pondělí 27. listopadu 2006

Gothic Lolita

...aneb co všechno sebou přináší změna šatníku.

Svůj vysněný módní styl jsem měla vždy jasný - musel být svým způsobem roztomilý, ale také provokující a elegantní. Dlouho jsem hledala až jsem nakonec našla. S Gothic Lolita stylem jsem se setkala asi již před rokem v podání Many, kytaristy ze skupiny Moi dix Mois nebo Malice Mizer. Tehdy jsem tomu však ještě příliš nepropadla a tak tahle móda odplula do moře zapomnění spolu s érou Malice Mizer.






Ale ouha, co se hudby týče, tak jsem se před týdnem zase k MdM a MM vrátila (Buck-Tick jistě odpustí) a s nimi se vrátil i Mana, tentokrát s katastrofickými následky (tedy alespoň pro mou peněženku), jelikož jsem se do jeho stylu oblékání zamilovala a začala si říkat, jaké by to bylo v tomhle chodit (a teď nemyslím jen nějaké srazy anime fandů apod. ale obyčejný život). Jak už u mě ale bývá zvykem, když se mi něco líbí, je to pro mě téměř nedosažitelné a ani Gothic Lolita šaty nebyly výjimkou. Nejbližší butik, který vyváží i do zahraničí, je buď v Japonsku nebo USA (teď si nejsem jistá, co je blíž). Přes blog jedné dívčiny (ach ta jména) jsem se právě do jednoho takového net butiku dostala, což byl poslední hřebíček do rakve, jelikož jsem se tam okamžitě zamilovala do jedněch šatů a dlouhé viktoriánské sukně. Šaty si bohužel nemůžu dovolit, ovšem pokud se po mém menším pátrání ukáže, že je to spolehlivý web a poštovné se vejde do tisícovky (vůbec nemám páru, jak se to pohybuje), tak bych právě onu viktoriánskou sukni mohla mít k Vánocům. Co na tom, že k ní ještě nic nemám...časem se zlepší!


Jenže co dál? Při svém kapesném si o nějakých dalších objednávkách ze zahraničí můžu nechat jen zdát...A tak se na mě snesla chmurná myšlenka na brigádu...já zapřísáhlý odpůrce práce začnu makat x_X Mno, co se dá dělat. Aktivovala jsem informační síť (zeptala se matky, aby se zeptala známých) a teď už jen čekám, jestli z toho něco vyleze.

Většina lidí, co jsem tak na netu viděla, si však své šaty šije hezky vlastnoručně. Ani se nedivím, jelikož to zaručeně vyjde mnohem laciněji. Takže se i já budu učit šít. Zrovna si tu na netu stahuji základní střihy, abych měla kde začít, avšak i španělská vesnice by mi byla známější, takže po menší dohodě s matkou a sestřině poznámce o volání ambulance, se začnu pod vedením své milované matky učit šít (já a ruční práce, no to bude něco).Bude to trvat ještě dlouho, hodně dlouho, než si na sebe obléknu své první gothic lolita šaty, ale už se nemůžu dočkat. Jediné čeho se strachuji je mé rychle ochabující nadšení a lenost, ale myslím, že z toho mě docela rychle vyléčí můj stávající šatník, jehož nuda mě začíná ubíjet.

sobota 7. října 2006

Angel Sactuary !Spoilers!

Tak jsem se konečně (po více jak půl roce) dokopala k druhé polovině mangy Angel Sanctury. Stále přede mnou leží něco málo kolem dvaceti kapitol, ale už tak jsem plná dojmů z tohoto fantastického počinu, v němž si nemůžete být jistí téměř ničím, že ze sebe musím něco dostat.

středa 13. září 2006

Začátek školního roku

...aneb ani sedativa občas nestačí.

K mému velkému, nezměrnému a jinak obrovskému štěstí začal školní rok. Opět se uvidím se svými milovanými spolužáky a drahými profesory, opět mi bude dopřáno té výsady cestovat hromadnou dopravou, opět budu muset brzy vstávat a opět budu odříznuta od jediné osoby, která pro mě něco znamená - od svého PC! Už jsem se zmínila, že školu nesnáším?


Již delší dobu uvažuji o tom, že si postavím tělo, jaké měl android Data ze Star Treku. Závidím mu, protože on žádné kurzy navštěvovat nemusel, jelikož mu stačilo se připojit na síť, natáhnout do svého kybernetického mozku informace a hotovo. Jasně, musel obhájit, že je skutečným živým tvorem, aby ho nakonec nerozebrali a neudělali z něj sériovou výrobu, ale když se tak dívám na Ústav, říkám si, že by to těžko mohlo být horší.

Problémy začaly již první den a to se zápisem na semináře. Již z konce minulého roku jsem byla rozhodnuta pro čtyři, což bylo o jeden víc, než jsem musela (hele, já si chtěla jen nahnat angličtinu!). Ke konci léta však z velitelství školství přišel rozkaz, díky němuž nám všem nebohým studentům gymnázií přibyly dvě hodiny navíc. Aby to čtvrťáci neměli příliš komplikované, tak se naše vedení rozhodlo nám je přiklepnout v podobě čtvrtého semináře. Hmm, teď si asi říkáte, že jsem za vodou, co? JJ, já si to myslela také. Jenže právě díky tomu vznikly neuvěřitelné zmatky, protože seznamy zájemců o semináře z konce minulého roku teď byly nanic. Aby se trochu ulevilo frekventovanějším seminářům, otevřelo se i pár nových. Mezi nimi i čeština, na kterou jsem se nakonec upsala i já, přestože se mi tak počet seminářů vyšplhala na protivné číslo pět (ehm...no...uhm...napadá vás nějaká elegantní výmluva?). Říkala jsem si, že jsem cvok, říkala mi to i Sarah Alex, ale koneckonců jsem byla jen tam, kde jsem skutečně být chtěla, takže jsem neviděla problém. Navíc se mi žádný seminář s ničím nekryl, takže jsem se klidně mohla považovat za relativně šťastnou myš.

A pak mi odpadl seminář z anglicky mluvících zemí *hodně otrávený výraz* Chyba byla nejspíš v tom, že oproti klasické konverzaci byl odpoledne a tak mnoho zájemců odpadlo (zabít je všechny do jednoho!). Na tenhle seminář jsem se těšila asi nejvíc, čehož si ten zmetek nahoře (teď nemyslím našeho Bosse) nejspíš všiml a hned toho využil. Zajímalo by mě, co jsem mu kdy udělala tak strašného, že mě nesnáší x_X

No nic, život jde dál. Hold mi bude muset stačit jen jedna angličtina, jelikož na gramatiku k tomu *** mě nikdo nedostane. Je pravdou, že jsem chvíli trnula kvůli semináři z češtiny, jelikož profesorka měla narážky na mou absenci, načež začala mluvit o vyhazování ze seznamu zájemců. Ehm...těžko můžu říct, že to byly poznámky neoprávněné, ale vyhodit mě! To ne...už by mi pak zbýval jen seminář z chemie nebo německá konverzace, což se mi samozřejmě vůbec nelíbilo.

