, lhala bych. Na tohle ještě nebylo vymyšleno dostatečně výstižné slovo (a to jsem ráno umyla nádobí...dobrovolně!). Návštěvám, co se tu ale začaly scházet, to však nevadí, takže co. Hlavně že je pohoda.

Teď si tu hezky sedím u compu a nejspíš to tak vydrží až do časného rána. Jen doufám, že tu budu i pracovat, protože toho začínám mít opravdu hodně...bohužel mé pracovní nadšení emigrovalo spolu s mým srdcem, duší a svědomím do Mexika, takže jsem na to sama samotinká jen se svou věčnou leností.

Hih, nechci se vidět po týdnu....x_x