A tak mě čekalo několik dní v hrůze, díky níž jsem téměř nejedla a ani nespala...Hehe, neříkejte, že jste mi na to skočili :D Jasně, trochu nervózní jsem z toho byla, ale zhroucení nehrozilo...Beztak mě tam nakonec nechala, za což jsem jí nesmírně vděčná (ach bože, já to fakt napsala!).

A to už byl pátek - konec prvního úmorného týdne v Ústavu. Kéž by i posledního...

Co se druhého týdne týče, tak ten bude o poznání krásnější...hlavně pak protože jsem to po pondělku zapíchla doma s chřipkou, díky níž Ústav navštívím až za pár dní. Jistě, bude mě pak čekat menší šoková terapie, ale co...nějak přežiji...a když ne, bude mi úplně nejlíp, jelikož konečně odejdu do nebe Kaori Yuki, kde budu prohánět sexy psychopatické andílky *ďáblík*

Takže zase někdy ;)

sobota 26. srpna 2006

Zpověď jedné závislačky

...aneb ministerstvo zdravotnictví varuje: "Yaoi škodí zdraví!"

Každý má nějaký ten koníček - někdo hraje tenis, jiný zase luští křížovky. Mno, a já se koukám/čtu, jak si to spolu rozdávají dva chlápci ^^ Kdybych chtěla spočítat všechny, co mě díky tomuhle kdy považovali za divnou, nejspíš bych se nedopočítala. Naštěstí se však jejich počty pomalu zmenšují, jelikož se spíše pohybuji ve společnosti podobně "postižených" individuí, která si našla stejnou zálibu, ať už ve formě slashe nebo v podobě japonského komixu (mangy), přesněji řečeno yaoi a shounen-ai. Když se tak nad svými známými zamyslím, patřím do jakési uzavřené komunity, jejíž členové jsou roztroušeni všude možně po netu, kde páchají své stránky a povídky a podporují porušování autorských práv. Myslím, že uzavřenost této komunity spočívá v tajemství, které se většina z nás bojí prozkoumat, aneb jak řekl jeden muž, kterého znám :

"Zajímalo by mě, jak to vypadá, když se banda holčiček baví o teplých chlapečcích."
*menší autorská úprava*

Myslíte ale, že si někdy nějaké yaoi stáhne?



Jak jsem s tím vlastně začala? Sama nevím. Tak nějak to přišlo. Myslím, že yaoi byla jedna z prvních věcí, na níž jsem narazila v průběhu svých prvních pátrání po původu a obsahu slova anime a manga. K této oblasti japonského filmu a komixu jsem se dostala přes hru Final Fantasy VII, které jsem se nejprve trochu bránila a následně jí naprosto propadla (hlavně tedy tomu sexy záporákovi tam ^~ ). Následovalo dlouhé a vyčerpávající pátrání po galeriích, v nichž bych mohla nalézt nějaký nový obrázek Sephieho, nad nímž bych mohla vzdychat, a snad právě tehdy jsem začala objevovat i pár takových, na nichž byl můj oblíbený záporák v dost podivných pózách s jinými muži, nejčastěji pak s Cloudem. I kdyby jste mě mučili, už vám neřeknu, jaký jsem na to tenkrát měla názor, jelikož jsem tehdy ještě bývala malá (no dobře, tak malá ne) slušná holčička (pak přišla spolužačka Sarah Alex a vytvořila základy pro mé zvrhlé já, které se pak samo od sebe rozvíjelo až do nynější formy), která nad takovými věcmi nepřemýšlela.

V každém případě jsem začala objevovat kouzlo slashe z prostředí Harryho Pottera, kde je do teď mým oblíbeným párem Lucius x Severus, a odtud byl jen krůček k yaoi záležitostem. Dalo by se říci, že jsem tehdy začala tím nejlepším - recenzemi na Ai no Kusabi a Fake, dvě lásky, k nimž vzhlížím do dnes a u nichž se probouzí mé citlivé já. Bohužel jen recenzemi, protože jsem si tehdy s netem ještě netykala a nějaké weby se scanslations mi nic neříkaly. Natožpak abych stahovala samotné anime (tenkrát jsme snad ještě měli modem)! Pořádně stahuji vlastně až tak poslední rok a také podle toho začíná vypadat i má sbírka, ale to jsem teď mimo. K mému nezměrnému štěstí (zřejmě začátečnickému) se mi podařilo vyhrabat pár nascanovaných kapitol fenomenální (ne tohle není reklama na bublinky) mangy Fake od Samami Matoh! Eh, sice jsem anglicky neuměla skoro ani slovo, ale co. Bez tak jsem pak další kapitoly sehnala v ruštině, která mi tuplem nic neříkala ^^; O štěstí, jež se mi naskytlo ve druháku a díky němuž vlastním dva booky této nádherné mangy, ani nemluvím.

A pak už se to se mnou vezlo - bezpočet hodin u vyhledávače, budování silné závislosti na počítači, odsunutí všeho ostatního stranou, překladač se málem zavařil, ale co na tom, když jsem začínala vlastnit své první yaoi mangy, u nichž mi už i čas od času docvakl hlavní děj! Ve chvíli, kdy jsem z nezměrného prostoru internetu vylovila další úlovek, byste zřejmě nenašli šťastnější myš, než jsem byla já.

Pak konečně přišlo i nějaké anime *ďáblík* Zatímco většina mých známých (Sarah Alex opět stojí mimo) začínala nějakým neviňoučkým shounen-ai, kde se sotva políbili, já na tuhle nekonečnou honbu za pokladem vystartovala pomocí prvního dílu Ai no Kusabi (v horší jak děsivé kvalitě) a Sensitive Pornograph! Hehe, naštěstí už to bylo v době, kdy jsem všechny tyhle záležitosti měla nastudované z odborné literatury (pět odkazuji na slash Harryho Pottera), takže mě to příliš nevykolejilo...spíš jsem tehdy ještě měla strach, aby náhodou někdo nepřišel do pokoje.

Pak přišel nápad s yaoi stránkami. Nebyl to jen můj nápad, ale společný sen, jenž jsme si se Sarah Alex vybudovaly, ovšem s tím, že ho "jednou uskutečníme". Mě se tenhle sen líbil hodně a tak jsem se snažila ono "jednou" nějak přiblížit. Bohužel Sarah Alex měla jen odpovědi "po Vánocích", "na jaře", "v létě" a nakonec opět ono "jednou". Tak jsem se prostě naštvala, sebrala svůj nesmysl pro estetiku apod. spáchala naprosto úděsně vypadající stránky a dala tam své první tři recenze na mangu Boys Next Door, No Money, o níž jsem zatím jen snila nad jinými recenzemi, a Lawful Drug, kterou jsem nečetla do dnes. Byla to naprostá katastrofa, ale já usínala spokojená s myšlenkou na to, že "jednou" to bude lepší, doufajíc, že to "jednou" přijde co nejdříve.

Tak vznikly Blue Love, děcko mé milované, které opečovávám, nad nímž neustále přemýšlím a které neskonale miluji, přestože na něj stále nadávám. Jen těžko lze popsat pocit, jaký mám po dokončení nové aktualizace, který snad jen trochu kazí téměř nulová odezva návštěvníků. Na druhou stranu mě však uklidňují nabíhající čísílka na počítadle návštěv, díky němuž si říkám, že ta práce snad není zbytečná a že tím alespoň někomu usnadním začátky objevování kouzla yaoi a shounen-ai.

Blue Love...po čase jsme zjistila, jak vydařený název to vlastně byl, přestože jsem nic takového neměla v úmyslu. To spojení mě jednou v noci zničehonic napadlo a já si řekla, že by to byl pěkný název pro stránky, třebaže nebyl v češtině, jak jsem původně plánovala. Nakonec jsem ale usoudila, že ze mě stejně nic lepšího nevypadne a tak bylo rozhodnuto. Až později jsem zjistila, že význam slova "blue" není jen "modrá", nýbrž i "smutný, nešťastný". Ta barva na mě tak vlastně vždycky působila. Později se mezi mými známými ujala i zkratka toho názvu BL, která se jinak užívá pro spojení "Boys love". Lucky!

Krásné začátky, což? Kde jim je jen konec. Teď rodině jen oznámím, že se jdu dívat na SVÉ filmy a pak už mě příliš nezajímá, jestli tam přijdou nebo ne, protože moc dobře vědí, co tenhle termín znamená a tak vstupují jen na vlastní nebezpečí. Má sbírka se rozrůstá rychleji, než se stačím dívat nebo číst a tak se mi tu hromadí mnoho záležitostí odložených na neurčito, přestože jsou to záležitosti tuze lákavé. Pryč je má nevinnost, pláchla při "čtení" hard yaoi mang, protože to nemohla psychicky unést. Jediné, co zůstalo je onen nepojmenovatelný poklad, za nímž se stále ženu, objevujíc po cestě stále nové a nové šperky.

A teď k otázce, proč se o to vůbec zajímám, protože právě tu už mi dost lidí (hlavně mužů) položilo. Racionální důvod zřejmě neexistuje, ale nakonec jsem přeci jen dala dohromady tři subjektivní názory:

  • Když se chlapy můžou dívat na dvě a více žen, tak proč já bych nemohla na muže?
  • Právě díky homosexualitě se tu občas (ne však vždy)vytváří zajímavé situace a obtíže, jimž musí vztah čelit.
  • Je to prostě kawai! Nemůžu si pomoct, ale propadla jsem animovaným mužům a kde jinde jich najdu pohromadě tolik, než v shounen-ai či yaoi, nejlépe odehrávají-li se na nějaké chlapecké škole?
Ať už se pohybuji ve společnosti jakýkoliv lidí, stále je tu širé průměrné okolí, které mě nemůže pochopit. A co já na to? Nikdy jsem nikam nezapadla. Dřív jsem se o to snažila hodně, teď se se stejným úsilím snažím o opak. Jsem jaká jsem a váš názor je mi ukradený, takže

See you later, space gays



pondělí 14. srpna 2006

Jak vyhrožovat vlastní babičce

...aneb miluji moderní techniku.

Co se tak jednou nestalo, debil...tedy vlastně mobil mi začal hlásit málo paměti v SMSkách. Chvilku se mi to zdálo trochu divné, protože v uložených, odesílaných, ani v doručených jsem nic neměla, ale pak jsem zajela do složky "Odeslané položky" (nepochopila jsem) a našla tam asi 160 sms, které jsem za dobu vlastnictví tohoto zázraku jménem Nokie, odeslala. Tak si to tam tak promazávám, když tu vidím, že skoro všechny sms byly odeslané jedné z mých babiček, což je hodně divné, jelikož já jí v životě na mobil nepsala. Pak jsem si však vzpomněla na inteligentně řešené zamykání mého mobilu, jenž v tašce nevydrží zamknutý ani 3 minuty a je mi jasné, že se to muselo odesílat bez mého vědomí právě díky tomu. Stačí dvakrát cvaknout na největší zlačítko a hned se vám objeví psaní SMS, rovnou s vyplněným textem poslední zprávy, přestože jsem tuto funkci už 4x vypínala.Pak zase dvakrát cvaknout a whuups, babičce přišla zpráva.

Ono by to nebylo zas tak nejhorší, kdybych SMSek nepsala žalostně málo.V duchu jsem si vzpomněla, co všechno jsem psala svým kamarádkám, a u zprávy, v níž jsem se zmiňovala o těhotném elfovi a jeho příteli, mě při představě, že bych jí poslala tohle, přepadl smích. Ale ouha, bylo hůř. Sestra si totiž půjčuje mojí mp-trosku a trvalo docela dlouho, než se naučila vracet ji do původního stavu (vrátit tam moje písničky). Tak jsem jí jednou napsala :

"Víš co udělám, až se uvidíme? Utrhnu ti hlavu a pověsím na krb!!
Kdy se konečně naučíš dávat mp-3 do stavu, v jakém sis jí půjčila!"

A ono se to během několika měsíců, co nosím mobil v tašce, odeslalo babičce, která vůbec nemá tucha, co to ta mp-3 vlastně je. 25-krát!!!

Po tomto zjištění mě a matku složil velmi dlouhý a bolestivý záchvat smíchu, jelikož když nám babi říkala, že jí někdo přes SMS vyhrožuje, považovaly jsme ji za cvoka...whuups no...se stává...:D Nakonec jsme se rozhodly, jí to neříkat...ono to tak bude lepší...hlavně pak tedy pro mě ^^

PS: Babi o měsíc později dostala infarkt x_X Ale já jsem v tom fakt nevinně!

sobota 27. května 2006

Lázeňská sezóna v Teplicích

Světe div se, rozhodla jsem se pro jednou taky vytáhnout paty od compu a vyrazit ven, mezi vás lidi, a to na zahájení lázeňské sezóny v Teplicích. Kromě mě a máti vyrazila i sestra se dvěma svými přáteli, ti se od nás však oddělili, sotva jsme dorazili. Asi už věděli, co by je čekalo. Jako vždy, když vyrazím někam, kde bude hodně lidí, vzala jsem si i teď tričko s výstřihem (strašně ráda provokuji), takže jsme asi tak do tří, kdy jsme odjely domů, měly o zábavu postaráno, jelikož jsme se třískaly smíchy pokaždé, když se mi nějaký muž díval upřímně do očí :D I bez toho ale bylo srandy víc než dost.


Už při cestě od auta do parku, se po nás jeden chlápek otočil asi třikrát, když nás slyšel se smát. Obzvláště na třetí ohlédnutí se mu poskytl pohled skutku k pokukání - totiž na mou matku mlátící hlavou o zeď domu, kolem něhož jsme zrovna šli. To s námi ještě byla sestra a její kámoši a na to že jsme byli mladá svěží generace, plná elánu, skuhrali jsme jak banda důchodců po flámu, jelikož já byla po dlouhé době nucena rozpohybovat své líné tělo, a ostatní na tom taky nebyli zrovna nejlíp. Když nás tak matka slyšela, tak demonstrativně předvedla, jak z nás nemůže (akce hlava - zeď).

Další veselou podívanou měl chlapík, co prodával medovinu. Stánků s tímhle mňam mokem tu bylo habaděj, takže jsme nakonec neodolaly a po menší ochutnávce si koupily dvě lahvinky. Problém ovšem nastal s tím, kam je uložit. Nakonec nezbylo než je narvat do matčiny pidi kabelky, což byla docela dobrá podívaná. Vůbec jsme nevypadaly jako alkoholici prvního řádu :D

Zběžně jsme proťapkaly všechny stánky (a že jich tam bylo), ale jak už to na takovýchhle akcích bývá, bylo tam plno bižuterie, dřevěných mečů a kamínků, které nás příliš nezajímaly. Zato s rychlým občerstvením to bylo horší. Kdo by odolal všem těm vůním, jež se k nám linuly ze všech stran! Nakonec jsme zakotvily u stolů, kde jsem držela místa, zatímco máti se vydala ulovit jídlo (grilované uzené, muhehe...). Chybu jsem ovšem udělala v tom, že jsem si k tomu objednala pivo. Tohle pití moc nemusím. Piji ho jen přes víkend k obědu na vytrávení a to jen ve velmi malém množství, takže si představte mé zděšení, když přede mě matka položila půllitr s tím, že menší neprodávají x_X Mno, jestli jsem vypila půlku, tak jsem dobrá. V každém případě se teď nějakou dobu obejdu bez piva :D

Po tom menším přecpání, co jsme absolvovaly, jsme se zase začaly rozhlížet kolem, až jsme dorazily k podiu, kde hrála nějaká česká skupina. Nakonec jsem zjistila, že se jmenovali Interitus. Zalíbili se nám a tak jsme si hned pořídily dvě jejich CD (...a peníze zase v tahu...)

To už jsme ale byly dost zmožené, tak jsme to po jejich vystoupení zabalily a vyrazily domů, kde jsme hned ochutnaly z obou flašek medovinky a pak se oddaly odpočinku. Kultura je hold vyčerpávající ^^

PS: Tohle jsem psala 3x!! Když mi nespadl prohlížeč, tak celý comp! Grrr


čtvrtek 13. dubna 2006

Životopis jedné myši

Byť na netu dávám přednost neosobnímu přístupu, tak sem přeci jen něco málo o své osobě hodím. Zřejmě však nic, co byste si nemohli přečíst v infu na Seznamu.

Jsem studentkou gymnázia, onoho ústavu, o němž zde již jistě padlo pár zmínek. Nic víc zatím nečekejte, alespoň do maturity ne (z čistě bezpečnostních důvodů), protože by se mi to nemuselo vyplatit. Přeci jen jsou tam stále lidé, kteří mé názory na jejich ctěnou osobu ještě neslyšeli :D

V současné době je mi 18 let, což pro mě znamená asi tolik, že jsem o rok starší než sedmnáctiletí a rok mladší než devatenáctiletí. Znamením jsem lev. Podle jistých výkladů tohoto znamení bych měla být panovačná, excentrická, egoistická, sobecká a vybíravá, což jsem, takže na tom nejspíš něco bude. Mám i své světlé stránky, avšak pomalu se pracuje na jejich naprosté eliminaci ;) Co dalšího k mé povaze? Většinou je mi všechno jedno, když už mě však něco chytne, tak pořádně. Občas bývám melancholická a náladovost mi rovněž není cizí. Jsem spíše introvert, obzvláště pak v reálu, na netu o něco míň, snad právě kvůli té neosobnosti.

Mezi mé koníčky patří četba. Čtu vše, co mě nějak upoutá, ale přednost dávám sci-fi, údernějšímu fantasy (ságy ala Pán prstenů mě moc neberou) a když mám čas si knížku vychutnat tak nepohrdnu ani klasikou (jak někdo může říct, že je Vojna a mír nudná?!) Mými oblíbenými autory jsou Roger Zelazny, od něhož jsem přečetla ságu Amberu, která sice čítá kolem devíti nebo desíti knih, ale styl jeho psaní je nádherně svižný, že jsem to přečetla již třikrát. Obdivuji ho. Jeho smysl pro ironii až sarkasmus, to jak do knih dokáže vnést napětí, když už čekáte, že se nic dalšího nestane, zvraty, kterými zničí všechny vaše předtuchy, co se dalšího děje týče…

Dále pak král polské fantasy Andrzej Sapkowski. Jeho Zaklínač je velmi podobný Zelaznyho knihám. Hlavně pak první povídková kniha. V těch ostatních se můj milovaný Gerald příliš snaží myslet a to už mi trošku vadí. Nemluvě o tom, že se z něj pak v románové řadě po boku Yennefer stává blekotající mladíček. I přesto jsem jeho knihy přečetla rovněž několikrát.

A William Shakespear. Nejsem fanouškem happy endů a snad právě proto se mi tento klasik líbí. Dokonce ani já ve svých pracích nezabiji tolik postav jako on!

Ano, píši. Tedy alespoň se snažím. Občas ze sebe potřebuji dostat nestabilitu svého duševního stavu a tak vytvořím cosi jako básně. Je jich vcelku dost a většina z nich se mi již nelíbí, jelikož je sama nechápu. Tenkrát ano, ale teď už ne. V mých povídkách zase převládá jistá nostalgičnost a smutek. Jak s oblibou říká má známá Alex, věším svým postavám na krk traverzy, některým dokonce celý Nuselský most. Není výjimkou, že moji hrdinové spáchají sebevraždu či je zabije někdo jiný, v lepším případě zešílí. Nechtěla bych být na jejich místě. Nechápu proč jim to dělám. Snad by se zdálo, že je nenávidím, ale tak to není...mám je ráda...s nimi se všemi jsem prožila celý jejich život, jejich krize. Jednoho dne prostě přišly, ukázaly mi svůj život a řekly: "Napiš o tom!" a já napíšu...ne vždy však jejich příběhy dokončím, protože se stane, že odejdou dříve, než stačím své dílo dokončit. Jsou to části mě samé. Obrazy mé duše, mé slabé a silné stránky, temná zákoutí mého podvědomí, které ke mě promlouvají složitým jazykem, jemuž sama občas nerozumím. Psaní pro mě znamená hodně. Je to cesta, jak poznat samu sebe. Bohužel teď už na něj nemám tolik času a tak se v sobě začínám pomalu ztrácet.

Další důležitou složkou mého života, která se velmi úzce pojí se psaním, je hudba. Poslouchám snad vše kromě dechovek. Poslouchám ji doma, při cestě do i ze školy, ve škole, kdekoliv kde můžu. S příchodem mp3-přehrávače se ze mě stal těžký závislák. Jen těžko bych mohla přesně definovat okruh oblíbené hudby. Většinou dávám přednost tvrdší hudbě jako metalu, gothic rocku apod. (Nightwish, Iron Maiden, Rammstein). Vedle toho však poslouchám deprimující pohodovky jako HIM nebo Enya. Vcelku se také rozšiřuje moje sbírka OST k anime. K Noir je překrásná, různorodá hudba, z níž si téměř pokaždé vyberu alespoň jednu písničku, ať už mám jakoukoliv náladu. Hellsing má na druhé straně vcelku prazvláštní hudbu. Musím se přiznat, že zprvu se mi kromě endingu OST moc nelíbilo, ale po shlédnutí seriálu se ta hudba dostala do úplně nové roviny. Náhle měla základ, díky kterému se mi přiblížila. To samé s OST ke Cowboy Bebop. Ani v této oblasti nepohrdnu klasikou. Mým oblíbencem je Vivaldi, jehož hudba je živá a hravá.

A co víc o mě? Snad jen, že jsem myš, která jednou ovládne tenhle svět. Mým snem je umřít ve vhodný čas a přijít do nebe, jaké vytvořila Kaori Yuki v Angel Sanctuary - do nebe, v němž se sexy andělé vzájemně vyvražďují, splétají intriky a jejichž hlavním cílem je získat moc.
Teď už jen poslední rada do života - až uvidíte dovádět delfíny, tak si nemyslete, že se jen předvádějí, ale zabalte kufry, vezměte ručník a rychle z planety pryč. Bude se tu totiž stavět nová dálnice.

Takže - See you later, space cowboy ;)

sobota 8. dubna 2006

Fotostudio po domácku

Asi každý zná pořekadlo „Když je kocour pryč, myši mají pré,“ a asi každý ho alespoň jednou za svůj život převedl do reálu. Konečně nastal pátek, který jsem jakž takž přežila (nebýt však horké čokolády, tak nevím, nevím…). Většinou si v pátek odpoledne chodím lehnout, abych načerpala síly na noční práci na počítači, kde pak doháním týdenní skluz, způsobený mou nepřekonatelnou leností. Tentokrát to však v plánu nebylo (ach jo). Se sestrou jsme se dohodly, že je na čase, abychom si na net pořídily fotografie, které by vystihovaly náš součastný stav, jelikož na těch, které byly nafoceny před čtyřmi pěti lety, byste nás nepoznaly, ani kdybychom se představily. Minulé fotografie, byly pořízeny v Chorvatsku. Tentokrát jsme však takovou možnost neměly, tak jsme si musely doma pořídit své vlastní foto studio. Podle prvotního plánu se mělo fotit v sobotu dopoledne (proto žádné ponocování), protože jinak bych svou sestru doma nezastihla.


Nakonec jsem přeci jen neodolala a po škole si na hodinku lehla, abych po probuzení zjistila, že se táta někam chystá. Když pak večer přijela matka, aby mi řekla „Ahoj,“ a zase odjela, začala jsem se trochu nudit. Na fotky jsem se těšila, jelikož jsem měla pár pěkných nápadů a právě díky tomu došlo ke změně plánu. Po příchodu mé sestry (někdy v deset hodin večer) jsme se dohodly, že bychom to mohly nafotit hned, dokud jsou naši pryč, jelikož jen tak se vyhneme těm jejich kecům. Nejdřív jsme tátovi trochu prohrábly skříň, abychom našly fotoaparát a nakonec i blesk a film. V pokoji jsme připravily vcelku ucházející osvětlení a pozadí, které snad dokážu vcelku rychle ve Photoimpactu odstranit a nahradit něčím jiným, nebo bude minimálně vypadat lépe než ten bordel, co v pokoji máme. Zatímco si sestra hrála s fotoaparátem a zlikvidovala jeden film („Já nic, já veverka!“), já si prohrábla šatník a vytáhla pár černých šatů, ve kterých jsem se měla fotit. Po menších potížích jsme přeci jen začaly.

První fotka, druhá fotka… ŘACH! Sestra při couvání zakopla o lampičku a zlikvidovala žárovku. U ní vlastně ani nic neobvyklého, protože jenom za poslední tři měsíce zlikvidovala už čtyři (asi raději spáchají sebevraždu, než by se od ní nechaly rozsvítit). S povzdechem najdu novou žárovku, zamontujeme jí a focení pokračuje. Vcelku jsme se u toho nasmály, jelikož ty naše průpovídky stály za to. Škoda, že jsme to nemohly nahrát na video.

Focení, zatím jen mé osoby, pokračuje dál. Tak trochu se snažím stylizovat to všechno do gothick stylu, ale vážně netuším, co z toho vypadne.

A ŘACH! No zkuste hádat, co se stalo….Ano, sestra rozbila další žárovku. Dvě za večer, to se jí zatím stalo jen jednou. Fajn, za neustálých připomínek o týrání žárovek jdu pro další oběť. Ta už je ovšem poslední, takže svou sestru důrazně varuji, že pokud si nedá pozor, tak na bůhví jak dlouho vyřadí hlavní zdroj světla v našem pokoji. Naštěstí si pozor dala.

Kromě koček, které měly neustálou tendenci se plést do záběrů, už se nevyskytly žádné další problémy. Snad jen sestřin truchlivý proslov nad jejími kalhotami nám zabral několik minut práce. Měla totiž jedny oblíbené kalhoty, které si roztrhla a tak je dala matce zašít. Byly však již poměrně staršího data a tak se matince jak si v rukou úplně zlikvidovaly (hih, ať mi nenamlouvá, že to nebylo schválně. Nesnášela je). Dva měsíce hledala odvahu, jak to své dceři říct, ale nenašla. Nakonec byla ta pocta přenechána mě a to právě na dnešní večer (no tak jsem z toho měla radost, no…). Měli jste vidět ten cirkus (Moje Kalhoty! Oni mi zabily kalhoty!) :D Třískala jsem se u toho smíchy…ostatně tak jako celý večer. Ono je dost komplikované udržet vážnou tvář, když se postavíte do jisté pózy a teď vidíte, jak váš fotograf najednou divně koukne na fotoaparát, zatřese s ním, opět zkusí jednu z těch točivých věcí, zakvrdlá s ním a nakonec se na danou hodnotu dostane tak, že do přístroje párkrát šťouchne. Tátův foťák je vcelku kvalitní…jen už bere trochu přes čas.

Dvanáctá hodina odbila a poslední fotka padla. Teď už nám nezbývalo nic jiného, než v rekordním čase přeměnit nepořádek domácího fotostudia na náš obvyklý chaotický pořádek se skrytým vnitřním řádem, který nelze pochopit pokud nejste vnímavá a geniální dušinka (což můj otec není).

Má sestra již zcela vyčerpaná spí a já si tu píšu pár poznámek do blogu, protože bych nerada na tyhle prkotinky našeho potřeštěného života zapomněla. Jen doufám, že půjdu spát dřív, než přijdou rodiče, protože zrovna teď nemám náladu si s nimi povídat a vysvětlovat jim tu..ehm..menší nepořádek po celém bytě.

sobota 25. března 2006

Školní výlet do Prahy

...aneb unikátní výstava a komedie v metru.

Ale nééé, další školní výlet. Naše super aktivní dějepisářka a třídní v jedné osobě se rozhodla, že se pojedeme do Prahy kulturně vzdělávat na jakousi unikátní výstavu Habsburků či koho. Řekla jsem si, že jsem se tento rok zatím ze všech podobných akcí vykroutila a že bych si třeba na jeden mohla zajet, aby se neřeklo, že nejsem kolektivní, trhám partu apod. Ne že by se to o mě už neříkalo, ale ta moje absence už je fakt velká a do béčka se mi tedy nechtělo, snad už jen protože tam chodí dva moji bývalí spolužáci ze základky. Moji oblíbenci....vždycky jsme se měli strašně rádi....škoda že neumřeli....


Den výletu byl tady! Raději jsem si přivstala, abych si ve škole ještě stihla dát alespoň jeden kelímek horké čokolády (nechápu, proč to ještě nezařadili na seznam nelegálních drog) a pak už se vyrazilo na cestu. Huráá! Na to že jsme jeli Kafkou, tak byl autobus vcelku v pojízdném stavu, akorát mě trochu znervózňovalo, jak se řidič občas ohlédl za sebe, aby mi mohl zírat do výstřihu. Ne že by mi to vadilo, proto jsem si to šikovný tričko vzala, ale přeci jen řídit, aniž byste se dívali na vozovku jde jen těžko.

Když jsme dorazili na slavný Pražský hrad, začala jsem přemýšlet, jestli jsem stále v ČR. Nejenže jsem obklopena Němci a Italy nezaslechla české slovo, ale i nápisy byly v nejlepším případě dvou jazyčné. Angličtina a němčina zde byly spíše pravidlem než výjimkou. Cestou na nádvoří (říká se tomu tak?) nás málem srazilo auto s ex-prezidentem Havlem, který přes okno vypadal ještě hůř než v televizi, ale nebyl by první ani poslední, jelikož tam mezi turisty neustále kličkovaly dodávky s mě neznámým cílem.

Na výstavu jsme měli jít až ve dvanáct a tak nám zbývala hoďka času. S kámoškama jsem se dohodly, že se podíváme po stanici metra, jelikož jsme nechtěly čekat do šesti večer, až si zbytek třídy nakoupí v Kenvelu, a tak jsme se rozhodly pro vlastní dopravu. Už na začátku jsem prohodila poznámku, že v této staré části města s malými uličkami má drahá přítelkyně vážně metro nenajde, a že bychom se měly dát tou cestou, kterou jsme přišly od autobusu, leč marně. No budiž. Po zbytek dne jsem pak polykala sarkastické poznámky, které mě nepadly pokaždé, když pronesla něco ve smyslu "Co byste beze mě dělaly" "Kdybych tu nebyla, tak byste to nenašly", jež na mou hlavou padaly každých pět minut. Když se nakonec vydala cestou, kterou jsem navrhovala, tak jsme skutečně našly ukazatele k metru a mohly jsme se vrátit k Hradu, kde jsem zamířily ke katedrále. Se Zuzi jsme si chtěly zajít koupit vstupenky, ovšem po poznámce drahé Alex ("Já už tam byla") nás přešla chuť a raději jsme si stouply na místo srazu. Už jsme prostě neměly sílu se s ní hádat.

Konečně ona unikátní sbírka. Hned u vchodu po nás chtěli, abychom si sundaly bundy a větší tašky si uložili do boxu. Bundy jsem se s největším sebezapřením vzdala, ale kabelku, která je větších rozměrů, jelikož ji používám jako tašku do školy, jsem z ruky nepustila. Ne že bych hlavnímu městu nevěřila, ale nevěřím. Bylo to vcelku fajn. Pár zajímavých věcí. Obzvláště pak jeden obraz znázorňující ukřižování Krista a vystavené knihy, pro které mám slabost, mě upoutaly natolik, abych si k nim přečetla i legendu, ale i tak bylo za 15 minut po prohlídce. Do odjezdu námi vyhlídnutého autobusu zbývala hodina a my chtěly s holkama odejít, abychom měly jistotu, že nám neujede. Bohužel holky si daly bundy na společný věšák a tak musely s naší třídní dlouhosáhle mámit lístek do šatny. Ne že by nás nechtěla pustit. S ní problém nebyl. Ovšem s učitelkou, která měla na starost naprosto jinou třídu a která byla aktivnější než se mi líbilo, ano. Nakonec se holkám přeci jen podařilo třídní odchytit, zrovna když nepřítel státu číslo jedna dával vlezdoprdelkům přednášku o jakémsi obraze.

Vzhůru na cestu. Jako správní Trekies (zase jsem to zkomolila co) jsme vystoupily na Můstku a odtud rovnou na Florenc. Cesta však nebyla úplně bez problémů. Na Můstku jsme hned zamířily k metru, které se právě chystalo k odjezdu a tak se tam narvala Zuzi a Alex. Já zůstala venku. Hmm, tak fajn no. Musím se přiznat, že mě v tu chvíli napadly tři myšlenky "Co budu dělat" , "Škoda, že jsem Alex neshodila pod metro" a "Konečně klid". Dveře se však opět otevřely a já se tam vtěsnala. Stály jsme hned u dveří, kde není čeho se chytit (vážná konstrukční chyba) a tak se Alex po rozjezdu skácela komusi do náručí. No, alespoň se osazenstvo metra pobavilo. Hlavně pak jeden chlápek a jedna žena, kteří měli co dělat při těch našich poznámkách jako "Alex, takhle se fakt chlapi nebalí".

Ještě vysmáté jsme vylezly z metra, minuly dvojici podivných individuí, co nám nejspíš nabízely jointa, a dorazily na Florence, kde jsme měly ještě chvilku času. Zbytek cesty probíhal bez problémů, když pominu fakt, že za námi seděla jakási slepice, jejíž život byl zachráněn jen díky mé mptrojce, jež dokázala přehlušit to její krafání. A pak zase vzhůru domů, kde na mě čekal super vytočený otec, otrávená rodina a učení na písemku z češtiny (proč jsem nezůstala v Praze?).

pondělí 20. března 2006

Věčné nadávání a hořekování

...aneb práce, kterou mám ráda.

Hih, tak fajn...právě se mi málem zhroutil počítač pod nadávkami mojí nové, drahé a nevyslovitelně odvážné editorky Merry. Jako vždy jsem byla s překladem ve skluzu a tak se editace moc nezvládala, respektive tak do poloviny. A aby toho nebylo málo, tak jsem dnes někdy kolem páté ráno, kdy jsem chtěla editaci dokončit, na e-mailu nenašla soupis výhrad, které editorka k překladu měla....zřejmě nějaká komunikační propast či co (ale já jí to fakt psala!). Možná že kdyby se jednalo o špatné i/y, chybějící čárku nebo něco podobného, tak by se to prostě přešlo...stane se, jenže já tak trochu pozměnila význam bublinek...ehm...trochu víc...Místo "Na které ruce jste si podřezal žíly" jsem totiž napsala "Kterou rukou se stříháte" (nesmějte se!). Od této chvíle svatosvatě prohlašuji, že končím s jakýmikoliv překlady po jedné hodině noční, kdy už sotva vidím na monitor.

Vím, teď si asi říkáte: "Tak to potěš, jak asi vypadají všechny její překlady!", ale já doufám, že pokud si tohle přečte někdo z těch, co mé překlady zná nebo se je chystá číst, tak že mi uvěří, když řeknu, že se to skutečně stalo poprvé a naposledy. Na téhle práci mi velmi záleží. Našla jsem se v ní a ráda bych v ní pokračovala i profesionálně, protože je podle mého velmi tvůrčí přesně tím směrem, v němž se vyžívám. Uznávám, moje angličtina je teprve v plenkách a bez překladače bych se při své slovní zásobě asi neudržela, ale stále na sobě pracuji, protože vím, že jednou mi to prostě vyjde!

Každý, kdo se mnou někdy mluvil, si jistě vzpomene, jak věčně nadávám na blížící se termín aktualizace na mých stránkách nebo na těch s překlady. Dost lidí se mě již zeptalo, proč to tedy dělám, ale já se musím vždy jen smát. Ano, je pravdou, že nadávám a to hodně, ale nemyslím to vážně. Vždycky nadávám na to, co mám ráda (poznámka pro mé nepřátele: pro vás to neplatí!). Tak nějak to ke mě patří a třebaže se opak zdá pravdou, nikdy bych se téhle práce nevzdala, protože to jeto jediné, do čeho jsem v součastné době skutečně zapálená.


pátek 10. března 2006

Prázdniny II

...aneb jak se ráj chýlí ke konci a co mi dokáže zkomplikovat život.

Sestra s otcem stále pryč, prázdniny pokračují a v úterý navíc matka odjela na služební cestu na několik dní. Co by mi mohlo chybět, ptáte se? Kuchař. První den probíhalo vše tak nějak fajn, řekla bych - dlouhé ponocování (ne zrovna pracovní), krátký spánek (díky kočky) a oběd taky navařený.

Druhý den už se to začalo drobně komplikovat. Nevěřili byste, jak rychle dokáže zmizet tolik jídla, když jedna sedí celé dny u počítače. A hle, první problém na světě, matka mi tu nenechala peníze. Navíc oběd nebyl zrovna to, co bych si přála sníst. Fajn, ještě tak strašně není, říkám si, když si dělám těstoviny ve vajíčku. A v tom, whuuups! Zapomněla jsem je podlít olejem! No, to abych je drhla sbíječkou :/ Nebudu si tím však teď kazit náladu, to až zítra.

Jak jsem ale dlouho vzhůru, začne mě kolem třetí ráno zase honit mlsná a tak vezmu kuchyni útokem. Bohužel, to tam vypadá, jako by ji někdo vydrancoval přede mnou, tak se musím spokojit s pečenými bramborami a tím "nic-moc-co-mělo-být-k-obědu". Dám vám radu. Když něco vaříte nebo pečete, nesejde si za žádnou cenu ke compu nebo TV, protože u mě to ještě nikdy nedopadlo nepřipáleně. Když jsem svojí přílohu vytáhla z trouby, tak byla naštěstí jen trochu tmavší a maličko se z ní kouřilo, ale jíst se to dalo (nebo už mám díky svému "vaření" dostatečně umrtvené chuťové buňky). Brambory hodím na talíř, zlikviduji pekáč a začnu na sporáku ohřívat maso se sosem.

Au! V tom zápalu soustředění, abych neměla víc jídla na sporáku než na pánvi, jsem zapomněla na dosud rozpálenou troubu a opřela se o ni kolenem. Sice jsem to začala hned ledovat, avšak na pár dní se budu zřejmě honosit moc pěkným červeným flekem.

V pátek však skončila všechna legrace. Oběd žádný, protože máti měla být původně pryč jen do čtvrtka, v lednici to začalo podivně žít a jediné, co tam vypadalo dobře, bylo žrádlo pro kočky. Na neštěstí v tom bylo cosi zeleného, co mě hodně rychle odradilo. Nezbylo mi, než vytáhnout starý chleba, obalit ho ve vajíčku a pak už se jen snažit nevylít na sebe ten rozpálený olej, od něhož mě dělila jen vratká pánev. Tadááá! Pak že nejsem dobrá kuchařka! Pff!

Nemůžu popsat svou radost nad ním, když večer přijelo jídlo...ehm tedy matka...s jídlem (hehe). Teď se tu cpu dorty a všechno se mi najednou zdá nějak veselejší, než předtím. Tedy dokud si neuvědomím, že už v neděli přijedou otec se sestrou, čímž tu skončí jakékoliv známky klidu a opět nastoupí italská domácnost. A pak zase škola....:(

čtvrtek 9. března 2006

Věčná noc a věčný hřích

...aneb co mě napadá za temných nocí.

A už je to tu zase. Jsem sama doma, spát se mi zdaleka nechce a venku je nádherná temná noc (když nepočítám světlo blízkých chemičáků). Tolik bych si teď přála vyjít ven, procházet se nočními ulicemi, prázdnými a nebezpečně tichými. Tolik bych si přála se ztratit ve stínu a hned na to být zase zaplavena ponurým světlem lamp.


Když se podívám z okna v kuchyni je ta touha vyjít ven ještě silnější. Svítí tam jediná lampa, jejíž světlo je obklopenou neproniknutelnou temnotou. Z té temnoty vystupují jen větve stromů, kymácející se sem a tam, jakoby ony jediné mohly vstoupit do obou tak odlišných světů. Co tam asi je? Co se skrývá pod tou rouškou noci, jejíž tajemství bych tolik chtěla poodhalit? Kolik démonů noci tam žije ve věčném stínu, odcházejíce zpět do podsvětí s prvními slunečními paprsky? Kéž bych mohla s nimi, do té bezměsíčné věčné noci, v níž vzkvétá hřích spolu se smyslností. Kéž mohla bych se s nimi napít sladké krve, jejíž pramen stekl by mi po rtech. Tančit s nimi, zapomenout na svědomí, na následky činů, na život. S nimi bych byla tak blízko, tak blízko té hranici jež dělí svět živých od toho, z něhož není návratu. Ano, v té nikdy nekončící lehkomyslnosti, s níž bych brala život svůj i životy ostatních, bych neustále cítila Její pohled, ruku, jež by mě přidržovala na vratkém provazu, na jehož jedné straně by vše začalo zrozením a na té druhé pak samotnou Smrtí, která by mě jednoho dne srazila dolů

Pro mne ale zřejmě není na onom světě místa. Nebo možná nemám odvahu odejít. Třeba bych překročila kruh světla lampy a zjistila, že tam nic není. Jen svět, který znám. Ne, raději zůstanu zde, dušena tou věčnou touhou, avšak s neporušenými sny, jimž se můžu oddávat. Beztak si pro mě jednou přijde, ale já nebudu truchlit. Budu se smát, protože vím, že za mnou jednoho dne pošle i mé nepřátele, i ty, z jejichž těl jsem chtěla vypustit duši, ale nenašla jsem v sobě dost odhodlání. Vím to, protože Ona je spravedlivá. Je jediná, kdo nás obejme všechny...možná dřív, možná později, ale jednou určitě. Před ní není kam utéct.

sobota 4. března 2006

Prázdniny

...aneb konečně rodinná pohoda.

Wow, jsou tu prázdniny a navíc úplně suprové! Sestře se konečně podařilo přemluvit našeho drahého respektovaného otce, aby ji vzal s sebou na hory do Francie (chudák holka, asi se pomátla), takže jsme tu teď s máti úplně samy.


Hned jak odjeli, jsme se vydaly na další z našich strastiplných výprav - tedy do supermarketu (asi se tam nějakou dobu nemůžeme ukázat). Hlavní chybou těchto velkých obchodů je, že základní potraviny naleznete v malém nenápadném koutku až na konci, takže než jsme k nim došly, měly jsme plný koš zdravého a plnohodnotného jídla, jako jsou brambůrky, zmrzlina, dorty, vína...Stejně za to ale může otec...když posledních pět let nemáte v lednici nic jiného než paštiky a jeden salám a pak dostanete do rukou peníze, tak to prostě musí zákonitě dopadnout špatně...Každý, kdo zná mě nebo mou máti, tak ví, že jsme to pojaly značně vesele. Nechápu, proč se na nás všichni koukali, když jsem se smály na celý supermarket, nebo když jsem si u dortíků stěžovala na paštiku, co mě po otevření naší lednice málem spořádala k věčeři (akorát tomu chlápkovi za námi cukaly koutky). Po nákupu rychlostí 1500 Kč/hod jsme plny obav dojely domů, jelikož nás po cestě napadlo, zda-li se třeba ti dva náhodou nevrátili kvůli něčemu domů (ještě by nám všechny ty ňamky snědli!) , ale nikde nikdo a hody mohly začít.

Říct, že je tu bordel, lhala bych. Na tohle ještě nebylo vymyšleno dostatečně výstižné slovo (a to jsem ráno umyla nádobí...dobrovolně!). Návštěvám, co se tu ale začaly scházet, to však nevadí, takže co. Hlavně že je pohoda.

Teď si tu hezky sedím u compu a nejspíš to tak vydrží až do časného rána. Jen doufám, že tu budu i pracovat, protože toho začínám mít opravdu hodně...bohužel mé pracovní nadšení emigrovalo spolu s mým srdcem, duší a svědomím do Mexika, takže jsem na to sama samotinká jen se svou věčnou leností.

Hih, nechci se vidět po týdnu....x_x


pátek 27. ledna 2006

Mé oblíbené citáty

Směs citátů, které mě zaujaly a které jsem si hlavně nezapomněla poznamenat XD

- Vrána:
  • Jak nádherná je Smrt. Smrt a její bratr spánek.
  • Strach je pro nepřítele. Strach a kulky.
- Amber:
  • „A jak jsi napálil Caina. Ještě teď tě nenávidí…“
    Usoudil jsem, že nejsem zrovna moc oblíbený. Nevím proč, ale potěšilo mě to.
    Devět princů Amberu
  • Věřil jsem mu jako bratrovi. To jest ani za mák.
  • Tvrdil jsem sice vždycky, že chci umřít v posteli, ale představoval jsem si to tak, že mě jako starého pána rozšlápne slon při milování.
    Devět princů Amberu
  • „A vzbuď mě, jedině kdyby nastal konec světa, a to ještě s obzvlášť zdařilými speciálními efekty.“
    Merlin, Princ Chaosu

- Gundam Wings:
  • Bůh Smrti zní lépe než masový vrah nebo hrdina.
  • Černá není jen volba módy, je to styl života.
  • Pokud se máš někdy odebrat do horoucích pekel, nezapomeň sebou vzít co největší možný doprovod.
  • Je to absolutně v pořádku, pokud na svém prvním rande svého vyvoleného postřelíš. Nejlépe 2x...aby si byl jistý tvými city.
- Noční klub:
  • Nevíš-li, co dál, je dobré si utřídit priority.
  • Kdo se nebojí, prohraje...
  • Nikdy neprozrazuj své výhody, pokud to není životně nutné.
  • Nepřítel si musí myslet, že jsi zlomený.
- V tom je ta potíž se špatnou pověstí. Ať děláš, co děláš, vždycky upadneš v podezření (Jack, Pán stínů)

- Toť kletba doby, že pomatení vedou slepce (W. Shakespeare, Král Lear)

- Hned, když se narodíme, pláčeme, že jsme přišli na to velké jeviště bláznů (W. Shakespeare)

- Laskavost je jen maskou pro krutost

- Láska a romantika jsou bezcenné plýtvání časem a energií (Muraki, Yami no Matsuei)

- Láska je iluze (Muraki, Yami no Matsuei)

- Člověk má v životě na vybranou jen jednu ze tří cest - zločinnost, práce nebo šílenství.

- Optimista si myslí, že žije v tom nejlepším možném světě, jaký může být.
Pesimista se obává toho, že tomu tak skutečně je.

- Pesimista je jen dobře informovaný optimista.

- Inteligentní žena má miliony nepřátel - muže.

- Někdo žije šťastně až do Smrti, někdo až po Smrti.

- Mnozí si myslí, že Smrt je krutá, ale mýlí se, protože Smrt je jedinou spravedlností na světě, je osvobozením od bolesti. A já? Já jsem ta bolest!

- z Gilmorových děvčat :
Rory: Mami?!
Lorelai: Ahoj!
Rory: Kam by šla šestnáctiletá holka, aby se pobavila?
Lorelai: Aah, to je dost smutný, že se na tohle musíš ptát mě!

Překrásný polibek

Obrázků s touhle tématikou je hodně, jenže většina z nich je naprosto tuctových. Kéž by takovýchto krásných a zajímavých bylo víc :

čtvrtek 26. ledna 2006

Založení blogu a má současná nálada

Tak fajn, je to tady. Rozhodla jsem se založit si blog. Nejspíš si tu budu jen plácat játra, jelikož již vedu dvoje stránky, které mi svými aktualizacemi (spíše nepravidelně než pravidelně) způsobují srdeční kolabs.

No, podle času je očividné, že jsem zůstala doma, namísto toho, abych šla do školy, ale to už se tak v zimě stává. Tak si tu teď hezky sedím u compu, poslouchám nádherně depresivní 7. písničku z pro mě neznámého alba od Placebo (snad se to tak píše) a náladu mám někde v tahu. Tyhle svoje pracovní krize fakt nesnáším. Už mi trochu leze na nervy, jak mám práce nad hlavu, jelikož mě čeká další překlad Count Caina, práce na stránkách, doplnit si sešity do školy...Ne, teď vážně. Dělám to ráda (tedy až na to poslední), i když se tak vlastní vinou kolikrát dostávám do časového presu, ale možná už bych bez toho nemohla ani žít. Třeba potřebuji, aby se mi v životě střídala líná období, kdy jen celý den zírám do stropu, s těmi, kdy nevím, co dřív udělat.

Hmm, že vás prý nudím? Tak to nečtěte! Vždyť je to moje zpovědnice ;)

Teď už ale do práce, nebo dneska fakt nic neudělám ^^